Etický pokrok produkuje i jednu užitečnou formu dogmatismu. Normální zdravá společnost nediskutuje o tom, zda znásilnění nebo mučení jsou, či nejsou přípustná — veřejnost je „dogmaticky“ považuje za nepřijatelné. A ze stejného důvodu společnost, jejíž lídři hovoří o „legitimním znásilnění“ — jak se nechal slyšet někdejší republikánský kongresman — nebo o tolerovatelném mučení, vykazuje zřetelné znaky morálního úpadku a dosud nepředstavitelné činy se tu mohou brzy stát realitou.

Vezměme si dnešní Rusko. Na (neověřeném) videu, které se tento měsíc začalo šířit, čelí bývalý žoldák z pro-kremelské Wagnerovy skupiny obvinění z toho, že přešel na druhou stranu, aby „bojoval proti Rusům“, načež ho neidentifikovatelný útočník udeří ze strany kladivem — nebo spíš perlíkem — do hlavy.

Když byl zakladatel Wagnerovy skupiny a blízký spojenec Vladimira Putina Jevgenij Prigožin žádán, aby toto video komentoval, řekl jen: „Pes si zaslouží psí smrt“.

Podobnost pravicových režimů napříč světem

Jak už si všimli mnozí, chování Rusů je v tuto chvíli v podstatě identické s tím, jak s druhými jedná Islámský stát.

Anebo stále bližší spojenec Ruska, Írán, kde jsou mladé dívky zadržené při protestech proti režimu ve zrychleném řízení provdány za vězeňskou ostrahu a následně znásilňovány — a to z toho důvodu, že v Íránu nezletilá nemůže být zákonně popravena, je-li panna.

A pak je tu Izrael, který se hrdě prezentuje jako liberální demokracie, přestože stále víc připomíná některého ze svých nábožensky fundamentalistických sousedů v regionu. Posledním důkazem takového trendu je zpráva, že součástí nové vlády Benjamina Netanjahua bude i Itamar Ben-Gvir.

Než vstoupil do politiky, byl Ben-Gvir známý mimo jiné tím, že měl ve svém obýváku pověšený portrét izraelsko-amerického teroristy Barucha Goldsteina, který v roce 1994 v Hebronu zmasakroval devětadvacet palestinských muslimů a sto dvacet pět dalších zranil.

Netanjahu, který byl nejdéle sloužícím izraelským premiérem, než se ho podařilo vystrnadit v červnu roku 2021, nese svůj nezanedbatelný podíl na tomto etickém úpadku. V roce 2019 psaly Times of Israel že Netanjahu volal po „boji se stoupajícím muslimským a levicovým antisemitismem v Evropě“ jen několik hodin poté, co izraelská vláda zveřejnila zprávu, podle které „krajní pravice představuje největší hrozbu Židovstvu na celém kontinentu“.

Proč Netanjahu ignoruje krajně pravicový antisemitismus? Protože na něj sám spoléhá. Západní nová pravice je možná u sebe doma antisemitská, ale zároveň neochvějně podporuje Izrael, který považuje za jednu z posledních zbývajících hrází muslimské invazi.

Nemilosrdná netolerance woke levice

A tohle je bohužel jen jedna strana příběhu. Etický úpadek je totiž stále patrnější také u „woke“ levice, která se stává stále autoritářštější a netolerantnější, zatímco hájí toleranci pro všechny formy sexuálních a morálních identit — až na jednu. Sociolog Duane Rousselle charakterizuje novou „cancel culture“ jako „rasismus v čase mnoha bez Jednoho“.

Zatímco tradiční rasismus hanobí vetřelce, který představuje hrozbu pro jednotu Jednoho (dominantní vnitřní skupiny), woke levice chce udělat totéž s každým, kdo zcela neopustil všechny jeho staré kategorie pohlaví, sexuality a etnicity. Všechny sexuální orientace a genderové identity jsou nyní akceptovatelné, pakliže nejste běloch, jehož genderová identita odpovídá vašemu biologickému pohlaví při narození.

