V prosinci v Teheránu znovu vypukly protesty, jejichž první ohniska vznikla mezi obchodníky. Bezprostředním impulzem byl pokračující kolaps íránské měny, který letos dosáhl kritického bodu: americký dolar se přiblížil hranici 1,5 milionu rijálů.

Za poslední rok tak rijál ztratil více než polovinu své hodnoty. Ještě v roce 2021 se přitom cena dolaru pohybovala kolem 250 tisíc rijálů, před zhruba deseti lety se dolar obchodoval přibližně za 30 tisíc rijálů. Kolaps měny není náhlým selháním, ale vyústěním dlouhodobé kombinace faktorů: mezinárodní izolace, sankcí a strukturálních problémů ekonomiky Íránu.

Sucho jako každodenní zdroj frustrace

K ekonomickým potížím se v posledních letech stále výrazněji přidává klimatická krize. Extrémní sucho, které zemi zasahuje, není pouze environmentálním problémem, ale jednou z hlavních příčin sociální frustrace. Nedostatek vody se promítá do cen potravin, dostupnosti energie i základního fungování měst a venkova a podkopává důvěru obyvatel ve schopnost státu zajistit elementární životní potřeby.

Podle britského deníku Guardian letos v Teheránu spadl pouhý jeden milimetr srážek — takovéto extrémní sucho se objevuje jednou za sto let. Více než padesát dní od začátku dešťového období nezaznamenalo přes dvacet provincií ani kapku srážek. Počet přehrad, jejichž kapacita klesla pod pět procent, se zvýšil z osmi na dvaatřicet. Prezident Masúd Pezeškján připustil, že v krajním případě může být nutné evakuovat část obyvatel hlavního města.

Sucho se tak prolíná s inflací, nezaměstnaností a rozpadem veřejných služeb. Pro mnoho Íránců už nejde jen o ekonomické ukazatele, ale o každodenní zkušenost selhávající infrastruktury — o vodu, elektřinu, práci a možnost plánovat alespoň blízkou budoucnost.

Od bazaru k celostátním protestům

Právě v tomto kontextu se mezi obchodníky teheránského velkého bazaru zrodily současné protesty. Obchodníci čelí situaci, kdy zboží ztrácí kupce, náklady rostou a ekonomická aktivita se zastavuje. Demonstrace se však rychle rozšířily i do dalších částí země, včetně Hamedánu, Isfahánu či provincie Lorestán. Zapojili se studenti, důchodci i mladí lidé bez vyhlídek na stabilní zaměstnání.

Zdražování základních potravin a služeb probíhá totiž plošně, zatímco mzdy zůstávají hluboko pod hranicí důstojného života. Minimální měsíční mzda se pohybuje kolem 104 milionů rijálů — částky, za kterou lze sotva pořídit gram osmnáctikarátového zlata, jež v Íránu často slouží jako měřítko reálné hodnoty.

„V této zemi nemůžete plánovat ani dva týdny dopředu,“ shrnul situaci jeden z mladých demonstrantů. „Bez stability není budoucnost.“

Stejně jako při protestních vlnách v letech 2017, 2019 a 2022 se i nynější demonstrace rychle posunuly od sociálních požadavků k otevřené politické kritice. Část protestujících skanduje hesla namířená proti celému mocenskému uspořádání, včetně jeho nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameneího, jenž stojí v čele státu od roku 1989. Studenti teheránské univerzity Behešti shrnuli tento postoj slovy: „Tento systém už sedmačtyřicet let drží jako rukojmí naši budoucnost. Nelze jej změnit reformami ani prázdnými sliby.“

Protesty se rozšířily nejméně do dvaceti měst, včetně Kázerúnu, Kermánšáhu, Šírázu, Isfahánu, Mašhadu či Chorramábádu, ale i do menších sídel po celé zemi. Demonstrace pokračují ve dne i v noci navzdory nepříznivému počasí — silný vítr ani sníh protestující neodradily.

Dialog, represe a bezmocný prezident

Ajatolláh Chameneí ve svém prvním veřejném vystoupení k protestům rozlišil mezi „legitimními demonstranty“ a „výtržníky“. Tento dvojí přístup je klíčový pro pochopení strategie režimu. Na jedné straně připouští oprávněnost ekonomické nespokojenosti, na straně druhé si vytváří prostor pro represivní zásahy tím, že část demonstrantů označí za výtržníky napojené na zahraničí. O tom, kdo tuto nálepku dostane, přitom často rozhoduje sám stát.

Bezpečnostní složky už při protestech zatkly desítky lidí. Revoluční gardy v Chorramábádu oznámily zadržení „tří hlavních lídrů nepokojů“. V menších městech Kuhdašt a Fasa střílely bezpečnostní jednotky do demonstrantů. K násilným střetům došlo také v Hamedánu a Nadžafábádu.

Postupy policie a bezpečnostních složek kritizují i reformní politici. Reformní fronta Íránu varovala, že „bezpečnostní zásahy, masová zatýkání a rétorika hrozeb nepřispívají k řešení problému“.

