Šedesátiletého Alexe potkávám na terase hostelu, který na kopci za městem Himara na jihu Albánie provozuje laskavý pár seniorů. Máme odtud dechberoucí výhled. Na zelenající se oblé kopce navazují vrásky šedých kamenitých skal. Písčitou pláž olizuje průzračné blankytně zbarvené moře jako z katalogu cestovních kanceláří. Je osm ráno. V Himaře začíná slunečná, na konec ledna nezvykle teplá sobota.

Alex má na sobě černou bekovku a sportovní mikinu, z krku mu spadá masivní zlatý řetízek. „Něco ti povím. Tohle je řecké město, staré řecké město. Všechny místní názvy jsou řecké,“ tvrdí sípavým, sotva slyšitelným hlasem s pohledem naléhavě upřeným do mých očí, zatímco chvějící se rukou kouří jednu cigaretu za druhou.

„Moje dcera si vzala bohatého muže, velmi bohatého muže. Miliardáře. A ten mi tvrdí, že jsem Albánec,“ pokračuje a zasmušile u toho přivírá oči, jako by mu na ně tlačil smutek. „Jsem ze tří čtvrtin Řek, z patnácti procent Žid a mám něco z bulharských a rumunských kořenů,“ namítne rázně.

Na terasu přichází bratr provozovatelky hostelu a zvesela nás zdraví: „Kalimera!“ Alex mu odpoví, načež tvář obrací zpátky ke mně a s lehce vítězoslavným tónem prohlásí: „Slyšíš? Kalimera! Zdravíme se tu řecky.“

Dveře domu se otevírají, zpoza nich se zjeví úsměv provozovatelky hostelu, která se představuje prostým slovíčkem „jaja“ — řecky babička. „Jaja turkish coffee for you?“ obrací se na mě s dotazem, zda bych si dala kávu. „V Turecku se káva moc nepije, tam se pije hlavně čaj. Tak proč jí nabízíš kávu tureckou? Nabídni jí radši kávu řeckou!“ nabádá ji s úsměvem Alex.

Řekové v Albánii představují největší etnickou menšinu. Dle posledních zveřejněných výsledků sčítání lidu z roku 2011 jich v zemi žije pětadvacet tisíc. „Dle Řecka jich tu nicméně žije mnohem víc. Nic než politika čísel. Albánie chce, aby tu Řeků bylo spíš míň než víc, Řecko chce, aby jich tu bylo spíš víc než míň,“ podotýká Kriton Kuci, výzkumník a expert na balkánský nacionalismus z Albánské středomořské univerzity.

Řecko považuje za etnického Řeka každého, kdo má alespoň jednoho řeckého prarodiče. Na druhé straně Albánie dlouho hrozila pokutou každému, kdo během sčítání lidu uvedl jinou etnicitu, než jakou měl uvedenou v rodném listu. A to přesto, že do roku 1990 zemi sužující stalinistická diktatura připouštěla existenci etnických Řeků pouze v jasně vymezených „menšinových zónách“ v okolí měst Gjirokastër a Sarandë.

Historie řecko-albánské nevraživosti

Přijímám pozvání k Alexovi na odpolední kávu. Dveře své vily otevírá beze slov. Posunkem naznačuje, ať si zuju boty a pokyne k šedé umělohmotné židli před krbem.

„Co chceš k pití?“ šeptá.

„Kávu?“ tiše odpovídám v domnění, že ve vedlejším pokoji někdo spí.

„Alkohol?“ špitne.

„Pivo?“ šeptám.

„A nechceš radši něco jako vodku?“ odpoví, jako by si myslel, že po týdnu v Albánii netuším, co je to rakije.

Přináší panáka průzračné tekutiny a talíř s olivami a bylinkovým sýrem a vysvětluje, že šeptá proto, že jej o hlas obrala nemoc. Hlava se mu kymácí shora dolů jako nějaké dětské hračce s kývací hlavou.

Ptám se jej, jak se mu v Himaře jakožto Řekovi žilo za komunismu. Jeho oči se opět celé zasmuší a svraští. Hřbetem dlaně naznačí, jak si podřezává hrdlo. „Nesměli jsme ani mluvit řecky. Ani své dceři jsem nemohl dát křesťanské ortodoxní jméno, musel jsem jí dát jméno turecké,“ odpovídá konečně. Teprve po pádu režimu ji mohl přejmenovat na Christinu.

Jakkoliv s pádem stalinistického režimu získali Řekové v Albánii právo hovořit na veřejnosti svým jazykem a slavit své tradice, řecko-albánské vztahy v devadesátých letech charakterizovala vzájemná nevraživost a podezřívavost.