Členům této cisgender kohorty je přikázáno, aby se cítili provinile jen za to, jací jsou — za to, že jsou „spokojení ve své kůži“ — zatímco všichni ostatní, dokonce i cisgender ženy, jsou povzbuzováni, aby byli tím, čím se být cítí.

Tento „Nový probuzený řád“ — „new woke order“ se manifestuje v den ode dne absurdnějších epizodách ze skutečného světa. Právě tento měsíc plánovalo Gender and Sexuality Resource Center na Gettysburg College v Pensylvánii sponzorovat studujícími organizovanou akci pro všechny, kteří jsou již „unavení z bílých cis mužů“. V plánu bylo, že účastníci a účastnice „přijdou malovat a psát“ o svých frustracích s bílými muži „spokojenými ve své kůži“. Po veřejném poprasku a obvinění z rasismu byla událost odložena.

Je paradoxní, jak woke nebinární fluidita koreluje s netolerancí a vyloučením. V Paříži na prestižní École Normale Supérieure se v těchto dnech diskutuje návrh na zřízení kolejí vyhrazených výlučně jednotlivcům, kteří si jako svou sexuální identitu zvolili smíšenost/rozmanitost (mixité choisie) s cílem vyloučit cisgender muže.

Navrhovaná pravidla jsou mimořádně přísná: každému, kdo nesplňuje kritéria, bude zakázáno do těchto koridorů byť jen vkročit. A podobná pravidla by samozřejmě vyšlapala cestu ještě přísnějším omezením. Pokud například dostatečný počet jedinců definuje svou identitu v ještě užších termínech, pravděpodobně by časem mohli požadovat svou vlastní chodbu.

Za zdůraznění stojí především tři základní rysy tohoto návrhu: vylučuje pouze cisgender muže, nikoli cisgender ženy, nevychází z žádných objektivních klasifikačních kritérií, ale pouze ze subjektivního sebeoznačení, a vyžaduje klasifikování dalších pododdílů.

Tento poslední bod je klíčový, neboť demonstruje, jak veškerý důraz na plasticitu, volbu a diverzitu v konečném důsledku ústí v něco, co lze nazvat snad jen jako nový apartheid — síť fixních, esencializovaných identit.

„Wokeismus“ tak nabízí podstatnou studii toho, jak se z tolerance stává zákaz: ve woke režimu nikdy nevíme, zda a kdy někteří z nás budou „cancelováni“ za něco, co jsme řekli nebo udělali (kritéria jsou nejasná), nebo prostě za to, že jsme se narodili do zakázané kategorie.

Woke levice dnes rozhodně nestojí v opozici proti novým formám barbarství, jak o sobě často tvrdí, ale sama se na něm podílí, když bez ironie prosazuje a praktikuje utlačovatelský diskurs. Ačkoli sama obhajuje pluralismus a prosazuje odlišnost, její subjektivní pozice výpovědi — místo, z něhož promlouvá — je nemilosrdně autoritářská a nesnese žádnou debatu. Snaží se prosadit arbitrární vyloučení, které by dříve bylo v tolerantní, liberální společnosti považováno za nepřijatelné.

Přes to všechno bychom měli mít na paměti, že tento chaos se z velké části omezuje na úzký svět akademické obce a různých intelektuálních profesí, jako je žurnalistika, zatímco zbytek společnosti se ubírá spíše opačným směrem. Například v USA v těchto dnech dvanáct republikánských senátorů hlasovalo s demokratickou většinou pro kodifikaci práva na stejnopohlavní sňatek.

Cancel culture se svou implicitní paranoiou je zoufalou — a očividně sebe sama podkopávající — snahou kompenzovat ono bolestně reálné násilí a netoleranci, kterými sexuální menšiny již dlouhou dobu trpí. Jde však o útěk za zdi kulturního opevnění, do pseudo-safespacu, jehož diskurzivní fanatismus jen posiluje odpor většiny.

Z anglického originálu Ethics on the Rocks publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil PETR BITTNER.