Šedesátiletého Alexe potkávám na terase hostelu, který na kopci za městem Himara na jihu Albánie provozuje laskavý pár seniorů. Máme odtud dechberoucí výhled. Na zelenající se oblé kopce navazují vrásky šedých kamenitých skal. Písčitou pláž olizuje průzračné blankytně zbarvené moře jako z katalogu cestovních kanceláří. Je osm ráno. V Himaře začíná slunečná, na konec ledna nezvykle teplá sobota.

Alex má na sobě černou bekovku a sportovní mikinu, z krku mu spadá masivní zlatý řetízek. „Něco ti povím. Tohle je řecké město, staré řecké město. Všechny místní názvy jsou řecké,“ tvrdí sípavým, sotva slyšitelným hlasem s pohledem naléhavě upřeným do mých očí, zatímco chvějící se rukou kouří jednu cigaretu za druhou.

„Moje dcera si vzala bohatého muže, velmi bohatého muže. Miliardáře. A ten mi tvrdí, že jsem Albánec,“ pokračuje a zasmušile u toho přivírá oči, jako by mu na ně tlačil smutek. „Jsem ze tří čtvrtin Řek, z patnácti procent Žid a mám něco z bulharských a rumunských kořenů,“ namítne rázně.

Na terasu přichází bratr provozovatelky hostelu a zvesela nás zdraví: „Kalimera!“ Alex mu odpoví, načež tvář obrací zpátky ke mně a s lehce vítězoslavným tónem prohlásí: „Slyšíš? Kalimera! Zdravíme se tu řecky.“

Dveře domu se otevírají, zpoza nich se zjeví úsměv provozovatelky hostelu, která se představuje prostým slovíčkem „jaja“ — řecky babička. „Jaja turkish coffee for you?“ obrací se na mě s dotazem, zda bych si dala kávu. „V Turecku se káva moc nepije, tam se pije hlavně čaj. Tak proč jí nabízíš kávu tureckou? Nabídni jí radši kávu řeckou!“ nabádá ji s úsměvem Alex.

Řekové v Albánii představují největší etnickou menšinu. Dle posledních zveřejněných výsledků sčítání lidu z roku 2011 jich v zemi žije pětadvacet tisíc. „Dle Řecka jich tu nicméně žije mnohem víc. Nic než politika čísel. Albánie chce, aby tu Řeků bylo spíš míň než víc, Řecko chce, aby jich tu bylo spíš víc než míň,“ podotýká Kriton Kuci, výzkumník a expert na balkánský nacionalismus z Albánské středomořské univerzity.

Řecko považuje za etnického Řeka každého, kdo má alespoň jednoho řeckého prarodiče. Na druhé straně Albánie dlouho hrozila pokutou každému, kdo během sčítání lidu uvedl jinou etnicitu, než jakou měl uvedenou v rodném listu. A to přesto, že do roku 1990 zemi sužující stalinistická diktatura připouštěla existenci etnických Řeků pouze v jasně vymezených „menšinových zónách“ v okolí měst Gjirokastër a Sarandë.

Historie řecko-albánské nevraživosti

Přijímám pozvání k Alexovi na odpolední kávu. Dveře své vily otevírá beze slov. Posunkem naznačuje, ať si zuju boty a pokyne k šedé umělohmotné židli před krbem.

„Co chceš k pití?“ šeptá.

„Kávu?“ tiše odpovídám v domnění, že ve vedlejším pokoji někdo spí.

„Alkohol?“ špitne.

„Pivo?“ šeptám.

„A nechceš radši něco jako vodku?“ odpoví, jako by si myslel, že po týdnu v Albánii netuším, co je to rakije.

Přináší panáka průzračné tekutiny a talíř s olivami a bylinkovým sýrem a vysvětluje, že šeptá proto, že jej o hlas obrala nemoc. Hlava se mu kymácí shora dolů jako nějaké dětské hračce s kývací hlavou.

Ptám se jej, jak se mu v Himaře jakožto Řekovi žilo za komunismu. Jeho oči se opět celé zasmuší a svraští. Hřbetem dlaně naznačí, jak si podřezává hrdlo. „Nesměli jsme ani mluvit řecky. Ani své dceři jsem nemohl dát křesťanské ortodoxní jméno, musel jsem jí dát jméno turecké,“ odpovídá konečně. Teprve po pádu režimu ji mohl přejmenovat na Christinu.

Jakkoliv s pádem stalinistického režimu získali Řekové v Albánii právo hovořit na veřejnosti svým jazykem a slavit své tradice, řecko-albánské vztahy v devadesátých letech charakterizovala vzájemná nevraživost a podezřívavost.

Za účelem prezentovat zájmy řecké menšiny v zemi vznikla v roce 1991 organizace OMONOIA, která v prvních svobodných volbách získala pět křesel v parlamentu. O rok později však byla její účast v jakýchkoliv dalších volbách zakázána, jelikož albánské právo zapovídá vznik politických partají na etnickém, regionálním či náboženském půdorysu.

O další dva roky později Albánie šest členů organizace zatkla, jelikož měli požadovat připojení k Řecku a držet ilegální zbraně. Nato Řecko zmrazilo veškerou unijní pomoc směřující do Albánie a vyhostilo přes sto tisíc Albánců, kteří v Řecku pobývali bez legálních víz. Albánie nakonec v reakci na mezinárodní tlak vězně z řad OMONOIA propustila.

