Píše se 6. duben, teplota šplhá ke znepokojivým třiceti stupňům. Na Malostranském náměstí, v samém srdci staré Prahy, se dnes konají první letošní trhy. Ke stánkům s argentinskými pochutinami a bio limonádami je nicméně zapotřebí prodrat se skrze stovky převážně mladých lidí, kteří se sem nepřišli nasytit. Svírají transparenty jako Moje tělo, moje volba nebo To my jsme pro život.

„Takzvané Hnutí pro život vůbec není pro život. To my, kteří jsme za sociální spravedlnost a práva pracujících, to my jsme pro život. Pro život žen, pro život dětí, pro život queer lidí, pro život s tělesnou autonomií, pro život s láskou,“ provolává naléhavě do mikrofonu Petr ze studentského spolku Mater Noster. Skupinka lidí v první řadě se mezitím dohaduje o tom, jakého slovesného času je španělské „No pasaran“, tedy „Neprojdou“.

Jakmile nad pódiem zavlaje růžová vlajka, rozběhne se dav k nedalekému Mostu legií. Část lidí si na mostě sedá na zem, část postává váhavě na okraji. Blokádu jistí lezec a lezkyně, kteří visí z obou stran na laně, jež přetíná most. Účastníci takzvaného Pochodu pro život, tedy každoroční protipotratové demonstrace, zatím nejsou ani na dohled, ale dav na mostě už zapáleně skanduje: „Klerofašismus, špína a hnus!“

Česká vláda fašizujícím proudům ve společnosti nahrává

Dubnová blokáda Pochodu pro život, která se letos konala počtvrté, navazuje na tradici antifašistických blokád neonacistických průvodů z devadesátých a nultých let. Tedy z doby, kdy podoba české krajní pravice ještě pořád odpovídala stereotypní představě nácka: holé hlavy, těžké boty, hákové kříže.

Jak upozorňuje politolog Jan Charvát, proti postavě neonacistického skinheada bylo snadné se vymezit — a to i pro tu část společnosti, která s nimi sdílela názor třeba na Romy. „A přesto byli dlouhou dobu jedinými, kdo se proti neonacistům vskutku jasně a nahlas vymezovali, anarchisté.

Anarchisté ale zároveň říkali: my nejsme občanská společnost, my jsme proti státu. Antifašistické blokády byly v médiích prezentované jako konflikt dvou extrémních skupin vyčleněných ze společnosti, jako rvačka skinheadů a pankáčů, která se obyčejného člověka netýká,“ vysvětluje Charvát. Veřejným blokádám nastal konec v roce 2007, kdy si dle Charváta anarchisté uvědomili, že neonacisté na demonstrace jezdí hlavně proto, aby se s nimi porvali.

V roce 2015 pak v reakci na takzvanou migrační krizi definitivně změnila taktiku i krajní pravice. Rasismus či antisemitismus nahradila islamofobie, vypjatý nacionalismus nahradil „euroskepticismus“, příklon k autoritářství nahradilo volání po přímé demokracii.

Na protiuprchlických demonstracích řečnili z pódia pánové v oblecích, kterým se mimo jiné podařilo části společnosti nakukat, že svět ovládají „neziskovky“ — „nevolené“ struktury občanské společnosti. A zatímco v zemích napříč Evropou se konaly početné demonstrace projevující solidaritu s uprchlíky, v Praze přišlo za přijetí syrských uprchlíků demonstrovat jen pár desítek lidí.

S odporem proti uprchlíkům z Blízkého východu a Afriky se navíc ztotožňovala mainstreamová politika: Česká republika jich tehdy v rámci unijních kvót přijala dohromady dvanáct. Nenaplněná hrozba příchodu muslimských migrantů tak brzy přestala fungovat jako dostatečně mobilizační téma.

Pozornost dezinformační scény a takzvané krajní pravice se proto stočila k jiným krizím: koronavirové pandemii a k omezujícím opatřením s ní spojeným, k válce na Ukrajině a k příchodu půl milionu uprchlíků. V neposlední řadě také k inflaci.