„Já teď vůbec nežiju svůj život. Žiju život své mámy, nepřestávám na ni myslet,“ popisuje dvaapadesátiletá Daryna. Po tváři jí už poněkolikáté pomalu stéká slza, kterou si spěšně utírá papírovým kapesníčkem. Je celá sladěná do oranžového odstínu: pečlivě učesané zrzavé vlasy, oranžová kabelka, oranžovo-modrý náramek podobný suvenýrům na plážových riviérách v Chorvatsku.

Na zahrádce vršovického květinářství, kde kromě květin prodávají i kávu a limonády, sedíme i s její dcerou, elegantní blondýnou s dokonalým make-upem a dlouhými šaty v odstínu půlnoční modři. „Myslela jsem, že budeš mluvit ty,“ pravila plaše Daryna na počátku našeho setkání dceři a nervózně si přitom hladila hřbet pravé ruky. Nakonec souhlasila s tím, že svůj příběh odvypráví sama.

Daryna (jméno bylo na přání změněno) si dodnes pamatuje přesné datum, kdy se ze Zakarpatské oblasti na Ukrajině přestěhovala do České republiky: 28. ledna 1996. O několik měsíců později nastoupila do práce v hotelu, kde za třiadvacet korun na hodinu myla nádobí, a to v rámci šestnáctihodinových směn. Měli hromadné ubytování, jedli na hotelu.

O dva roky později se provdala a konečně si tak mohla z Ukrajiny přivézt svou tehdy sedmiletou dceru, která zde nastoupila do školy. Zároveň tehdy Daryna začala mýt nádobí v jiném hotelu, kde pracovala zpočátku na dvanáctihodinové, později kvůli dceři na desetihodinové směny. „Tam už jsem měla na hodinu sedmadvacet korun. Nic moc, ale dítě mělo vše, co potřebovalo. Zatímco já jsem byla samozřejmě celý rok v jedné bundě a v jedněch botách,“ líčí.

Život se jí zásadně změnil, když jí manžel sehnal práci v jiném hotelu, v němž pracovali Češi, tudíž je nebylo tak snadné vykořisťovat. „Samí hodní lidé, se srdcem na dlani, dali mi, co jsem potřebovala: deku, polštář… A pak kuchař řekl, že mě je škoda u myčky, tak jsem šla pracovat do kuchyně, a tam už jsem měla i dobrý plat. Skamarádila jsem se s Ivankou, která mě naučila, jak vařit rýži, knedlíky, polívku. Konečně jsem se cítila jako člověk,“ vypráví Daryna a na tváři se jí zaleskne další slza.

V kuchyni jí však z rukou vyklouzly dva talíře a ona si při snaze alespoň jeden zachránit přeřízla šlachu. Po několika měsících na nemocenské nastoupila do bistra na právnické fakultě. Mezitím se však rozvedla s manželem a stala se z ní samoživitelka. O víkendech proto zároveň pracovala jako recepční v tenisovém sportovním centru. „Máma měla několik let dvě práce,“ potvrzuje dcera. „Deset let jsem neměla volno. Za plný úvazek jsem brala devět tisíc korun, jenže škola v přírodě stála tři tisíce,“ vysvětluje Daryna.

Mámu jsem našla vyhublou a špinavou

29. srpna 2023 Daryna přijela na Ukrajinu za svou maminkou, která ten den slavila narozeniny. Její matka v ten den vařila halupky, zelí plněné masem, rýží a rajčatovou omáčkou. „V životě jsem ji neviděla vařit takovým způsobem, jedna miska tam, druhá tamhle, po místnosti roztahanou polovinu kuchyně. Nemohla najít část mlýnku a začala vinit vnučku, že ji při své poslední návštěvě určitě ztratila ona. Měla jsem už tenkrát poznat, že s ní něco není v pořádku,“ vzpomíná Daryna.

Daryna se tehdy s mámou pohádala a z Ukrajiny odjela hned následující den ráno. Po osmi měsících jí však začali opakovaně telefonovat sousedé, že jim nezbývá, než Daryninu bloudící maminku neustále vodit domů. Daryna vytušila, že tentokrát situaci nevyřeší měsíční dovolená a dala výpověď v práci.

Mamince tehdy chodila domů pomáhat sousedka a později švagrová. To ale vůbec nestačilo, jak pochopila Daryna po svém příjezdu v srpnu 2024. „Našla jsem ji vyhublou, špinavý krk, takhle dlouhé nehty,“ naznačuje rukou.

U mámy doma přitom netekla teplá voda: vodu musela Daryna nejdříve ohřát ve varné konvici a  s  tou pak maminku na zahrádce na sluníčku polévat. Záchod byl venku a vedly k němu schody — a Darynina matka potřebovala na záchod neustále.