V roce 2023 po dvou dekádách relativního klidu vyvolalo hlasitý diplomatický a mediální humbuk zatčení kandidáta na himarského starostu, etnického Řeka Frediho Beleriho, jemuž policejní agent za peníze úspěšně nabídl voličské hlasy. Stalo se tak dva dny před volbami, v nichž uvězněný Beleri zvítězil. V rozporu s albánským právem jej z vězení nepropustili, aby mohl oficiálně zahájit své úřadování složením slibu.

Řecko odsouzení Beleriho označilo za politický proces a výraz přetrvávajícího porušování práv řecké menšiny. V listopadu téhož roku odmítlo podpořit dopis, který Evropskou komisi vyzýval k otevření první kapitoly přístupových jednání s Albánií. Vloni v červnu pak Beleri úspěšně kandidoval do Evropského parlamentu za řeckou pravicovou stranu Nová demokracie. Jeho podmínečné propuštění vloni v září pravděpodobně napomohlo říjnovému otevření první kapitoly přístupových rozhovorů mezi Albánií a EU.

Řecká krajní pravice nicméně o jihu Albánie, kde řecká menšina tradičně sídlila, nepřestává hovořit jako o severním Epiru, který náleží Řecku. Z mediálních titulků člověk snadno nabude dojem, že Albánii nepřestává sužovat úzkost z „pořečťování“ jihu země, zatímco Řecko naříká nad útiskem řecké menšiny v Albánii.

Chybějící právo na sebeurčení

Po odpoledním setkání s Alexem potkávámve městě Egdu, členku zmíněné organizace OMONOIA. „Jsme rádi součástí Albánie. Věříme však, že jakožto komunita bychom mohli svůj potenciál rozvinout naplno, pokud by se nám dostávalo respektu — a práva a na sebeurčení,“ zdůrazňuje, zatímco upíjíme kávu.

Před pár minutami zapadlo slunce. Za oknem za Egdinými zády se rozprostírá nádherná kobaltově modrá podvečerní tma. Během našeho povídání si Egda hraje s rozkládacím metrem — přes zimu pracuje jako architektka, přes léto provozuje penzion a letos hodlá ještě otevřít kavárnu, v níž teď sedíme.

Egda se v Himaře narodila v osmdesátých letech. Záhy po pádu diktatury se tak jako mnoho jiných vydala její rodina hledat lepší život do Řecka. Před třinácti lety se však Egda jako jediná rozhodla pro „návrat ke kořenům“ — do rodného domu, který v Himaře koupil v roce 1930 její dědeček.

„Jsem tak vděčná, že jsem chodila do řecké školy, kde jsem se naučila latinu, starořečtinu, francouzštinu — kde se mi dostalo klasického evropského vzdělání,“ podotýká. Její kudrnovlasá dcera, která pobíhá venku a příležitostně vede s Egdou spor o to, zda se ochladilo natolik, že je čas obléct bundu, proto chodí v Himaře na soukromou řeckou základní školu. Pokud chtějí ve městě zůstat, v patnácti letech jí však nezbyde než začít chodit na albánskou střední školu.

„Jenže albánské školní osnovy se od komunismu příliš nezměnily. Učebnice jsou plné tvrzení, jak moc hrdí jsme na to, že jsme Albánci. Jak za minulého režimu — jsme chudí, ale hrdí na naši národnost a na naše vojáky na základnách,“ vysvětluje svou nevoli k albánskému vzdělávacímu systému Egda.

Egdina dcera by přitom na veřejné vzdělání v řečtině měla právo, pokud by stát uznával Himaru za oblast s početnou národnostní menšinou. Právo na sebeurčení však lidem v Albánii přiznal částečně v reakci na tlak EU a Řecka teprve zákon o národnostních menšinách v roce 2017. K jeho implementaci pak vláda přikročila až letos, kdy schválila další zákon, který stanovuje pravidla pro přihlášení se k menšinové identitě. Do roku 2027 by měla být práva národnostních menšin v souladu s unijní legislativou.

Někteří nechápou, že můžeme být Řekové a zároveň z Albánie

Otázka, zda v Himaře žijí etničtí Řekové, zůstává mezitím předmětem plamenné slovní přetahované. „Himara je albánská, ne řecká,“ upozorňuje mě opatrně Adriano, majitel hostelu, v němž pobývám po svém návratu do Tirany.

Rozhodně a nesouhlasně vrtí zdviženým ukazováčkem, zatímco pomalu sčítá naučené argumenty a nepřestává se u toho usmívat jako ten nejdobráčtější strýček. Že místní hovoří řecky? Já také hovořím italsky a nejsem Ital! Že mají řecká jména? Část života strávili v Řecku, kde se nechali přejmenovat. Že vyznávají ortodoxní víru? To někteří Albánci také.

„Historikové se neshodnou, zda Řekové v Himaře žijí po staletí a zda jde tedy o součást jejich historického osídlení — anebo zda jde o Albánce, kteří se do Řecka přestěhovali z ekonomických důvodů po pádu komunismu, načež se vrátili,“ vysvětluje Alba Cela, výzkumnice a vedoucí evropského programu při Albánském institutu mezinárodních studií.

„Jenže sebeurčení je lidským právem. Stát nemá co určovat moji identitu. Pokud se lidé v Himaře považují za Řeky, je to jejich právo,“ rozohňuje se výzkumník Kuci. Sám pochází ze smíšené rodiny v okolí Gjirokastëru, s matkou mluví řecky, s otcem albánsky. Nepovažuje se ani za Albánce, ani za Řeka — za svou určující identitu považuje své politické přesvědčení a třídní příslušnost.