Patos místo naděje. Dokument o Milionu chvilek postrádá novou perspektivu
Julie ŠafováDokument Chvilky naděje slibuje pohled do zákulisí fungování spolku Milion chvilek. Filmu natáčenému po dobu šesti let ale chybí kritická reflexe či schopnost říct o ve své době mimořádně silném hnutí cokoli podstatně nového.
Na plátně sledujeme projev Tomáše Garrigua Masaryka. Střih. Češi a Slováci protestují proti okupaci státu roku 1939. Střih. Lidé demonstrují proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. Střih. Václav Havel hovoří ke skandujícímu davu. Střih. Havel mluví k americkému Kongresu ve Washingtonu. Střih. Havel, už jako prezident demokratické republiky, vystupuje u příležitosti 20. výročí Sametové revoluce. Střih. Lidé na pražské Letné se bouří proti vládě Andreje Babiše.
Montáží velkých historických momentů začíná nový dokument Amálie Kovářové Chvilky naděje. Režisérka od roku 2019 natáčela dění spjaté s občanským spolkem Milion chvilek. Ten založil hnutí, které od svého vzniku vystupovalo zejména proti minulému předsedovi vlády a oligarchovi Andreji Babišovi.
Snímek v březnu uvedl lidskoprávní festival Jeden svět, následně se dočkal také širší distribuce. Pozornost vzbudil mimo jiné proto, že ho kina v některých českých městech odmítla promítat. Někdy tak navíc činila s absurdním odůvodněním, že politika do kultury nepatří.
Slepý obdiv?
Sama režisérka Amálie Kovářová se stala členkou Milionu chvilek roku 2018, o čtyři roky později z něj vystoupila, prý proto, aby natočený materiál zpracovala s odstupem. Podpora vůči sledované organizaci i hlavním aktérům se od snímku přesto oddělit nedá, což nutně nepředstavuje problém. Současné dokumenty se již neženou za ideály objektivity, dovolují si být angažované a projevit svůj názor.
Skutečnost, že v některých situacích skutečně nelze zůstat nestranným svědkem, nedávno zachytil například český režisér Tomáš Hlaváček ve svém Domu bez východu. Přiznanou náklonnost k protestnímu hnutí projevila také Francouzka Laurie Lassalleová ve tři roky starém snímku Bum Bum. Sledovala v něm pouliční nepokoje vyvolané hnutím Žlutých vest a s jedním z natáčených aktivistů dokonce navázala romantický vztah.
Otevřené sympatie vůči objektu svého natáčení Kovářové vyčítat nelze. Ani jako bývalé člence Milionu Chvilek s přístupem k zákulisnímu dění se režisérce ovšem nedaří najít v dokumentu svěží perspektivu. Z pozadí demonstrací a jejich produkční stránky se divák dozví jen velmi málo, stejně tak neslyší téměř žádné konkrétní diskuse, názorové proudy či nálady v rostoucím uskupení. Divák o hnutí v 90 minutách nezjistí prakticky nic, co už by dříve nevěděl.
Také hloubkový rozhovor se zakladateli spolku Mikulášem Minářem a Benjaminem Rollem, který snímek rámuje, se vyhýbá sebemenším náznakům komplexnější debaty o směřování spolku a jeho smyslu. Pohled doprostřed Milionu chvilek je v závěru podobně sterilním jako nekonečné montáže mediálních výstupů a reportáží, ke kterým film uhýbá, aby se nemusel zamýšlet nad vlastním smyslem celé organizace.
Oběť pro demokracii
Ke střízlivějšímu pohledu až otevřené kritice se Chvilky naděje přibližují pouze jednou. Děje se tak ve chvíli, kdy Minář spolek opouští, aby založil vlastní politickou stranu. Režisérka toto rozhodnutí ve filmu ironicky komentuje prostřednictvím postavy samotného Mináře, který napříč stopáží neustále ujišťuje veřejnost i média, že do politiky nesměřuje.
Jeho odchod je jedním z vzácných momentů, kdy diváci spatří upřímné reakce zbylých členů i dočasný chaos, který v Milionu chvilek nastává. I Minářův odchod je ale ve finále zobrazen spíše jako nutná oběť, která českou demokracii posune dál. S takovýmto narativem dokument ostatně pracuje opakovaně. Bývalý předseda spolku se vzdává dovolené s manželkou i studia teologie, aby podle svých slov „zachránil demokracii“. A režisérka tuto pozici nekriticky přijímá.