Za účelem prezentovat zájmy řecké menšiny v zemi vznikla v roce 1991 organizace OMONOIA, která v prvních svobodných volbách získala pět křesel v parlamentu. O rok později však byla její účast v jakýchkoliv dalších volbách zakázána, jelikož albánské právo zapovídá vznik politických partají na etnickém, regionálním či náboženském půdorysu.

O další dva roky Albánie šest členů organizace zatkla, jelikož měli požadovat připojení k Řecku a držet ilegální zbraně. Nato Řecko zmrazilo veškerou unijní pomoc směřující do Albánie a vyhostilo přes sto tisíc Albánců, kteří v Řecku pobývali bez legálních víz. Albánie nakonec v reakci na mezinárodní tlak vězně z řad OMONOIA propustila.

V roce 2023 po dvou dekádách relativního klidu vyvolalo hlasitý diplomatický a mediální humbuk zatčení kandidáta na himarského starostu, etnického Řeka Frediho Beleriho, jemuž policejní agent za peníze úspěšně nabídl voličské hlasy. Stalo se tak dva dny před volbami, v nichž uvězněný Beleri zvítězil. V rozporu s albánským právem jej z vězení nepropustili, aby mohl oficiálně zahájit své úřadování složením slibu.

Řecko odsouzení Beleriho označilo za politický proces a výraz přetrvávajícího porušování práv řecké menšiny. V listopadu téhož roku odmítlo podpořit dopis, který Evropskou komisi vyzýval k otevření první kapitoly přístupových jednání s Albánií. Vloni v červnu pak Beleri úspěšně kandidoval do Evropského parlamentu za řeckou pravicovou stranu Nová demokracie. Jeho podmínečné propuštění vloni v září pravděpodobně napomohlo říjnovému otevření první kapitoly přístupových rozhovorů mezi Albánií a EU.

Řecká krajní pravice nicméně o jihu Albánie, kde řecká menšina tradičně sídlila, nepřestává hovořit jako o severním Epiru, který náleží Řecku. Z mediálních titulků člověk snadno nabude dojem, že Albánii nepřestává sužovat úzkost z „pořečťování“ jihu země, zatímco Řecko naříká nad útiskem řecké menšiny v Albánii.

Chybějící právo na sebeurčení

Po odpoledním setkání s Alexem potkávámve městě Egdu, členku zmíněné organizace OMONOIA. „Jsme rádi součástí Albánie. Věříme však, že jakožto komunita bychom mohli svůj potenciál rozvinout naplno, pokud by se nám dostávalo respektu — a práva a na sebeurčení,“ zdůrazňuje, zatímco upíjíme kávu.

Před pár minutami zapadlo slunce. Za oknem za Egdinými zády se rozprostírá nádherná kobaltově modrá podvečerní tma. Během našeho povídání si Egda hraje s rozkládacím metrem — přes zimu pracuje jako architektka, přes léto provozuje penzion a letos hodlá ještě otevřít kavárnu, v níž teď sedíme.

Egda se v Himaře narodila v osmdesátých letech. Záhy po pádu diktatury se tak jako mnoho jiných vydala její rodina hledat lepší život do Řecka. Před třinácti lety se však Egda jako jediná rozhodla pro „návrat ke kořenům“ — do rodného domu, který v Himaře koupil v roce 1930 její dědeček.

„Jsem tak vděčná, že jsem chodila do řecké školy, kde jsem se naučila latinu, starořečtinu, francouzštinu — kde se mi dostalo klasického evropského vzdělání,“ podotýká. Její kudrnovlasá dcera, která pobíhá venku a příležitostně vede s Egdou spor o to, zda se ochladilo natolik, že je čas obléct bundu, proto chodí v Himaře na soukromou řeckou základní školu. Pokud chtějí ve městě zůstat, v patnácti letech jí však nezbyde než začít chodit na albánskou střední školu.

„Jenže albánské školní osnovy se od komunismu příliš nezměnily. Učebnice jsou plné tvrzení, jak moc hrdí jsme na to, že jsme Albánci. Jak za minulého režimu — jsme chudí, ale hrdí na naši národnost a na naše vojáky na základnách,“ vysvětluje svou nevoli k albánskému vzdělávacímu systému Egda.

Egdina dcera by přitom na veřejné vzdělání v řečtině měla právo, pokud by stát uznával Himaru za oblast s početnou národnostní menšinou. Právo na sebeurčení však lidem v Albánii přiznal částečně v reakci na tlak EU a Řecka teprve zákon o národnostních menšinách v roce 2017. K jeho implementaci pak vláda přikročila až letos, kdy schválila další zákon, který stanovuje pravidla pro přihlášení se k menšinové identitě. Do roku 2027 by měla být práva národnostních menšin v souladu s unijní legislativou.

