Manželka opilce leží v posteli s milencem. Znenadání se její manžel připotácí do ložnice a vleze pod peřinu. „Miláčku, já jsem tak opilý, až se mi zdá, že z peřiny čouhá šest nohou,“ povídá. „Z toho si nic nedělej,“ odpoví mu manželka, „vrať se ke dveřím a podívej se znovu.“ Opilému manželovi se při pohledu od dveří uleví. „Máš pravdu, jsou tam jen čtyři nohy!“

Pomineme-li určitou vulgaritu, postihuje vtip významný fenomén. Obyčejně předpokládáme, že určitou situaci pochopíme lépe z odstupu než jako přímí aktéři dění. Jenže to neplatí vždy a někdy je tomu právě naopak — externí pozice znemožňuje pochopit, jak se věci mají doopravdy. Je to manželův odstup spojený s falešným dojmem účasti, kvůli čemu pokládá milencovy nohy za své vlastní.

Velmi podobnou dynamiku vykazuje i západní podpora Ukrajině. Na Západě často přehlížíme, že skutečnými vítězi ukrajinského boje se nakonec nejspíš stane několik tamních oligarchů. Neměli bychom se divit, pokud se situace na poválečné Ukrajině nebude v tomto směru příliš lišit od předválečného stavu — bude zkorumpovanou zemí ovládanou oligarchy a kolonizovanou velkými západními korporacemi kontrolujícími úrodnou půdu a přírodní zdroje.

Pozornost, kterou upíráme na válku, neumožňuje vidět, kdo všechno z nich těží. Je to stejné jako v případě manžela opilce, který si plete nohy milence své manželky se svými vlastními. V hloubi duše popírá skutečnost a odmítá uznat pravý stav věci. Může se ale Ukrajina vyhnout podobnému vývoji?

Ve dnech 20. až 22. června 2023 se v Londýně uskutečnilo diskusní setkání sdružení Pacient Evropa (Europe, a Patient), které se zabývalo otázkou, jak ochránit obyvatele Ukrajiny před poválečným ekonomickým vykořisťováním. Podobných iniciativ je zapotřebí víc než kdy jindy — podpora napadené země musí být nedílně spjata s ochranou životního prostředí a sociálních práv. Ochrana přírody a sociálních práv je pro budoucnost země stejně tak důležitá jako sama obrana před invazí.

Opravdová podpora Ukrajiny znamená i její vyproštění z područí fosilního průmyslu závislého na ruské ropě. Souvislost vojenských, ekologických a socioekonomických bojů není možné už dále přehlížet, jak na začátku června názorně ukázalo zničení Kachovské přehrady u Chersonu, kde se dramatickým způsobem setkaly válečné i ekologické souvislosti.

Nejde však zdaleka jen o Ukrajinu. Přibližně ve stejnou dobu se v důsledku kanadských lesních požárů zahalil New York do mraku hnědého kouře a jeho obyvatelé mohli okusit to, s čím se lidé v zemích globálního Jihu potýkají už dlouho. O klimatické krizi a ekologickém rozvratu sice bohaté západní země nepřestávají mluvit, ve skutečnosti proti nim ale dělají jen velmi málo. Pokrytectví se ovšem netýká jen pravice a korporátní sféry: i mnozí levičáci dnes tvrdí, že podporují mír, a přitom upřednostňují kompromis s brutálními a revizionistickými autoritářskými režimy.

Pacifismus jako zbraň populistů

K pochopení jejich „pacifistické“ opozice je vhodné si připomenout rozložení sil na počátku druhé světové války. Tehdy v USA rovněž vznikla pravolevá koalice, která se stavěla proti zapojení Spojených států amerických do zahraniční války. I tehdy „pacifisté“ tvrdili, že situace v Evropě se Ameriky netýká. Chovali přitom podivné sympatie k agresorovi a namítali, že vstup do války by pouze obohatil vojensko-průmyslový komplex. Když nacistické Německo nabídlo v létě 1940 Spojenému království uzavření míru, domnívali se, že Británie by měla Hitlerovu velkorysou nabídku přijmout.

Jako každá lež má i tato svou logiku. Konzervativní americký komentátor Patrick J. Buchanan v roce 2008 představil novou verzi tohoto argumentu — kdyby prý byl býval Winston Churchill přijal Hitlerovu nabídku, hrůzy holokaustu by byly menší. Buchanan se navíc domnívá, že stejně jako Churchill přivodil rozpad britského impéria vedením zbytečné války s Německem, zničil v jeho stopách americký prezident George W. Bush Spojené státy. Stejně jako mnozí levičáci je i Buchanan přesvědčen, že by USA neměly poskytovat záruky zemím, kde nemají žádné důležité zájmy.

V kontextu války na Ukrajině se objevuje další varianta tohoto argumentu. Rozpad Sovětského svazu měl údajně stejné důsledky jako Versailleská smlouva — vyvolal předvídatelnou touhu po pomstě. I nynější pravolevá aliance je založena na konspiračních teoriích — pozorovat jsme to mohli už během pandemie při zpochybňování vakcín ze strany příznivců Roberta Kennedyho Jr. a Donalda Trumpa. Podobně jako opatření proti očkování označují za nástroj ovládání obyvatel, odmítají pomoc napadené Ukrajině, protože jejím účelem je prý jen posilování vojensko-průmyslového komplexu NATO.

Zcela ukázkově demonstrují mechanismus popírání, když považují největší hrozby, kterým dnes čelíme, za pouhé triky velkých korporací, jež se snaží vykořisťovat pracující třídu. Politika popírání, která dělá vše pro to, abychom místo šesti nohou viděli jen čtyři, je bezpochyby nadmíru útěšná. Poskytuje falešný pocit bezpečí, když zavírá oči před reálnými hrozbami a tvrdí, že můžeme jet dát v zajetých kolejích, jako by se nic nedělo. Politika popírání je produktem levicového i pravicového populismu a jedním z hlavních důvodů, proč se nyní nacházíme v „demokratické recesi“.

Jak poznamenává Grace Blakelyová v časopise Tribune, „navzdory liberálním předpovědím, že rozšíření volného trhu povede k větší demokracii, je autoritářství na vzestupu — je tomu tak jednoduše proto, že kapitalismus bude proti hrozbě ekonomické rovnosti vždy bránit společenskou hierarchii.“ Její tvrzení můžeme rozšířit: hrozbu pro demokracii představuje také pokrytecký populistický odpor vůči korporátnímu kapitalismu, na jehož základě „pacifistická“ levice odmítá podporu Ukrajiny, protože z ní prý profituje pouze západní zbrojařský průmysl.

Ukrajina je přece již dávno kolonizována západními korporacemi a osvobozena může být pouze skrze ekologickou a spravedlivou obnovu. Abychom se dostali ze současné šlamastyky, nevystačíme si se stranickou liberální demokracií. Musíme najít nové způsoby, jak vytvářet společenský konsenzus a tvořit živé vazby mezi politickými stranami a občanskou společností.

Naším neodkladným úkolem je postavit se novým populistům na pravici i levici. Může to znamenat nutnost spojit se s proponenty kapitalistické liberální demokracie — stejně jako bojovali za druhé světové války komunisté po boku západních „imperialistických“ demokracií proti fašismu, ačkoli si byli dobře vědomi, že jejich hlavním nepřítelem je imperialismus. Byli to nezvyklí spojenci, ale rozhodně věděli, co je ve hře.

Z anglického originálu The Axis of Denial publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate, přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází ve spolupráci s Nadací FES Praha.