Píše se 6. duben, teplota šplhá ke znepokojivým třiceti stupňům. Na Malostranském náměstí, v samém srdci staré Prahy, se dnes konají první letošní trhy. Ke stánkům s argentinskými pochutinami a bio limonádami je nicméně zapotřebí prodrat se skrze stovky převážně mladých lidí, kteří se sem nepřišli nasytit. Svírají transparenty jako Moje tělo, moje volba nebo To my jsme pro život.

„Takzvané Hnutí pro život vůbec není pro život. To my, kteří jsme za sociální spravedlnost a práva pracujících, to my jsme pro život. Pro život žen, pro život dětí, pro život queer lidí, pro život s tělesnou autonomií, pro život s láskou,“ provolává naléhavě do mikrofonu Petr ze studentského spolku Mater Noster. Skupinka lidí v první řadě se mezitím dohaduje o tom, jakého slovesného času je španělské „No pasaran“, tedy „Neprojdou“.

Jakmile nad pódiem zavlaje růžová vlajka, rozběhne se dav k nedalekému Mostu legií. Část lidí si na mostě sedá na zem, část postává váhavě na okraji. Blokádu jistí lezec a lezkyně, kteří visí z obou stran na laně, jež přetíná most. Účastníci takzvaného Pochodu pro život, tedy každoroční protipotratové demonstrace, zatím nejsou ani na dohled, ale dav na mostě už zapáleně skanduje: „Klerofašismus, špína a hnus!“

Česká vláda fašizujícím proudům ve společnosti nahrává

Dubnová blokáda Pochodu pro život, která se letos konala počtvrté, navazuje na tradici antifašistických blokád neonacistických průvodů z devadesátých a nultých let. Tedy z doby, kdy podoba české krajní pravice ještě pořád odpovídala stereotypní představě nácka: holé hlavy, těžké boty, hákové kříže.

Jak upozorňuje politolog Jan Charvát, proti postavě neonacistického skinheada bylo snadné se vymezit — a to i pro tu část společnosti, která s nimi sdílela názor třeba na Romy. „A přesto byli dlouhou dobu jedinými, kdo se proti neonacistům vskutku jasně a nahlas vymezovali, anarchisté.

Anarchisté ale zároveň říkali: my nejsme občanská společnost, my jsme proti státu. Antifašistické blokády byly v médiích prezentované jako konflikt dvou extrémních skupin vyčleněných ze společnosti, jako rvačka skinheadů a pankáčů, která se obyčejného člověka netýká,“ vysvětluje Charvát. Veřejným blokádám nastal konec v roce 2007, kdy si dle Charváta anarchisté uvědomili, že neonacisté na demonstrace jezdí hlavně proto, aby se s nimi porvali.

V roce 2015 pak v reakci na takzvanou migrační krizi definitivně změnila taktiku i krajní pravice. Rasismus či antisemitismus nahradila islamofobie, vypjatý nacionalismus nahradil „euroskepticismus“, příklon k autoritářství nahradilo volání po přímé demokracii.

Na protiuprchlických demonstracích řečnili z pódia pánové v oblecích, kterým se mimo jiné podařilo části společnosti nakukat, že svět ovládají „neziskovky“ — „nevolené“ struktury občanské společnosti. A zatímco v zemích napříč Evropou se konaly početné demonstrace projevující solidaritu s uprchlíky, v Praze přišlo za přijetí syrských uprchlíků demonstrovat jen pár desítek lidí.

S odporem proti uprchlíkům z Blízkého východu a Afriky se navíc ztotožňovala mainstreamová politika: Česká republika jich tehdy v rámci unijních kvót přijala dohromady dvanáct. Nenaplněná hrozba příchodu muslimských migrantů tak brzy přestala fungovat jako dostatečně mobilizační téma.

Pozornost dezinformační scény a takzvané krajní pravice se proto stočila k jiným krizím: koronavirové pandemii a k omezujícím opatřením s ní spojeným, k válce na Ukrajině a k příchodu půl milionu uprchlíků. V neposlední řadě také k inflaci.

Všechny uvedené krize kulminovaly v době, kdy po více než dva roky soustavně v České republice klesaly reálné mzdy — na konci roku 2022 platil pokles reálných mezd v České republice za vůbec nejprudší v rámci zemí OECD.

Česká pravicová vláda přitom na setrvalé chudnutí obyvatel odpovídala takzvanými „úspornými opatřeními“ — neoliberální ideologií motivovanou politikou škrtů. Tím jen nahrávala fašizujícím proudům ve společnosti, které se neštítily ekonomický propad svést mimo jiné na pomoc Ukrajině a — jakkoli pouze rétorický — odpor vlády k ruskému plynu.