Problematickým prvkem snímku se stává také jeho ahistoričnost. Chvilky naděje končí triumfálně roku 2021, kdy ve volbách vítězí koalice SPOLU a poráží hnutí ANO. Film volby interpretuje jako absolutní a finální výhru demokracie nad oligarchií.
Kovářová nijak nereflektuje slabá místa nově zvolené vlády, nevěnuje se ani dalším — značně vlažným — protestním aktivitám Milionu chvilek, zaměřeným například na současného ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Dobro jednoduše zvítězilo nad zlem, přichází čas na závěrečné titulky.
Působí téměř cynicky, že dokument vychází až během dalšího volebního roku, kdy hnutí ANO opět kraluje žebříčkům volebních preferencí. Navíc v situaci, když už víme, že i koalice, která ho před čtyřmi lety těsně porazila, rozhodně není bez chyby.
Dokument navíc nedisponuje ani mobilizačním potenciálem, který by se před letošními volbami dal využít. Babišovým skandálům se věnuje velmi okrajově, navíc je v úvodu vysvětluje způsobem dostačujícím možná pro žáky základních škol.
Filmu se nedaří zachytit ani širší kontext doby, politické aféry z éry Babišovy vlády postavy až na pár výjimek shrnují do věty „Zase se hromadily kauzy“. Snímek opakovaně artikuluje, že zvolení Babiše je katastrofa a zatěžkávací zkouška demokracie, nikdy ale neslyšíme jediný důvod, proč ho čeští občané vlastně opakovaně volí. Jako by Babiš se svou koncentrací moci a střety zájmů existoval v jakémsi vakuu zcela oproštěném od zbylého dění v republice.
Pod nánosem reportáží
Šablonovitě a místy vyloženě nevkusně působí také formální stránka filmu. Jednotlivé milníky a protestní akce od sebe oddělují kreslené obrázky představující poněkud infantilní obraz české politiky. Vláda a opozice proti sobě stanou jako figurky na kresleném sportovním hřišti.
Napříč mapou České republiky se šíří tmavá barva, srdci státu dominuje hlava Andreje Babiše a ze země se natahují chapadla. Také z těchto obrázků vychází interpretace Minářovy osoby značně oslavně — na kresbách je vyobrazen například jako drobná postavička čelící masožravé rostlině nebo rozbouřeným mrakům s Babišovou tváří.
Ani záběry z demonstrací nedokáží účinně zprostředkovat dynamiku tehdejších protestů. Po většinou statické záběry nabízí pohledy do tváří demonstrantů, záznamy z projevů a obrazy skandujících davů. Opakující se plamenné deklamace sice fungují během vlastních demonstrací, jako vyprávěcí prostředek svébytného díla ale působí ploše. Více než jako zprostředkování dobové atmosféry a euforie z občanské mobilizace slouží záběry z protestů spíše jako přehlídka české kreativity v tvorbě protestních plakátů.
Poněkud nelogicky dostávají ve filmu značný prostor také mediální výstupy. Divákům jsou opakovaně předkládány montáže Minářových rozhovorů ve veřejnoprávních médiích i komerčních pořadech a reportáže o probíhajících protestech. Povrchní mediální reflexe sice ve vzdálené budoucnosti může posloužit jako archivní záznam událostí, v současnosti ovšem nedává příliš smysl. Diváci mají většinu dění v nedávné paměti, nebo mu rovnou byli přítomní.
Novinářské záznamy jim opakovaně předkládají informace, které už dávno vědí, případně se omezují jen na základní faktická konstatování. Jako by mediální obraz Milionu chvilek byl to nejpodstatnější, co si má divák ze sledování snímku odnést. Toto zpracování tak spolku paradoxně upírá význam toho, co se mu skutečně podařilo — nevídaným způsobem mobilizovat českou občanskou společnost.
Zlatá Anna Proletářka, ty vole.
Rudý právo hadr.
Film sám jsem neměl příležitost shlédnout, nebudu se tedy vyjadřovat k jeho ryze řemeslným kvalitám či nekvalitám. Nicméně lze zřejmě za reálný obraz jeho vyznění považovat následující úsudek autorky tohoto článku: "Také hloubkový rozhovor se zakladateli spolku Mikulášem Minářem a Benjaminem Rollem, který snímek rámuje, se vyhýbá sebemenším náznakům komplexnější debaty o směřování spolku a jeho smyslu. "
A k tomu ještě: "Snímek opakovaně artikuluje, že zvolení Babiše je katastrofa a zatěžkávací zkouška demokracie, nikdy ale neslyšíme jediný důvod, proč ho čeští občané vlastně opakovaně volí. Jako by Babiš se svou koncentrací moci a střety zájmů existoval v jakémsi vakuu zcela oproštěném od zbylého dění v republice."