Někteří nechápou, že můžeme být Řekové a zároveň z Albánie

Otázka, zda v Himaře žijí etničtí Řekové, zůstává mezitím předmětem plamenné slovní přetahované. „Himara je albánská, ne řecká,“ upozorňuje mě opatrně Adriano, majitel hostelu, v němž pobývám po svém návratu do Tirany.

Rozhodně a nesouhlasně vrtí zdviženým ukazováčkem, zatímco pomalu sčítá naučené argumenty a nepřestává se u toho usmívat jako ten nejdobráčtější strýček. Že místní hovoří řecky? Já také hovořím italsky a nejsem Ital! Že mají řecká jména? Část života strávili v Řecku, kde se nechali přejmenovat. Že vyznávají ortodoxní víru? To někteří Albánci také.

„Historikové se neshodnou, zda Řekové v Himaře žijí po staletí a zda jde tedy o součást jejich historického osídlení — anebo zda jde o Albánce, kteří se do Řecka přestěhovali z ekonomických důvodů po pádu komunismu, načež se vrátili,“ vysvětluje Alba Cela, výzkumnice a vedoucí evropského programu při Albánském institutu mezinárodních studií.

„Jenže sebeurčení je lidským právem. Stát nemá co určovat moji identitu. Pokud se lidé v Himaře považují za Řeky, je to jejich právo,“ rozohňuje se výzkumník Kuci. Sám pochází ze smíšené rodiny v okolí Gjirokastëru, s matkou mluví řecky, s otcem albánsky. Nepovažuje se ani za Albánce, ani za Řeka — za svou určující identitu považuje své politické přesvědčení a třídní příslušnost.

„Jenže takových jako já v Albánii mnoho nenajdeš, tady je nacionalismus součástí selského rozumu. A albánská národní identita se vždycky vymezovala právě vůči Řekům a Srbům,“ dodává.

Před několika dny zemřel arcibiskup Anastasios, který se v devadesátých letech přestěhoval z Atén do Tirany, aby v Albánii oživil po stalinistické diktatuře zuboženou ortodoxní církev. Část společnosti přesto rozporuje, zda šlo o Řeka. „O reakcích na jeho úmrtí by šlo napsat diplomovou práci. Na jeho adresu padlo v posledních dnech tolik nadávek!“ podotýká expert na mezinárodní vztahy z Albánské středomořské univerzity Emilio Çika.

Çika, sám etnický Řek, pochází z vesnice nedaleko od Sarandë. „Na jihu žijeme spolu s Albánci po staletí bez problémů. Ale na severu Albánie jako by někteří lidé nechápali, že můžeš být Řek a zároveň z Albánie. Pokud se považuješ za Řeka, proč žiješ tady, ne v Řecku?“ vysvětluje.

Pozemky, jejichž cena nebes se dotýká

V lednové Himaře má v sobotu večer otevřen jeden podnik z deseti. Chybí tu nejen turisté, ale i místní — mnozí tráví zimu u příbuzných v Řecku. Nemajíc příliš na výběr, nacházím večerní útočiště v tlumeně osvětleném motorkářském westernovém baru. Ze stropu visí lapače snů a kovbojské klobouky, masivní stoly střeží ze dřeva tesané lebky, uprostřed místnosti stojí dvě motorky. Rocková balada střídá rockovou vypalovačku.

„Tohle je česká JAVA, od kamaráda,“ ukazuje hrdě na jednu z motorek barman s bradkou a šátkem utaženým na hlavě „na piráta“. Když se jej na něco zeptám, nejprve odvrátí pohled a odmlčí se, jako by mu bylo zatěžko odpovídat na tak banální otázku. „Jestli jsme Řekové, na tom až tak nezáleží,“ zdůrazní nejprve. Na jedné z televizních obrazovek zrovna k národu promlouvá albánský premiér Edi Rama.

Barman se zadívá nejprve na něj a pak zpátky na mě: „Tvrdí, že se nám prý daří dobře, že máme hodně turistů. Ale jak moc nám turisté pomáhají? Brambory, rajčata, benzín, všechno je rok od roku dražší. Tobě musím vystavit účtenku i za jedno blbý pivo. Na svém pozemku si ani nemůžu postavit vlastní dům,“ odmlčí se. „Zatímco vedle rostou pětihvězdičkové hotely? Zatímco takzvaní strategičtí investoři neplatí daně?“

Na zelenajících se kopcích Albánské riviéry, nejkrásnějším pobřeží v zemi, roste čím dál víc betonové šedi budoucích letovisek. Ceny pozemků se zde, Çikovými slovy, „dotýkají nebes“. A to v situaci, kdy v důsledku minulého režimu, který zapovídal vlastnictví, většině místních chybí vlastnické tituly k jejich nemovitostem. Vzhledem k nefunkčnímu systému registrace majetku albánský stát na mnohé vlastníky kdysi zabaveného majetku dodnes nahlíží jako na pouhé uživatele.