To se naplno projevilo v září 2022, kdy Jindřich Rajchl, někdejší člen hnutí Trikolóra, svolal protivládní demonstraci Česko proti bídě s různorodými požadavky od zestátnění hlavního energetického koncernu ČEZ, přes zrušení postu vládního zmocněnce pro média a dezinformace, po zastavení dodávek vojenského materiálu na Ukrajinu. A zaplnil Václavské náměstí: přišlo přes sedmdesát tisíc lidí.

Morální nadřazenost českých liberálů

„Všichni jsme se otřepali hrůzou, že obchodníci se strachem dokázali na Václavák dostat tolik svých stoupenců. Ale vnímali jsme skutečně velký ekonomický strach, česká společnost se bála, že nebude v zimě čím si zatopit. Chtěli jsme dát dohromady lidi, kteří strachu navzdory podporují proevropské směřování. Dát najevo, že v tom nikdo z nás není sám,“ vzpomíná Mariana Novotná z Milionu chvilek pro demokracii, občanské iniciativy, která po roce 2017 organizovala masivní — od revoluce v roce 1989 vůbec nejpočetnější — demonstrace proti tehdy trestně stíhanému premiérovi, byznysmenovi a vlastníkovi médií v jednom: Andreji Babišovi (ANO).

Uspěli i tentokrát, když už se Andrej Babiš musel odporoučet do opozice. Na demonstraci v říjnu 2022 Česko proti strachu dorazil podobný počet lidí jako na Rajchlovu demonstraci. Jak nicméně připouští i Novotná, takzvaní „chvilkaři“ se do veřejné a ostré kritiky vlády pouštějí jen zřídka, aby tím nepomohli Babišovi či krajně pravicové SPD.

Když už vládě za něco vyčiní, týká se to zpravidla témat jako boj s dezinformacemi či střet zájmů ministra spravedlnosti Pavla Blažka. „Museli jsme naše zaměření zúžit. Socioekonomickým problémům se nevěnujeme, není to naše primární téma a nemáme na to ani odbornost,“ vysvětluje Novotná.

Reakci českých liberálů na fašizující proudy ve společnosti charakterizuje právě snaha trpělivě vyvracet dezinformace. Ruku v ruce s ní však často kráčí pocit morální nadřazenosti nad nevzdělaným lidem, které výmluvně ilustruje označování šiřitelů a příznivců dezinformací hanlivým pojmem „dezoláti“.

Skutečnost, že nové fanoušky vhání pravicovým populistům do náruče svou asociální politikou sama vláda, čeští liberálové jak ve vládních stranách, tak v občanské společnosti, která jim pomohla k moci, zpravidla bagatelizují. „Dezoláti“ se zkrátka měli víc snažit — být vzdělanější a bohatší.

„Dřív prodávali hrnce, teď prodávají strach. Využívají nevoli vůči vládě té části národa, která se nemá nejlíp a pro niž je nejjednodušší shodit své problémy na vládu. Ne že by vláda dělala vše dobře, ale je třeba se zamyslet, zda jsem si část problému nezpůsobil sám,“ komentuje fenomén Rajchlova úspěchu Dave z iniciativy Illumicati, jejíž členové chodili na Rajchlovy demonstrace s ukrajinskými vlajkami.

Spíše než protiuprchlická či antifeministická rétorika pak české liberály nejvíce pálí skutečnost, že čeští fašizující populisté jsou často proruští. Hlavním zdrojem obav je, že „antisystémoví“ odpůrci vlády napadají na západ orientovanou zahraniční politiku České republiky.

Bída a zmar české levice

Sociální kořeny fašizujících tendencí ve společnosti tak pokládá za prioritu pouze menšina stoupenců progresivní levice, kteří s příznivci pravicových populistů svádí — samozřejmě oprávněné — líté boje o takzvaná kulturní témata, jakým je třeba právě právo na potrat.

„Jsme politická organizace, nikoliv strana, není naším úkolem někoho přemlouvat. Razíme politiku, jejímž základem jsou jak pracující, tak migranti, Romové či trans lidé. Odmítáme pracovat s konceptem ‚hotové pracující třídy‘, která je a bude xenofobní,“ vysvětluje Kryštof (uvedené jméno je změněno na přání respondenta) z Kolektivu 115, který spoluorganizoval blokádu Pochodu pro život.

Na blokádu Pochodu pro život se podařilo zmobilizovat slušný počet lidí — šlo však spíše o překvapivou výjimku. „Právo na potrat se týká poloviny populace. Zároveň jde o jednotící téma, na němž se levicová a feministická scéna shodne. Navíc vidíme, co lidé personálně a ideologicky napojení na Hnutí pro život dokázali ve Spojených státech, v Polsku, v Itálii či na Slovensku,“ zdůvodňuje neobvykle početnou účast socioložka Eva Svatoňová.