Podle zvláštní zpravodajky Rady OSN pro lidská práva Mai Sato si protesty vyžádaly nejméně sedm lidských životů. Íránské úřady zároveň oznámily smrt jednoho člena Basídže, polovojenské milice podřízené Revolučním gardám. V Qomu podle oficiálních zdrojů zemřel člověk při výbuchu granátu — režim tvrdí, že jej držel sám demonstrant, svědci však na videích křičí: „Zabili ho bombou.“

Reakce politické reprezentace na protesty zároveň ukazuje limity institucionálních změn v rámci současného mocenského uspořádání. Prezident Masúd Pezeškján, zvolený v roce 2024 se sliby lepší správy země, sice vyjádřil ochotu jednat se zástupci protestujících a jeho mluvčí potvrdil ústavní právo na pokojné protesty, jeho reálný vliv však zůstává omezený. Bezpečnostní složky, které mají klíčovou roli při zvládání demonstrací, nadále nepodléhají přímé kontrole vlády.

Po zhruba osmnácti měsících ve funkci Pezeškján odvolal guvernéra centrální banky Mohammadrezu Farzina. Jeho nástupce Abdolnásser Hemmatí přislíbil stabilizaci ekonomiky, snížení úrokových sazeb a strukturální reformy.

Tyto kroky však mohou řešit pouze dílčí symptomy krize. Nezasahují hlubší příčiny ekonomického kolapsu, který je výsledkem dlouhodobé mezinárodní izolace, vnitřních strukturálních problémů a stále výrazněji také klimatické krize.

Zahraniční politika jako součást domácí frustrace

Ekonomickou a sociální nespokojenost navíc prohlubuje napětí kolem zahraniční politiky režimu. Část demonstrantů v Teheránu skanduje slogan: „Ani Gaza, ani Libanon, svůj život dávám za Írán,“ který se v protestním repertoáru objevuje už od roku 2009. Heslo vyjadřuje odpor vůči financování zahraničních spojenců a milicí, jako jsou Hamás a Hizballáh, a staví proti sobě každodenní ekonomické potíže a regionální ambice režimu.

Právě v této souvislosti vstupuje do vnitřní dynamiky protestů i mezinárodní dimenze. Rétorika amerického prezidenta Donalda Trumpa vůči íránskému režimu přesahuje rámec běžných diplomatických vyjádření. Trump v reakci na probíhající protesty varoval Teherán před násilným potlačováním demonstrací a naznačil připravenost Spojených států „přijít protestujícím na pomoc“.

Na jeho slova okamžitě reagoval vysoký poradce Chameneího Alí Larídžání, který Trumpa vyzval, aby se „měl na pozoru“. Jakékoli vměšování USA by podle něj destabilizovalo celý region a ohrozilo americké zájmy na Blízkém východě. Přestože Donald Trump neupřesnil konkrétní kroky, jeho výroky nelze oddělit od širšího zahraničněpolitického kontextu.

Ve Venezuele Spojené státy v posledních dnech přistoupily k přímé akci, když americké síly zajaly prezidenta Nicoláse Madura a jeho manželku Ciliu Floresovou. Tento krok může naznačovat, že Trumpova administrativa je připravena uvažovat i o jednostranném zásahu, pokud jej vyhodnotí jako politicky či strategicky opodstatněný. Právě tento precedent se proto promítá i do interpretace amerických vyjádření směrem k Íránu.

V případě Íránu by se však případné uvažování o podobném postupu odehrávalo v odlišném politickém a geografickém kontextu. Země má přes devadesát milionů obyvatel a udržuje vazby na regionální i globální aktéry, včetně Ruska a Číny. Z analytického hlediska je ovšem podstatné především to, že samotná existence tohoto precedentu vstupuje do domácí dynamiky protestů: poskytuje režimu další argument pro rámování demonstrací jako bezpečnostní hrozby a zároveň komplikuje snahu udržet konflikt v rovině sociálních a politických požadavků.

Rozdrobená opozice a otevřený výhled

Protestní hnutí zůstává roztříštěné a postrádá jednotnou organizační strukturu. Režim má dlouhodobé zkušenosti s potlačováním demonstrací a nadále pevně kontroluje bezpečnostní aparát. Zároveň se však nachází v situaci, kdy ekonomický kolaps, klimatické sucho a oslabování sociálních jistot systematicky podrývají stabilitu společnosti.

Mladá generace odmítá dřívější model „tichého úniku“ do soukromí a stále otevřeněji požaduje veřejnou politickou změnu. Zda se tato frustrace dokáže přetavit v trvalejší politickou sílu, nebo zůstane rozptýlena mezi dílčími protestními vlnami, zatím nelze s určitostí předvídat.

Íránská společnost tak vstupuje do období hluboké transformace. Následující měsíce ukážou, zda režim dokáže kombinaci ekonomické krize, environmentálního stresu a sociální nespokojenosti stabilizovat — nebo zda právě jejich souběh vytvoří podmínky pro zásadnější politický posun.