↗

Stát vůči migrantům postupuje protiprávně, soudy prohrává, ale odpovědný ministr vnitra se celé své funkční období bál zasáhnout a úředníky si srovnat. Tristní situaci desetitísíců lidí tu zachraňují občanské organizace, kterým s výjimkou zmocněnkyně Laurenčíkové nikdo z vlády ani nepoděkuje. Vít Rakušan a Klára Šimáčková Laurenčíková. Foto Facebook Vít Rakušan

Na kabinet Petra Fialy se bude vzpomínat i jako na vládu, která musela správně zareagovat na válku na Ukrajině a na příchod statisíců ukrajinských uprchlíků. A to se jí povedlo. Za notného přispění dobrovolníků, občanských organizací, nejrůznějších spolků, církví, hasičů a obyčejných lidí se podařila České republice zvládnout historicky největší vlna uprchlíků, početně naprosto nesrovnatelná s válkami v bývalé Jugoslávii.

Dodnes u nás žije více než 380 tisíc ukrajinských uprchlíků a svoji integraci zvládají bravurně. Celé sektory hospodářství už si bez nich ani neumíme představit.

Jistě, Česká republika, Maďarsko či Slovensko a nám podobní experti neměli velký prostor k národní kreativitě — prostě uprchlíci přišli a celoevropská směrnice o dočasné ochraně jim zajistila stejná práva v celé Evropské unii, včetně volného pohybu osob. České ministerstvo vnitra sice tato práva s každou novelou osekává, a dokonce protiprávně už několik let porušuje, ale to nesnižuje principiálně správný postoj české vlády, kde lze zvláště vyzdvihnout přínos vládní zmocněnkyně pro lidská práva a pro integraci ukrajinských uprchlíků Kláry Šimáčkové Laurenčíkové a také ministra práce Mariána Jurečky.

Ti se nejvíce zasloužili o praktická řešení problémů ukrajinských uprchlíků. Bohužel se však nepodařilo prosadit začlenění ukrajinských uprchlíků do běžného systému státní sociální podpory a také do řady sociálních služeb. Ve výsledku sice osmdesát procent ukrajinských uprchlíků v produktivním věku pracuje a bohatě přispívají do veřejných rozpočtů, ale lidé staří, nemocní či handicapovaní živoří na okraji společnosti bez peněz, či dokonce na příšerných ubytovnách, kam hamižní majitelé ani nechtějí žádnou pomoc k lidem pouštět.

Přesto všechno však zvládnutí příchodu takřka 400 tisíc běženců, když jsme jinak zvyklí na tisícovku nově příchozích ročně, je rozhodně třeba vládě Petra Fialy připsat k dobru. V jiných oblastech migrace ale končící vláda s ničím podstatným nepohnula.

Azylové řízení funguje stále stejně špatně a za porušování mnoha právních pravidel, v čemž dávají soudy právníkům nejen Organizace pro pomoc uprchlíkům pravidelně zapravdu. Politikům to nevadí, prostě stát postupuje protiprávně, soudy prohrává, ale odpovědný ministr vnitra se celé své funkční období bál zasáhnout a úředníky si srovnat.

V podstatě téměř nikdo u nás azyl nezískává, návratová politika nefunguje, tranzitní migraci do Německa nebráníme, v podstatě všem to takto vyhovuje. Podobně postupují i okolní země a jen v obavách čekáme, až všechny tyto nefunkční systémy v okolních zemích přestanou Němci blahosklonně tolerovat. Místo funkčního vlastního azylového systému „inovativně“ fantazírujeme o procesních nebo návratových centrech někde v Africe a překotně přijímáme nekvalitní novely.

V legální migraci se vládě nepodařilo prosadit žádný funkční systém směřující k příchodu lidí do výše kvalifikovaných pozic. V podstatě se jen reaguje na hlad firem po pracovnících do pásové výroby, čímž jenom cementujeme charakter republiky jako montovny místo znalostní ekonomiky. Běžnou praxí zůstává úřednická šikana, která ničí pobyty a životy mnoha tvrdě pracujících cizinců u nás.

V globální ekonomické soutěži, sportu či vědě tak šampiony až na výjimky typu Avast zrovna nejsme. Potenciál to změnit přitom máme velký, ale politická vůle chybí a restriktivní ministerstva vnitra a zahraničí nejsou schopna mentálního posunu.

MPSV se celou dobu o nový — bodový — systém legální migrace snažilo, stejně jako o omezení nedůstojného vykořisťování cizinců na nízkokvalifikovaných pozicích, ale bohužel naráželo na zeď jménem vnitro a politici. Ti byli i v posledních letech spíše ve vleku velkých firem a majitelů ubytoven než aktéry změny. Naše chyba, ekonomika touto neschopností trpí a třeba indický nebo egyptský špičkový ajťák nebo špičkový vědec by musel být doslova nepříčetný, aby si vybral pro budoucí život zrovna Českou republiku.

V integraci cizinců nemáme v zásadě žádné velké problémy s výjimkou výše uvedeného. Máme stále velké štěstí, že více než polovina z 1,1 miliónu cizinců žijících v České republice jsou lidé z Ukrajiny, kteří se integrují výborně a rychle. V první desítce zemí s největším počtem cizinců žijících u nás jsou ostatně jen dvě země mimo Evropu (Vietnamci s podílem šesti procent a Mongolové s podílem jednoho procenta). V této oblasti vláda nic nepokazila, ale ani neposunula.

Stále se spoléhá na síť integračních center, z nichž většina je v rukou ministerstva vnitra, které je odtržené od spolků, organizací či prostředí měst a vesnic, kde se pak integrace skutečně odehrává. Není náhodou, že s velkým náskokem fungují mnohem lépe integrační centra v Praze, Brně a Ústí nad Labem, která nejsou v rukou státu.

A tristní situaci desetitísíců lidí pak zachraňují občanské organizace, kterým s výjimkou zmocněnkyně Laurenčíkové nikdo z vlády ani nepoděkuje. Hodnocení vlády na školní stupnici by tedy znělo spíše jako dostatečné než dobré.