Manželka opilce leží v posteli s milencem. Znenadání se její manžel připotácí do ložnice a vleze pod peřinu. „Miláčku, já jsem tak opilý, až se mi zdá, že z peřiny čouhá šest nohou,“ povídá. „Z toho si nic nedělej,“ odpoví mu manželka, „vrať se ke dveřím a podívej se znovu.“ Opilému manželovi se při pohledu od dveří uleví. „Máš pravdu, jsou tam jen čtyři nohy!“

Pomineme-li určitou vulgaritu, postihuje vtip významný fenomén. Obyčejně předpokládáme, že určitou situaci pochopíme lépe z odstupu než jako přímí aktéři dění. Jenže to neplatí vždy a někdy je tomu právě naopak — externí pozice znemožňuje pochopit, jak se věci mají doopravdy. Je to manželův odstup spojený s falešným dojmem účasti, kvůli čemu pokládá milencovy nohy za své vlastní.

Velmi podobnou dynamiku vykazuje i západní podpora Ukrajině. Na Západě často přehlížíme, že skutečnými vítězi ukrajinského boje se nakonec nejspíš stane několik tamních oligarchů. Neměli bychom se divit, pokud se situace na poválečné Ukrajině nebude v tomto směru příliš lišit od předválečného stavu — bude zkorumpovanou zemí ovládanou oligarchy a kolonizovanou velkými západními korporacemi kontrolujícími úrodnou půdu a přírodní zdroje.

Pozornost, kterou upíráme na válku, neumožňuje vidět, kdo všechno z nich těží. Je to stejné jako v případě manžela opilce, který si plete nohy milence své manželky se svými vlastními. V hloubi duše popírá skutečnost a odmítá uznat pravý stav věci. Může se ale Ukrajina vyhnout podobnému vývoji?

Ve dnech 20. až 22. června 2023 se v Londýně uskutečnilo diskusní setkání sdružení Pacient Evropa (Europe, a Patient), které se zabývalo otázkou, jak ochránit obyvatele Ukrajiny před poválečným ekonomickým vykořisťováním. Podobných iniciativ je zapotřebí víc než kdy jindy — podpora napadené země musí být nedílně spjata s ochranou životního prostředí a sociálních práv. Ochrana přírody a sociálních práv je pro budoucnost země stejně tak důležitá jako sama obrana před invazí.

Opravdová podpora Ukrajiny znamená i její vyproštění z područí fosilního průmyslu závislého na ruské ropě. Souvislost vojenských, ekologických a socioekonomických bojů není možné už dále přehlížet, jak na začátku června názorně ukázalo zničení Kachovské přehrady u Chersonu, kde se dramatickým způsobem setkaly válečné i ekologické souvislosti.

Nejde však zdaleka jen o Ukrajinu. Přibližně ve stejnou dobu se v důsledku kanadských lesních požárů zahalil New York do mraku hnědého kouře a jeho obyvatelé mohli okusit to, s čím se lidé v zemích globálního Jihu potýkají už dlouho. O klimatické krizi a ekologickém rozvratu sice bohaté západní země nepřestávají mluvit, ve skutečnosti proti nim ale dělají jen velmi málo. Pokrytectví se ovšem netýká jen pravice a korporátní sféry: i mnozí levičáci dnes tvrdí, že podporují mír, a přitom upřednostňují kompromis s brutálními a revizionistickými autoritářskými režimy.

Pacifismus jako zbraň populistů

K pochopení jejich „pacifistické“ opozice je vhodné si připomenout rozložení sil na počátku druhé světové války. Tehdy v USA rovněž vznikla pravolevá koalice, která se stavěla proti zapojení Spojených států amerických do zahraniční války. I tehdy „pacifisté“ tvrdili, že situace v Evropě se Ameriky netýká. Chovali přitom podivné sympatie k agresorovi a namítali, že vstup do války by pouze obohatil vojensko-průmyslový komplex. Když nacistické Německo nabídlo v létě 1940 Spojenému království uzavření míru, domnívali se, že Británie by měla Hitlerovu velkorysou nabídku přijmout.

Jako každá lež má i tato svou logiku. Konzervativní americký komentátor Patrick J. Buchanan v roce 2008 představil novou verzi tohoto argumentu — kdyby prý byl býval Winston Churchill přijal Hitlerovu nabídku, hrůzy holokaustu by byly menší. Buchanan se navíc domnívá, že stejně jako Churchill přivodil rozpad britského impéria vedením zbytečné války s Německem, zničil v jeho stopách americký prezident George W. Bush Spojené státy. Stejně jako mnozí levičáci je i Buchanan přesvědčen, že by USA neměly poskytovat záruky zemím, kde nemají žádné důležité zájmy.