Julii Šafové je nutno atestovat, že těmito dvěma postřehy zjevně naprosto přesně vystihla jádro problému - a to nikoli pouze samotného hnutí "Milion chvilek pro demokracii", nýbrž české občanské společnosti vůbec, jakož i případných snah o její obrodu.
Ale vše popořadě. Máme tedy v českém prostoru přítomno určité občanské hnutí, které se konstituovalo za určité politické konstelace, s určitými cíli. - Nicméně, už zde je nutno přerušit proud našich úvah; první klíčovou otázkou totiž je už ta, zda cíle tohoto hnutí byly a jsou skutečně "určité", v užším konkrétním obsahově-ideovém smyslu - anebo zda nejsou daleko spíše neurčité, to jest ideově amorfní, konfuzní, kdy ani členská základna hnutí ani jeho lídři se mezi sebou nedokáží dohodnout, kam až toto hnutí má ve svých politických ambicích vlastně dospět. Z této neujasněnosti pak zákonitě jako jediná možnost zbývá shodnout se na zcela minimalistickém programu, kterým bylo vytěsnění jedné konkrétní osoby, Andreje Babiše, z české politiky. Ve filmu je pak dosažení tohoto minimalistického cíle oslavováno jako velké vítězství; Julie Šafová pak ovšem zcela po právu poukazuje na to, že toto "definitivní vítězství demokracie" bylo mělo pouze temporální dosah, a že Andrej Babiš má v tuto chvíli velké naděje vrátit se zpět, dost možná ještě silnější nežli kdykoli předtím.
Podívejme se teď napřed na vnitřní uspořádání, ideové složení samotného hnutí. Julie Šafová si stěžuje, že je programově nečitelné. Zde je nutno konstatovat: ono to ani vůbec nemůže být jinak. Toto hnutí se zrodilo především z pocitu všeobecného zhnusení z určitých specifik české politiky, která byla pociťována jako naprosto nepřijatelná z hlediska základní politické respektive veřejné slušnosti a solidnosti. Ovšem - a to je rozhodující moment - rozhodujícím faktorem byl právě tento pocit čirého zhnusení, který se rozprostřel celým politickým spektrem. To jest - personálně bylo toto hnutí zřejmě od samotného počátku silně heterogenní; byla zde zřejmě silně zastoupena levicová část společnosti odmítající oligarchismus jakéhokoli druhu; ale zřejmě zde bylo i mnoho takových kteří nedokázali akceptovat že se k podílu na moci opět dostali komunisté.
Je pak jenom samozřejmé, že takto ideově a politicky heterogenní hnutí se nemůže shodnout na nějakých dále jdoucích cílech nežli na onom zmíněném minimálním, tedy odstranění osoby Andreje Babiše z centra české politiky.
Na tomto místě je zapotřebí vyzdvihnout dva základní momenty, které jsou zcela typické pro občanská hnutí tohoto druhu, a která jsou zároveň limitem jejich možností.
Za prvé: občanské hnutí, občanské pozdvižení tohoto druhu má v zásadě - co se týče jeho ideových cílů - dvě základní možnosti. Buďto bude jeho cílem pouze obnovení standardních forem a mechanismů konvenční občanské (liberální) demokracie; anebo ale jeho cíle půjdou dále, ve smyslu občanskosti v extenzivnějším, respektive intenzivnějším smyslu. Velmi přibližně řečeno, toto druhé, dále jdoucí pojetí občanskosti se kryje s názory na občanství které svého času zastával Václav Havel.
"Milion chvilek" se zřejmě nedokázal sjednotit ani na zodpovězení této primární otázky; natož pak aby se mohl dohodnout na tématech a cílech konkrétnějších.
K tomu je ještě nutno doplnit: pokud by cílem mělo být pouze obnovení standardů politiky běžných v západním světě (tedy bez zcela zjevného oligarchismu babišovského typu), pak by to sice samozřejmě dozajista v českých podmínkách znamenalo určitý pokrok; ale na straně druhé by se tím česká společnost sama nedostala ani o krok dál za ten stav, ve kterém se nacházejí tyto západní demokracie. A to znamená: za stav kdy samy tyto západní demokracie se nacházejí ve zcela evidentní politické i hodnotové krizi. Kdy se stále více projevuje jejich zásadní, neodstranitelný deficit - totiž jejich principiální ideová a hodnotová prázdnota. Tyto demokracie konvenčního typu se od samotného počátku omezily pouze na konstituování určitých obecných pravidel a mechanismů politického provozu; ale v těchto neosobních mechanismech není ani v nejmenším náznaku obsažena (natož pak vyřešena) otázka po tom, co je vlastně - z humánního hlediska - progresivní, a co je regresem. Takto hodnotově nihilistická demokracie mohla po určitou dobu relativně úspěšně existovat jenom díky - konec konců velice naivní - víře v samospasitelnost ryze technického pokroku, jakož i víře v blahodárnost neustále maximalizovaného konzumu. Nyní se nacházíme v přelomové době, kdy se tyto ideové předpoklady této konvenční občanské demokracie hroutí, a kdy se do tohoto hodnotově prázdného prostoru usilovně tlačí populistická a identitární hnutí všeho druhu.