Vidět maminku v takovém stavu bylo pro Darynu o to těžší, že ji znala jako neskutečně nezávislou ženu. „Byla pracovitá, doma měla vždycky čisto, zahradu měla, brambory sázela, kamna opravovala, ráno brzo vstávala. Nikdo jí nesměl říct, co má jak dělat,“ popisuje a ukazuje mi videa maminky, jak cvičí, jak se směje nad miskou nakládaných rajčat či nad hrnkem s kávou a bonbóny. „Ráda jedla. A nikdy nikam nevycházela bez šátku na hlavě,“ komentuje Daryna.

Já ani nevím, co je mateřská

O rok později, 24. září 2024, se Daryna s matkou vydaly do České republiky, kde maminka jakožto uprchlice z Ukrajiny dostala přidělenou dočasnou ochranu.

Daryna byla tehdy již dávno českou občankou, v České republice měla odpracováno takřka třicet let. „Nikdy jsme nepobírali žádné dávky, jak si Češi často myslí, to u nás opravdu neexistovalo,“ zdůrazňuje dcera, která má dnes stejně jako kdysi Daryna dvě práce. „Já ani nevím, co je mateřská, vždycky jsem pracovala,“ doplňuje Daryna.

O sociální dávky se tak tehdy Daryna rozhodla požádat vůbec poprvé: konkrétně o příspěvek na péči a o humanitární dávku. Příspěvek na péči je však vázán na status osoby, o niž se pečuje — a osoby s dočasnou ochranou nemají na české sociální dávky nárok.

Jedinou dávkou, o niž smějí ukrajinští uprchlíci a uprchlice žádat, je humanitární dávka. Na tu mají nárok osoby s dočasnou ochranou, které „nemají dostatečné finanční prostředky na zabezpečení základních životních potřeb“.

Daryna v době žádosti o dávku nepracovala, její maminka byla čerstvě příchozí uprchlicí v seniorním věku s Alzheimerovou chorobou. Přesto úřad dvakrát za sebou odmítl seniorce humanitární dávku přiznat — bydlí přeci u dcery, takže má kde žít i jíst. Uspěli až napotřetí.

Poté, co vyšetření potvrdila, že zdravotní stav Daryniny maminky je natolik závažný, že vyžaduje pobyt v specializované pečovatelské službě, se Daryna obrátila na vhodná zařízení. Zjistila však, že by za její pobyt jakožto cizinky v pobytové službě musela platit pětadvacet až pětatřicet tisíc korun měsíčně.

„Chápu, že se stát nemůže rozdat, ale jsou případy, kdy je třeba dotyčnému pomoct. Já neříkám, že všem, ale moje máma sotva leze, nemůžu ji nechat doma samotnou,“ povzdechne si Daryna.

Celé autobusy chodí čerpat dávky

Internetem se mezitím šíří hoaxy o tom, kolik peněz si Ukrajinci a Ukrajinky na sociálních dávkách na úkor české populace nahrabali. „Dobrý den, jen vám chci otevřít oči co pobírají Ukrajinští lidé kteří nejdou do války a jen se tu povalují a chtějí nám rozkazovat. Kdyby jste jen věděli co všechno pobírají a jaký peníze dostávají, tak by se lidstvo sehrálo a šlo by na hrad s pistolemi,“ napsal třeba vloni v září anonymní člen do facebookové skupiny zaměřené na sociální dávky.

Příspěvek provázela upravená fotografie, dle níž měla Olga H. z Ukrajiny pobírat měsíčně v rámci humanitární dávky až téměř padesát tisíc korun.

Z údajného vysávání českého dávkového systému ukrajinskými uprchlíky se mezitím snaží učinit polarizující předvolební téma nejedna politická strana. „Už dneska tady máme v Ústeckém kraji mafiány z Ukrajiny, kteří pašují prostitutky, brance. (…) Celé autobusy chodí čerpat dávky, akorát se o tom nemluví,“ rozohňoval se na účet ukrajinských uprchlíků pravděpodobný budoucí premiér Andrej Babiš v únoru během předvolebního mítinku ve Frenštátě pod Radhoštěm.

„Podle hnutí SPD by se měli ukrajinští uprchlíci vrátit domů a měla by se zahájit mírová jednání. Hnutí SPD jasně říká: Už ani halíř Ukrajincům! Nula! Peníze českým občanům, to je jasná pozice SPD. Pro nás je na prvním místě český občan,“ shrnul na Facebooku pozici své xenofobní strany SPD její lídr Tomio Okamura.

Osud ukrajinských uprchlíků a uprchlic po říjnových volbách se tak jeví značně nejistý. Naštěstí alespoň o prodlužování dočasné ochrany pro ně rozhoduje Rada EU, nikoliv Česká republika.

