Šedesátiletého Alexe potkávám na terase hostelu, který na kopci za městem Himara na jihu Albánie provozuje laskavý pár seniorů. Máme odtud dechberoucí výhled. Na zelenající se oblé kopce navazují vrásky šedých kamenitých skal. Písčitou pláž olizuje průzračné blankytně zbarvené moře jako z katalogu cestovních kanceláří. Je osm ráno. V Himaře začíná slunečná, na konec ledna nezvykle teplá sobota.

Alex má na sobě černou bekovku a sportovní mikinu, z krku mu spadá masivní zlatý řetízek. „Něco ti povím. Tohle je řecké město, staré řecké město. Všechny místní názvy jsou řecké,“ tvrdí sípavým, sotva slyšitelným hlasem s pohledem naléhavě upřeným do mých očí, zatímco chvějící se rukou kouří jednu cigaretu za druhou.

„Moje dcera si vzala bohatého muže, velmi bohatého muže. Miliardáře. A ten mi tvrdí, že jsem Albánec,“ pokračuje a zasmušile u toho přivírá oči, jako by mu na ně tlačil smutek. „Jsem ze tří čtvrtin Řek, z patnácti procent Žid a mám něco z bulharských a rumunských kořenů,“ namítne rázně.

Na terasu přichází bratr provozovatelky hostelu a zvesela nás zdraví: „Kalimera!“ Alex mu odpoví, načež tvář obrací zpátky ke mně a s lehce vítězoslavným tónem prohlásí: „Slyšíš? Kalimera! Zdravíme se tu řecky.“

Dveře domu se otevírají, zpoza nich se zjeví úsměv provozovatelky hostelu, která se představuje prostým slovíčkem „jaja“ — řecky babička. „Jaja turkish coffee for you?“ obrací se na mě s dotazem, zda bych si dala kávu. „V Turecku se káva moc nepije, tam se pije hlavně čaj. Tak proč jí nabízíš kávu tureckou? Nabídni jí radši kávu řeckou!“ nabádá ji s úsměvem Alex.

Řekové v Albánii představují největší etnickou menšinu. Dle posledních zveřejněných výsledků sčítání lidu z roku 2011 jich v zemi žije pětadvacet tisíc. „Dle Řecka jich tu nicméně žije mnohem víc. Nic než politika čísel. Albánie chce, aby tu Řeků bylo spíš míň než víc, Řecko chce, aby jich tu bylo spíš víc než míň,“ podotýká Kriton Kuci, výzkumník a expert na balkánský nacionalismus z Albánské středomořské univerzity.

Řecko považuje za etnického Řeka každého, kdo má alespoň jednoho řeckého prarodiče. Na druhé straně Albánie dlouho hrozila pokutou každému, kdo během sčítání lidu uvedl jinou etnicitu, než jakou měl uvedenou v rodném listu. A to přesto, že do roku 1990 zemi sužující stalinistická diktatura připouštěla existenci etnických Řeků pouze v jasně vymezených „menšinových zónách“ v okolí měst Gjirokastër a Sarandë.

Historie řecko-albánské nevraživosti

Přijímám pozvání k Alexovi na odpolední kávu. Dveře své vily otevírá beze slov. Posunkem naznačuje, ať si zuju boty a pokyne k šedé umělohmotné židli před krbem.

„Co chceš k pití?“ šeptá.

„Kávu?“ tiše odpovídám v domnění, že ve vedlejším pokoji někdo spí.

„Alkohol?“ špitne.

„Pivo?“ šeptám.

„A nechceš radši něco jako vodku?“ odpoví, jako by si myslel, že po týdnu v Albánii netuším, co je to rakije.

Přináší panáka průzračné tekutiny a talíř s olivami a bylinkovým sýrem a vysvětluje, že šeptá proto, že jej o hlas obrala nemoc. Hlava se mu kymácí shora dolů jako nějaké dětské hračce s kývací hlavou.

Ptám se jej, jak se mu v Himaře jakožto Řekovi žilo za komunismu. Jeho oči se opět celé zasmuší a svraští. Hřbetem dlaně naznačí, jak si podřezává hrdlo. „Nesměli jsme ani mluvit řecky. Ani své dceři jsem nemohl dát křesťanské ortodoxní jméno, musel jsem jí dát jméno turecké,“ odpovídá konečně. Teprve po pádu režimu ji mohl přejmenovat na Christinu.