Třeba na demonstraci proti rasismu a xenofobii, kterou u příležitosti Mezinárodního dne proti rasismu a fašismu uspořádalo v polovině března několik iniciativ, dorazily pouze nízké desítky lidí. Česká levice chřadne a zůstává rozštěpená — v roce 2021 dokonce úplně vypadla z Parlamentu poté, co jí voliče vysálo populistické hnutí ANO Andreje Babiše, s nímž ČSSD po dvě volební období bláhově vládla v koalici a kterého v křesle premiéra poslední čtyři roky podporovali i komunisté.

Situaci ještě ztěžuje politováníhodný fakt, že protimigrantskou či antifeministickou rétorikou se nestydí zaštiťovat ani konzervativní část české levice. Pošetile totiž doufá, že právě tudy vede cesta ke znovuzískání tradičního levicového elektorátu a statutu relevantní politické síly.

Takzvaní komunisté do letošních eurovoleb kandidují s bývalými členy Rajchlova krajně pravicového hnutí. Sociálních demokratů, kteří přeběhli do krajně pravicových stran, by se člověk nedopočítal.

Na Rajchlových demonstracích dokonce vystupoval předseda Asociace samostatných odborů Bohumír Dufek. A posléze na demonstraci konanou u příležitosti stávky ve školství pozval proslulého dezinformátora Daniela Sterzika — tím dal mainstreamovým médiím záminku řešit něco jiného než oprávněné požadavky stávkujících.

„Roli krajní pravice u nás převzal nový proud konzervatismu, který se identitárně vymezuje proti migrantům, ženám, menšinám a současnému liberalismu a který přichází jak zprava, tak zleva. A jak se ukázalo při nepřijetí manželství pro všechny či Istanbulské úmluvy, má poměrně velkou moc,“ podotýká k tomu politolog Ondřej Slačálek.

Malý národ

Dle politologa Charváta pak v nevalné reakci české společnosti na fašizující proudy ve společnosti sehrává roli i přetrvávající relativně vysoká míra občanské demobilizace, která plyne především z naší minulosti a její převládající interpretace.

„Považujeme se za malý národ — přestože v Evropě patříme spíše mezi národy střední. Přetrvává tu pocit, že jsme těmi, s nimiž se manipuluje, že ležíme na periferii sevření mezi Ruskem a Německem. Z toho vyplývá náš pocit, že nemá smysl se jakkoli veřejně angažovat. Zvláště období komunistické normalizace pak charakterizovala pragmatická společenská dohoda. Kdo se neangažoval jinde než v komunistické straně, dostal možnost získat byt, chatu, auto,“ podotýká.

Demobilizaci společnosti pak v devadesátých letech ještě přiživoval tehdejší pravicový premiér a následný prezident z Občanské demokratické strany (ODS) Václav Klaus. „Klaus chápal občanský aktivismus jako snahu uzurpovat veřejný prostor na úkor politických stran, které jako jediné prošly volbami, čímž získaly legitimitu a zaslouží si proto podporu,“ dodává Charvát.

Silný protivník

Míra občanské spokojenosti se současnou pravicovou vládou se mezitím s každým čtvrtletím sesouvá blíže ke dnu — momentálně se pohybuje okolo sedmnácti procent. Rok a půl před sněmovními volbami se návrat Babiše do premiérského křesla jeví jako takřka nevyhnutelný.

Otázkou zůstává, zda povládne sám, nebo v koalici: tedy buď s krajně pravicovou SPD, nebo s konzervativní ODS, nejmocnější stranou současné vlády, která se k moci vrátila právě díky příslibu odstavit Babiše od moci a zachránit českou demokracii. Jenomže její vláda prospívá zejména dalším postavám české oligarchie, a proto se jeví povolební dohoda jako možná. Lze přitom předpokládat, že právě strašák spoluvlády Babišova ANO s SPD zafunguje pro tu část ODS, která je k vládě s Babišem svolná, jako výborné alibi.

Ať to dopadne jakkoliv, s pravděpodobností hraničící s jistotou platí, že ani příští vláda nebude soucítit s uprchlíky jiné než bílé pleti, bude úslužná fosilní oligarchii i agrokorporacím, a její prioritou naopak nebude sociální soudržnost. Převzetí moci krajní pravicí ve starém slova smyslu u nás bezprostředně nehrozí, jakkoli příští Babišova vláda může vykazovat silně autoritářské rysy. Leccos z krajně pravicových či konzervativních světonázorů však dávno prosáklo do takzvaně demokratického mainstreamu — a s takovým protivníkem se bojuje obtížněji než s partičkou holých hlav.

Článek vychází ve spolupráci s Voxeurop a za podpory Heinrich Böll Stiftung EU.