Polovina ukrajinských domácností žije v chudobě

Babiš a Okamura z rozdávání ukrajinským uprchlíkům viní pravicovou vládu Petra Fialy, která mezitím v souladu se svou asociální náturou rok co rok z finanční pomoci pro uprchlíky ukrajuje. Vloni v září ztratili zranitelní uprchlíci a uprchlice — tedy matky malých dětí, nezletilí, senioři či zdravotně hendikepovaní, kteří zkrátka z objektivních důvodů pracovat nemohou — nárok na bezplatné ubytování. Na to jim stát nově přispívá v rámci humanitární dávky šest tisíc korun — částku zcela nedostatečnou zvlášť v Praze, kde bydlí zranitelných uprchlíků nejvíc.

V dubnu pak poslanci ODS a TOP 09 prosadili v Poslanecké sněmovně zmražení životního minima osob s dočasnou ochranou, aby prý „nedocházelo k nepřiměřenému navýšení humanitární dávky“, jejíž základ se odvíjí právě od výše životního minima. Jakoby snad měli ukrajinští uprchlíci nižší životní potřeby než české obyvatelstvo.

Dle nejnovějšího průzkumu CVVM Hlas Ukrajinců přitom humanitární dávku v současnosti pobírá pouhá čtvrtina uprchlíků a uprchlic — a takřka výhradně pouze ti zranitelní. Částka, již stát v tuto chvíli vydává na humanitární dávky ukrajinským uprchlíkům, odpovídá pouhému jednomu procentu z celého dávkového systému.

Do českého systému přitom ukrajinští uprchlíci odvádějí víc peněz, než z něj čerpají. Drtivá většina, konkrétně osmdesát procent ekonomicky aktivních uprchlíků, totiž pracuje — leč zpravidla pod svou kvalifikaci a za prekérních podmínek. Vysoké zaměstnanosti navzdory tak polovina uprchlických domácností žije pod hranicí příjmové chudoby.

Průměrná výše humanitární dávky činí 8119 korun. Z humanitární dávky se zároveň odečítá každý příjem, který uprchlíci pobírají. Jak upozorňuje Matěj Šulc z Organizace pro pomoc uprchlíkům, stává se tak, že Úřad práce obviní ukrajinskou seniorku, které syn přispívá dva tisíce korun na nájem, ze „zatajování ilegálního příjmu“ — a částku jí z humanitární dávky odečte.

„Jejich argumentem je takzvaná dávková turistika. Nikdy jsem se s tím sám nesetkal, ale Úřad práce prý skutečně řeší stovky neoprávněně žádaných dávek, které pak musí vymáhat zpátky. Rozumím snaze příjemce dávek víc kontrolovat, ale z naší zkušenosti to nejvíc dopadá na zranitelné poctivé lidi. Vymyslí se bič na pár stovek neoprávněných žadatelů — jenže spolu s nimi ostrouhá i devětaosmdesát tisíc oprávněných žadatelů,“ komentuje Šulc.

Jak podotýká Petr Pijáček ze Sdružení pro integraci a migraci, podpora ukrajinských uprchlíků se zkrátka od počátku řeší „nesystémově“ a „paralelně“. Místo, aby se posuzovaly jednotlivé případy, vznikla nová dávka, navázaná na dočasnou ochranu — tedy z podstaty pouze krátkodobé řešení.

Prázdné sliby dva roky po sobě

Občanský sektor proto dlouhodobě volá po vpuštění ukrajinských uprchlíků a uprchlic do českého dávkového systému. Ke stejným sociálním dávkám jako tuzemské obyvatelstvo mají osoby s dočasnou ochranou přístup třeba v Německu nebo ve Francii, kde mají zároveň nárok na stejnou podporu jako žadatelé o azyl.

Lidovecký ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka v roce 2023 i v roce 2024 sliboval, že ukrajinské uprchlíky do dávkového systému vpustí. Vloni vláda ze záměru vycouvala s odkazem na přílišnou zátěž pro Úřady práce. Ukrajinští uprchlíci by údajně mohli získat přístup k  sociálním dávkám spolu s chystanou digitalizací a reformou dávkového systému.

Reforma dávek vstoupila v platnost 1. července — a pro osoby s dočasnou ochranou se nezměnilo nic. Na dotaz, proč vláda dosud ukrajinské uprchlíky do českého dávkového systému nevpustila a zda na tom hodlá něco měnit, ministerstvo práce a sociálních věcí Deníku Referendum neodpovědělo.

