Kde se v současném světě sbíhají všechny naše konflikty a zápasy o přežití? Existuje místo, které zhmotňuje naši sdílenou tíseň? Není to Gaza, Ukrajina, ani Súdán, ani centra podvodných operací na severu Myanmaru. Je to Teherán.

Íránská metropole odpočítává do „dne nula“, kdy jí jednoduše dojde voda. A není v tom sama. Většina Íránu se žene k „vodnímu bankrotu“, tedy ke stavu, kdy poptávka po vodě nadobro převýší přirozené zdroje. Íránský prezident Masúd Pezeškján už teď hovoří o přesunu hlavního města a nařízení evakuace obyvatel — téměř deseti milionů lidí.

Voda jen pro ty, kdo si zaplatí

Íránská krize odráží několik faktorů. Bezprostřední příčinou je ničivé šestileté sucho. Dokonce ani v období dešťů nespadly v Íránu prakticky žádné srážky. K tomu na vodu náročné zemědělství a dotované ceny vody a energií vedly k vyčerpání podzemních vod. Dalším faktorem je koncentrace hospodářské aktivity a zaměstnanosti ve velkých městských centrech, zejména v Teheránu.

Úbytek podzemní vody je natolik závažný, že se části teheránské plošiny propadají. I kdyby začalo konečně pršet, v podzemí by se vody uložilo méně než dřív, protože prostor pro její nahromadění se zmenšil. Protože propadání není rovnoměrné, rozpadá se celý teheránský vodovodní a kanalizační systém. Z poškozeného podzemního potrubí uniká plyn.

Íránští představitelé si byli tohoto problému vědomi desítky let, ale jakýkoli vážný pokus o jeho řešení stále odkládali. Místo toho investoval režim do jaderného programu, podpory zahraničních proxy sil, jako jsou Hamás, Hútíové a Hizballáh, a do vojenské výroby — udržoval bojeschopné ozbrojené síly a vyráběl drony, které Rusko používá k bombardování ukrajinských měst.

Situaci navíc zhoršuje to, že když krize dosáhla vrcholu, vytvořily íránské Revoluční gardy takzvanou „vodní mafii“. Jezera a řeky, které přetrvaly tisíce let, jsou vysušovány, aby zásobovaly vodou ty, kdo si za ni mohou dovolit zaplatit. Průměrná domácnost v Teheránu dnes vydává za vodu deset procent svých příjmů a mnoho lidí je nuceno se neumývat a omezit základní hygienu, zatímco režim z krize přímo profituje.

Dosavadní snahy na zvládnutí krize nestačí

Proč se ale tento starý a dlouhodobý problém náhle stal globální mediální událostí? Je to snad proto, že Západ chce připravit půdu pro další izraelsko-americký útok — tentokrát pod záminkou další „humanitární intervence“? Izraelský premiér Benjamin Netanjahu už situaci cynicky zneužil, když Íráncům vzkázal, že pokud povstanou proti režimu, Izrael jim pošle odborníky, kteří nedostatek vody pomohou řešit.

Kromě organizování hromadných modliteb za déšť přijal režim pochybnou strategii rozprašování velkého množství solí do atmosféry. Namísto spolehlivého vyvolání srážek však toto „osévání oblaků“ hrozí likvidací vegetace a zhoršením kvality ovzduší. Lidé stále více zůstávají doma a íránská společnost se začíná rozpadat.

Pokud jde o plán na přesun hlavního města, Pezeškjánova vyjádření zůstávají velmi nejednoznačná. Hovoří o přesunu většiny obyvatel, nebo jen státní správy? Pokud by šlo o druhou možnost, co se stane s miliony lidí, kteří zůstanou? A pokud o první, celý podnik by trval roky a uvalil by na stát neudržitelnou finanční zátěž — aniž by se tím vyřešil hlavní problém. Není tedy divu, že v Teheránu propuká panika a desítky tisíc lidí se dávají do pohybu.

Dálnice severně od města jsou plné aut mířících do oblasti Kaspického moře, kde by vody mohlo být ještě dost. Co se ale stane, až se tyto desetitisíce evakuovaných promění v miliony? První zřejmou destinací je Turecko, následované Evropou. Ale co bohaté arabské státy okolo Perského zálivu? Proč se neočekává větší pomoc ze strany nejbližších sousedů Íránu?

Ačkoli vodní krize vyplývá ze specifické kombinace přírodních faktorů a politických pochybení, Írán není v tomto ohledu výjimkou. Například sousední Afghánistán realizuje rozsáhlé zavlažovací projekty, jejichž cílem je přivést vodu ke Kábulu — městu, které rovněž směřuje k vodnímu bankrotu.

Tyto projekty nejsou bez kontroverzí, protože mohou ovlivnit zásoby vody jinde, včetně oblastí za hranicemi. Právě proto Egypt, jehož přežití závisí na Nilu, tak vehementně protestuje proti etiopským přehradním projektům.

Co tedy dělat? Nemám žádné konkrétní návrhy, ale obecné řešení se zdá být zřejmé: svět bude potřebovat nějakou formu komunismu. Nemám tím na mysli nic, co by připomínalo „reálný socialismus“ dvacátého století, nýbrž něco vcelku zřejmého a prostého.

Ani autoritářské režimy, ani pluralitní demokracie, ani spontánní sebeorganizace zdola nejsou schopny řešit problémy, jakým dnes čelí Írán. Stojíme tváří v tvář hrozbám pro samotné přežití našeho civilizovaného společenství a zbývá nám jediná možnost: vyhlášení rozsáhlého stavu nouze, který fakticky znamená válečný stav — nikoli proti jinému státu, ale proti těm uvnitř vlastní země, kteří za krizi nesou odpovědnost.

Nouzový stav neznamená zrušit trhy ani vše znárodnit. Jeho cílem by mělo být prosadit veřejnou kontrolu a regulovat ty oblasti společenského života, které mají přímý vztah k příčinám krize.

V tomto případě to znamená převzít kontrolu nad distribucí vody. V Íránu by měla být „vodní mafie“ okamžitě rozdrcena. Státní moc, která dokáže jednat nejrychleji, by měla být doplněna lokálně organizovanými projevy solidarity a mnohem silnějšími formami mezinárodní spolupráce.

Utopické? Vůbec ne. Skutečná utopie je věřit, že bez takovýchto opatření přežijeme.

Z anglického originálu When Communism Is the Only Option publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.