To všechno tedy znamená: pokud by cílem hnutí "Milion chvilek" nebylo nic více nežli dosažení politických standardů zavedených západních demokracií, pak by to v konečném efektu neznamenalo nic více, nežli od specifické české krize demokracie postoupit ke krizi obecné, systémové.
Tento zásadní deficit konvenční občanské demokracie dozajista pociťují i mnozí členové hnutí "Milion chvilek", a proto se snaží jeho cíle nasměrovat někam výše, ve smyslu výše zmíněného Havlova pojetí občanskosti. Ovšem - pro takovéto nadstandardní, ideové pojetí občanskosti je nutno mít k dispozici nějaký pevný ideový fundament; a takový nedokázal vytvořit už ani sám Havel, a proto už jeho pojetí občanskosti se vznášelo v jakýchsi mlžných oparech dobře míněných, ale naivně působících mravních apelů.
-------------------------------------
Bylo řečeno, že tato neshoda na pojetí demokracie, a tedy na tom jaké mají být konečné cíle občanského hnutí je jedním ze dvou jeho zásadních limitů. Ten druhý limit pak spočívá na tom, co je oběma těmto směrům společné.
Jak ten minimalistický, tak onen idealistický proud demokratizační hnutí vycházejí z toho stejného předpokladu, že je zde dána jakási obecná masa o sobě demokraticky smýšlející populace, která jenom čeká na to až ji někdo osvobodí od tenat takového či onakého oligarchismu, a tato masa se rázem začne chovat demokraticky, občansky odpovědně. Ať už v onom maximalistickém, nebo alespoň v onom minimalistickém smyslu. Oproti tomu ale Julie Šafová naprosto právem klade klíčovou otázku: kde se vlastně berou celé ty masy občanů, které volí Babiše?!...
Dejme tedy tomu, že Andrej Babiš představuje v české politice oligarchický, přinejmenším latentně antidemokratický element. Nicméně, holým faktem je že on se při příštích volbách zřejmě opět dostane k moci - a to sice naprosto demokraticky! Když se dohromady sečtou všechny strany a hnutí které Babiš zřejmě dokáže sjednotit pod svým praporem, pak to dá dohromady spolehlivou relativní, a dost možná i absolutní většinu voličských hlasů! Jak je za těchto okolností vůbec ještě závažně možno spoléhat se na standardní, respektive konvenční demokracii? Respektive jak je možno hovořit o "obraně demokracie", když většina lidu (tedy "demokracie") si zřejmě přeje jiný, autoritativně-oligarchický typ demokracie?...
Bylo řečeno, že společně sdíleným deficitem hnutí občanské obrody je jejich slepé spoléhání se na princip demokracie; tedy na to že je zde přítomna jakási demokratická většina, která pouze netrpělivě čeká na své osvobození. Tento neodůvodněný předpoklad ale vyplývá ještě z jednoho společného rysu těchto občansko-protestních hnutí, ať už maximalistického nebo minimalistického typu: totiž jejich domnění, že není zapotřebí zdržovat se přemýšlením nad fundamentálními hodnotovými otázkami. Tedy takovými otázkami co vlastně je člověk, jaké je jeho dějinné, kulturní, duchovní směřování. Nakonec i onen "maximalistický" směr zůstane stát pouze u jakési "obnovy demokracie", a domnívá se že tím už budou všechny problémy vyřešeny.
------------------------------------
Závěrem je tedy možno konstatovat: občanská protestní hnutí typu "Milion chvilek za demokracii" mají dozajista své oprávnění a svou určitou pozitivní funkci, pokud - a dokud - se jedná o to zamezit zcela viditelným deformacím standardních demokratických norem a mechanismů. Ale možnosti a potenciály takto pojatých občanských hnutí pravidelně nejdou nikam dále, nežli k úsilí za obnovení standardních mechanismů konvenčních demokracií, ale nikdy nemají potenciál překročit jejich omezený hodnotový, ideový a občanský horizont.