Obecně vláda nadále argumentuje především nedostatečnou připraveností státní správy na desetitisíce nových žádostí. Dalším argumentem pak bývá zájem Ukrajiny, aby se uprchlíci vrátili. „Průzkumy mezi Ukrajinci však poukazují, že většina z nich se vracet nechce. Nebo by se vrátit chtěli, ale nemají kam, nečeká tam na ně ekonomická perspektiva, zato tam na ně čeká mnoho traumat a nestability. A považuji za problematické toto rozhodovat za ně,“ podotýká Šulc.

Ukrajinští uprchlíci u nás nemají volební právo a veřejná debata se dlouhodobě vychyluje xenofobním směrem. „Vnímám to jako výsledek vyhrocené protiukrajinské hysterie. Ve chvíli, kdy se válka a uprchlíci stávají jedním z hlavních předvolebních narativů, si ministr Jurečka spočítal, že kdyby uprchlíky pustil do dávkového systému, Okamura by si na něm smlsnul,“ shrnuje lakonicky Pijáček ze Sdružení pro integraci a migraci. „A navíc převládá veřejný diskurz, že Ukrajinci dávky zneužívají. Což není nic jiného než cynická lež,“ dodává.

Deník Referendum se obrátil na všechny politické strany, které mají šanci dostat se do Sněmovny, s dotazem, zda hodlají ukrajinské uprchlíky do českého dávkového systému vpustit. Odpověděli pouze Zelení, kteří vpuštění ukrajinských uprchlíků do českého dávkového systému podporují, a SOCDEM, kteří takový krok naopak vnímají jako riziko, a to především z důvodu „personálního vyčerpání Úřadu práce pseudodigitalizací“.

„To prostě nemůže dopadnout dobře. A vlastně se to může promítnout do nárůstu xenofobních nálad a nesnášenlivosti vůči lidem jiné národnosti v Česku,“ myslí si o tomto návrhu předsedkyně SOCDEM Jana Maláčová.

Chybí především příspěvek na péči

Občanský sektor se shoduje, že situace nejvíce dopadá především na zdravotně hendikepované osoby — zvlášť na nemohoucí seniorky a seniory nebo třeba na autistické děti, které nemají nárok na příspěvek na péči. Ministerstvo práce a sociálních věcí vypsalo dotační program pro pečovatelské služby, v rámci něhož proplácí náklady na péči o uprchlíka či uprchlici.

„Jenže sociální a pobytové služby o tyto dotace nestojí, protože jsou extrémně vysokoprahové a nestabilní — musí se o ně žádat každý rok a vy tak nemáte jistotu, zda je příští rok vypíšou zas. Navíc příspěvek na péči řeší sám žadatel, zatímco tuto dotaci musí řešit vedení sociální služby, které s tím má násobně více práce,“ vysvětluje Šulc z Organizace pro pomoc uprchlíkům.

Situace osob vyžadujících péči podle něj jinak než příspěvkem na péči dlouhodobě řešit nelze. „Ukrajinská samoživitelka, která dnes nemá nárok na příspěvek na bydlení, má teoretickou šanci, že se třeba naučí lépe česky a najde si lépe placené zaměstnání. Pětaosmdesátiletá seniorka takovou perspektivu nemá. Té nezbývá než živořit na ubytovně, dokud tam neumře. Přesně to se nám nedávno stalo: klienta, kterého nechtěla žádná pobytová služba přijmout, převezli z ubytovny do Motola, kde záhy zemřel,“ upozorňuje Šulc.

Daryna se v březnu rozhodla maminku odvést do soukromé pobytové služby zpátky na Ukrajinu. „Ale přesto teď nejsem schopná pracovat. Na nic nemám sílu, pořád přemýšlím, jestli pro ni mám jet zpátky. Nevím, zda s ní chodí na vycházky, zda se její zdravotní stav nezhoršuje. Mám strašné výčitky svědomí, že jsem ji tam nechala. Vždyť jsem její dcera, jsem povinna se o ni postarat do posledního dechu,“ líčí smutným hlasem.

Zároveň požádala o trvalý pobyt pro maminku za účelem sloučení rodiny, který by jí umožnil umístit maminku do pečovatelské služby v České republice. Rodinní příslušníci zpravidla dostávají trvalý pobyt teprve po dvou letech přechodného pobytu na území České republiky, proto Daryna požádala o výjimku, respektive o trvalý pobyt z humanitárních důvodů. Ten se však uděluje pouze velmi vzácně.

Jak shrnuje zmocněnkyně vlády pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková: „Potřebovali jsme čas, abychom systém připravili na vstup tolika příchozích. Ale když jsme to zvládli v oblasti práce, v oblasti vzdělávání, v oblasti zdravotní péče, domnívám se, že i do oblasti funkční dávkové oblasti bychom měli ukrajinské uprchlíky vpustit. A to co nejdříve.“