„Já teď vůbec nežiju svůj život. Žiju život své mámy, nepřestávám na ni myslet,“ popisuje dvaapadesátiletá Daryna. Po tváři jí už poněkolikáté pomalu stéká slza, kterou si spěšně utírá papírovým kapesníčkem. Je celá sladěná do oranžového odstínu: pečlivě učesané zrzavé vlasy, oranžová kabelka, oranžovo-modrý náramek podobný suvenýrům na plážových riviérách v Chorvatsku.

Na zahrádce vršovického květinářství, kde kromě květin prodávají i kávu a limonády, sedíme i s její dcerou, elegantní blondýnou s dokonalým make-upem a dlouhými šaty v odstínu půlnoční modři. „Myslela jsem, že budeš mluvit ty,“ pravila plaše Daryna na počátku našeho setkání dceři a nervózně si přitom hladila hřbet pravé ruky. Nakonec souhlasila s tím, že svůj příběh odvypráví sama.

Daryna (jméno bylo na přání změněno) si dodnes pamatuje přesné datum, kdy se ze Zakarpatské oblasti na Ukrajině přestěhovala do České republiky: 28. ledna 1996. O několik měsíců později nastoupila do práce v hotelu, kde za třiadvacet korun na hodinu myla nádobí, a to v rámci šestnáctihodinových směn. Měli hromadné ubytování, jedli na hotelu.

O dva roky později se provdala a konečně si tak mohla z Ukrajiny přivézt svou tehdy sedmiletou dceru, která zde nastoupila do školy. Zároveň tehdy Daryna začala mýt nádobí v jiném hotelu, kde pracovala zpočátku na dvanáctihodinové, později kvůli dceři na desetihodinové směny. „Tam už jsem měla na hodinu sedmadvacet korun. Nic moc, ale dítě mělo vše, co potřebovalo. Zatímco já jsem byla samozřejmě celý rok v jedné bundě a v jedněch botách,“ líčí.

Život se jí zásadně změnil, když jí manžel sehnal práci v jiném hotelu, v němž pracovali Češi, tudíž je nebylo tak snadné vykořisťovat. „Samí hodní lidé, se srdcem na dlani, dali mi, co jsem potřebovala: deku, polštář… A pak kuchař řekl, že mě je škoda u myčky, tak jsem šla pracovat do kuchyně, a tam už jsem měla i dobrý plat. Skamarádila jsem se s Ivankou, která mě naučila, jak vařit rýži, knedlíky, polívku. Konečně jsem se cítila jako člověk,“ vypráví Daryna a na tváři se jí zaleskne další slza.

V kuchyni jí však z rukou vyklouzly dva talíře a ona si při snaze alespoň jeden zachránit přeřízla šlachu. Po několika měsících na nemocenské nastoupila do bistra na právnické fakultě. Mezitím se však rozvedla s manželem a stala se z ní samoživitelka. O víkendech proto zároveň pracovala jako recepční v tenisovém sportovním centru. „Máma měla několik let dvě práce,“ potvrzuje dcera. „Deset let jsem neměla volno. Za plný úvazek jsem brala devět tisíc korun, jenže škola v přírodě stála tři tisíce,“ vysvětluje Daryna.

Mámu jsem našla vyhublou a špinavou

29. srpna 2023 Daryna přijela na Ukrajinu za svou maminkou, která ten den slavila narozeniny. Její matka v ten den vařila halupky, zelí plněné masem, rýží a rajčatovou omáčkou. „V životě jsem ji neviděla vařit takovým způsobem, jedna miska tam, druhá tamhle, po místnosti roztahanou polovinu kuchyně. Nemohla najít část mlýnku a začala vinit vnučku, že ji při své poslední návštěvě určitě ztratila ona. Měla jsem už tenkrát poznat, že s ní něco není v pořádku,“ vzpomíná Daryna.

Daryna se tehdy s mámou pohádala a z Ukrajiny odjela hned následující den ráno. Po osmi měsících jí však začali opakovaně telefonovat sousedé, že jim nezbývá, než Daryninu bloudící maminku neustále vodit domů. Daryna vytušila, že tentokrát situaci nevyřeší měsíční dovolená a dala výpověď v práci.

Mamince tehdy chodila domů pomáhat sousedka a později švagrová. To ale vůbec nestačilo, jak pochopila Daryna po svém příjezdu v srpnu 2024. „Našla jsem ji vyhublou, špinavý krk, takhle dlouhé nehty,“ naznačuje rukou.

U mámy doma přitom netekla teplá voda: vodu musela Daryna nejdříve ohřát ve varné konvici a  s  tou pak maminku na zahrádce na sluníčku polévat. Záchod byl venku a vedly k němu schody — a Darynina matka potřebovala na záchod neustále.

Vidět maminku v takovém stavu bylo pro Darynu o to těžší, že ji znala jako neskutečně nezávislou ženu. „Byla pracovitá, doma měla vždycky čisto, zahradu měla, brambory sázela, kamna opravovala, ráno brzo vstávala. Nikdo jí nesměl říct, co má jak dělat,“ popisuje a ukazuje mi videa maminky, jak cvičí, jak se směje nad miskou nakládaných rajčat či nad hrnkem s kávou a bonbóny. „Ráda jedla. A nikdy nikam nevycházela bez šátku na hlavě,“ komentuje Daryna.

Já ani nevím, co je mateřská

O rok později, 24. září 2024, se Daryna s matkou vydaly do České republiky, kde maminka jakožto uprchlice z Ukrajiny dostala přidělenou dočasnou ochranu.

Daryna byla tehdy již dávno českou občankou, v České republice měla odpracováno takřka třicet let. „Nikdy jsme nepobírali žádné dávky, jak si Češi často myslí, to u nás opravdu neexistovalo,“ zdůrazňuje dcera, která má dnes stejně jako kdysi Daryna dvě práce. „Já ani nevím, co je mateřská, vždycky jsem pracovala,“ doplňuje Daryna.