„To znamená, že na svých pozemcích nemohu nic postavit, převést je nebo prodat,“ vysvětluje Egda. Vlastnický titul nemá ani k domu, v němž žije. „Jako bych byla squatterka,“ ušklíbne se. Zároveň ji svírá strach, že se jednoho dne objeví cizinec ze severu Albánie, kterému se podařilo k jejím pozemkům vlastnický titul podvodně opatřit.

Někteří se pokoušejí obyvatelům Himary ukrást půdu skrze zfalšované dokumenty z dob Osmanské říše. Hlavně však na pozemcích bez vlastníka mají volné ruce takzvaní „strategičtí investoři“ — tedy spřízněnci vlády, jejichž podnikání premiér Rama maluje jako veřejný zájem a ještě jim přilepšuje všemožnými daňovými úlevami.

„Podobně si nicméně počínají po celé zemi, i v centru Tirany! Nejde o to, že v Himaře žije menšina, ale o to, že jde o velmi drahé pozemky na pobřeží a jejich skuteční vlastníci se proti zvůli této bandy zlodějů s politickým kapitálem nemají jak bránit,“ zdůrazňuje opoziční politik a intelektuál Endrit Shabani s tím, že v současnosti sedí za korupci ve vězení hned dva bývalí starostové Himary.

Pod jhem klientelistického kapitalismu

Navzdory vzepětí albánského nacionalismu zvlášť na sociálních sítích koneckonců platí, že v kontextu Balkánu, jehož moderní historii poznamenaly četné a násilné etnické rozepře, se Řekům mezi Albánci — podobně jako Albáncům mezi Řeky na druhé straně hranice — žije pokojně. Řekové a Albánci v Albánii trpí především pod jhem bezohledného klientelistického kapitalismu, jejž na jihu ještě přiživuje turistifikace regionu, která přizpůsobuje život v oblasti potřebám turistů bez ohledu na přání a zájmy místních.

V Himaře funguje jedno jediné zdravotnické centrum, v němž se na směnu střídají dva lékaři. „A není tam ani topení! Turisté se sem sjíždějí za tím, jak je Albánie exotická, ale náš systém zdravotní péče by přece exotický být neměl, ne? My, kdo tu žijeme, jsme leda věčně naštvaní. A do toho musíme hrát celé léto divadlo před globálními turisty, kteří slyšeli, že Albánie je levná, takže očekávají kvalitu za drobné!“ rozhořčuje se Egda. Za náročnou lékařskou péčí jezdí raději do Řecka.

Právě kvůli systému, z něhož tyje pouze hrstka politických dinosaurů a s nimi spojených oligarchů, od devadesátých let opustila zemi polovina albánské populace — stejně jako přinejmenším dvě třetiny etnických Řeků.

„V některých vesnicích na jihu dnes žije deset, patnáct lidí — zatímco v Řecku vyrůstá třetí generace albánských Řeků, kteří se jako albánští Řekové necítí. A nemají nejmenší důvod se do Albánie vracet — k některým vesnicím na jihu země ani nevede silnice, mají problém s přístupem k tekoucí vodě. Je nás méně a méně,“ posteskne si Çika.

Dojem přetrvávajícího napětí mezi albánskou a řeckou populací do značné míry přiživuje politické hašteření mezi oběma zeměmi, které neodráží realitu poklidného každodenního soužití obou komunit. „Politické strany jak v Albánii, tak v Řecku tento konflikt uměle přikrmují před volbami a v kampaních pracují s nacionalistickými narativy,“ podotýká televizní reportérka Esiona Konomiová.

S tím souhlasí i řecký odborník na menšiny v Evropě, profesor Dimitris Christopoulos: „Řecko neustále vyvíjí tlak na Albánii ve jménu řecké menšiny. A Albánie tlačí na řeckou menšinu — především proto, že nemálo z nich žije na turisticky důležité Albánské riviéře. Jde spíš o otázku peněz a divokého albánského kapitalismu než o klasický případ bilaterálních sporů o práva menšin.“

Situaci řecké menšiny v Albánii se podle něj věnuje více pozornosti, než je nutno. „Kdyby se obě země chovaly víc racionálně a méně nacionalisticky, myslím, že bychom se neměli o čem bavit. Řecká menšina v Albánii by naopak mohla sloužit jako most mezi oběma zeměmi.“