↗

„Žili jsme na stejném místě, ale v různých světech... Moje rodina ztotožňovala socialismus s popíráním: popíráním toho, kým chtěli být, popíráním práva dělat chyby a učit se z nich, odepíráním poznávat svět podle svých vlastních představ. Pro mě představoval liberalismus porušování slibů, ničení solidarity, právo dědit privilegia, sobecké obohacování, pěstování iluzí a zároveň zavírání očí před nespravedlností,“ píše Lea Ypiová v závěru knihy. Foto WmC

Knize Ley Ypiové Svobodná: Jak jsem dospívala na konci dějin se dostalo v její rodné Albánii vysloveně nepřátelského přijetí. Už z autorčiny vlastní charakteristiky jako „z Albánie pocházející marxistické profesorky politické teorie na Londýnské škole ekonomie a politických věd“ můžeme vcelku snadno pochopit proč.

Při čtení její knihy mě upoutaly paralely mezi jejím životem a osudem Viktora Kravčenka, sovětského činovníka, který v roce 1944 požádal během pobytu v New Yorku v USA o azyl. Jeho slavné paměti Zvolil jsem svobodu se staly bestsellerem a patří k prvním zásadním svědectvím o hrůzách stalinismu s podrobným popisem ukrajinského holodomoru počátkem třicátých let. Kravčenkovy zprávy byly z první ruky, protože se v oněch časech jako přesvědčený zastánce stranické linie podílel na prosazování kolektivizace.

Obecné povědomí o Kravčenkově příběhu končí rokem 1949, kdy triumfoval v ostře sledovaném soudním sporu, v němž za urážku na cti žaloval jedny francouzské komunistické noviny. Sovětská strana přivezla k soudnímu procesu v Paříži dokonce jeho bývalou manželku, aby svědčila o Kravčenkovi jako o zkaženém alkoholikovi a domácím násilníkovi. Soudci se však nenechali oklamat.

↗

Kniha Ley Ypiové vyjde česky v nakladatelství Host v překladu Ester Žantovské. Foto Nakladatelství Host

Méně známé je však to, co následovalo poté. Zatímco ho na Západě oslavovali jako hrdinu studené války, Kravčenka stále více znepokojoval antikomunistický hon na čarodějnice ve Spojených státech. Varoval, že bojovat proti stalinismu mccarthismem znamená klesnout na stejnou úroveň.

Čím déle žil Kravčenko na Západě, tím víc si všímal zdejších sociálních nespravedlností a stal se přímo posedlým touhou po reformě západních demokratických společností. Poté co napsal již méně známé pokračování své první knihy, nazvané tentokrát Zvolil jsem spravedlnost, pustil se do boje za nový, méně vykořisťovatelský způsob ekonomické výroby. Jeho hledání ho zavedlo do Bolívie, kde se — neúspěšně — pokusil vytvořit nový kolektivní způsob zemědělské výroby.

Zklamaný neúspěchy se uchýlil do soukromí a nakonec se ve svém newyorském bytě zastřelil. Jeho smrt nebyla dílem komplotu KGB, jak se někdy traduje, ale výrazem beznaděje a dalším důkazem toho, že jeho původní odsudek Sovětského svazu byl skutečně upřímným protestem proti nespravedlnosti jako takové.

Člověk nezmění svět k lepšímu, pokud mu správně neporozumí

Ypiová vystihuje něco podobného, co Kravčenko popsal ve dvou svazcích, v jediné knize. Když roku 1997 v Albánii propukla občanská válka, Ypiové se zhroutil celý svět. Musela se skrývat v bytě a přitom si psala deník. Zatímco za okny štěkaly výstřely z kalašnikovů, dospěla k pozoruhodnému rozhodnutí, že bude studovat filosofii.

Ještě neobvyklejší však je, že ji filosofie nakonec přivedla zpět k marxismu. Ypiové příběh potvrzuje, že nejpronikavějšími kritiky komunistických režimů byli zhusta bývalí komunisté, pro něž kritika „reálného socialismu“ představovala jedinou cestu, jak zůstat věrni svým politickým závazkům.

Kniha Svobodná vychází z autorčina předchozího zkoumání souvislostí mezi socialistickým a liberálním pojetím svobody. V první části, čtivém vzpomínání na dětství během poslední dekády komunistické vlády v Albánii, vypráví o tom, jak si Albánci „zvolili svobodu“. Přestože zachycuje různá příkoří a těžkosti každodenního života, jako byl nedostatek jídla, politická udání, dohled a špiclování, mučení a tvrdé tresty —, nechybí ani vtipné a komické momenty. I v krušných a nuzných podmínkách si totiž lidé dokázali zachovat určitou míru důstojnosti a poctivosti.

Ve druhé části Ypiová popisuje společenské otřesy v postkomunistické Albánii po roce 1990. Líčí, jak svoboda, kterou si Albánci zvolili — nebo jim byla spíš vnucena —, nesplnila očekávání stran spravedlnosti. Vyprávění vrcholí kapitolou o občanské válce v roce 1997, v níž jeho tok přerušují úryvky z autorčina deníku. Přesvědčivost jejího psaní spočívá v tom, že i v těchto pasážích se věnuje závažným otázkám a ukazuje, jak ambiciózní ideologické projekty obvykle končí spíše bezradností a zmateností než úspěchem.

V devadesátých letech dvacátého století byl jeden takový projekt nahrazen jiným. Pád komunistického režimu pro obyčejné Albánce znamenal, že se museli podrobit „přechodu k demokracii“ a „strukturálním reformám“, které měly zemi přiblížit „Evropě“ s jejím „volným trhem“. Hořký závěr knihy stojí za to ocitovat celý:

„Svět, ve kterém žiji, má ke svobodě stejně daleko jako ten, z něhož se snažili uniknout moji rodiče. Oba jsou na hony vzdálené ideálu svobody. Naše zklamání však mají odlišné důvody, jimž musíme porozumět, pokud nechceme zůstat navždy rozděleni. Svůj příběh jsem psala právě proto, abych svůj boj vysvětlila, usmířila se s nimi a mohli jsme v boji pokračovat společně.“

Ironicky tu prosvítá popření slavné Marxovy jedenácté teze o Feuerbachovi: „Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.“ Naproti tomu se zde tvrdí, že člověk nedokáže změnit svět k lepšímu, pokud mu nejprve správně neporozumí. A právě v tomto bodě velcí myslitelé a tvůrci komunistických i liberálních projektů neuspěli.

Závěr, který Ypiová vyvozuje, však není cynismus, podle něhož je smysluplná změna buď nemožná, anebo naopak nevyhnutelná. Tvrdí, že boj za svobodu stále probíhá a vždy probíhat bude. Ypiová proto cítí dluh vůči „všem lidem minulosti, kteří byli schopni obětovat vše, protože nebyli apatičtí ani cyničtí, a nepropadli klamu, že vše půjde jako po drátkách, když věcem necháte volný průběh“.

V tom tkví také jádro našich globálních problémů. Pokud uvěříme, že se věci vyřeší samy od sebe, když nebudeme zasahovat, skončí to nespočtem katastrof, ekologickým rozvratem počínaje, přes vzestup autoritářství a sociálním rozkladem konče. Ypiová nám připomíná to, co filosof Giorgio Agamben nazval „odvahou beznaděje“ — poznání, že pasivní optimismus je jen pocitem sebeuspokojení, který brání smysluplnému myšlení a jednání.

Euforii při pádu komunistických režimů doprovázela naděje, že svoboda a demokracie budou zárukou lepšího života. Časem však mnozí tuto naději ztratili. A právě od tohoto bodu musíme začít. Ypiová v knize nenabízí žádné jednoduché východisko — v tom je její přesvědčivost. Právě tato zdrženlivost ji činí filozofickou. Nejde o to bezhlavě měnit svět; jde především o to, abychom ho dokázali správně nahlížet a chápat.

Z anglického originálu Freedom Without Justice publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.