Širín se do rodného Íránu vrátila po sedmi a půl letech z Turecka, kde studovala a pracovala. O jejím příjezdu věděl pouze její bratr Dariuš, jelikož rodiče chtěla překvapit. V Íránu už je téměř týden, ale svou rodinu, která žije v jihoíránském Šírázu, dosud nespatřila. Vrátila se totiž v předvečer války. Přijela do Teheránu, ubytovala se u přátel, načež Izrael 13. června v brzké ráno na Írán zaútočil — především na cíle v Teheránu.

Vzhledem k rozsáhlým výpadkům internetu odpovídá na zprávy jen velmi pomalu. Její bratr trne hrůzou. „Zatracení politici. Mám takový strach o obyčejné lidi, kteří jsou vždycky oběťmi svých vlád. Mám takový strach z toho, kam se tenhle svět žene,“ píše mi Dariuš, než se i on kvůli internetovému výpadku odmlčí.

Dariuše jsem potkala před šesti lety v Šírázu, kde jsem trávila několik dní v obrovském domě jeho rozverných hipísáckých přátel. Tančili jsme, několikrát se zpili arakem, přes den se osvěžovali mrkvovým džusem s vanilkovou zmrzlinou a četli básně šírázského rodáka a jednoho z nejslavnějších perských básníků Háfize. Tak jako většina jeho přátel snil Dariuš o emigraci a bez přestání spílal íránskému teokratickému režimu.

Naše bomby jsou vaše šance

Frustraci lidí, kteří smýšlejí jako Dariuš, se nyní izraelský premiér Benjamin Netanjahu pokouší zneužít při obhajobě své další války. „Váš režim nebyl nikdy tak slabý. Toto je vaše šance. Žena, život, svoboda,“ vzal si Netanjahu do úst heslo protirežimních demonstrací z roku 2022 a vyzval íránskou populaci ke vzpouře.

Svou nejnovější válku rámuje jako válku proti íránským vůdcům, nikoliv proti íránskému lidu. Že konečným cílem jeho vojenského tažení není pouze likvidace íránského jaderného programu, ale svržení teokratického režimu, napovídá i název vojenské operace Vycházející lev — lev totiž figuroval na íránské předrevoluční vlajce.

Netanjahuovým výzvám k protirežimnímu povstání se přidal i Reza Pahlaví, syn islámskou revolucí sesazeného šáha Mohameda Rezy Pahlavího, který s rodinou po revoluci uprchl do Washingtonu. Kam jinam by utíkal — právě Spojené státy americké pomohly tomuto diktátorovi utužit moc, když v roce 1953 s pomocí Velké Británie sesadily populárního premiéra Muhammeda Mosaddeka, aby zabránily znárodnění íránského ropného průmyslu. Jeho syn teď očividně sní o tom, že mu násilná intervence zahraničních mocností umete cestu zpět na trůn.

V devadesátimilionové íránské populaci se pochopitelně najdou lidé, kteří jsou po čtyřiceti letech totality natolik nešťastní, že o likvidaci předních íránských činitelů Izraelem čtou s pichlavou radostí. „Moje rodina teď tančí štěstím, ačkoliv raději uprchli z Teheránu. Pokoušeli jsme se režimu zbavit čtyřicet let sami a nešlo to,“ tvrdil mi před pár dny v Praze žijící íránský novinář. Jiný kamarád poukazoval na rozpolcenost své íránské manželky, které se nelíbí, že cizí mocnost útočí na její zem, ale zároveň se tiše raduje z každého zabitého představitele režimu.

Jatka v teheránských nemocnicích

Všichni mí íránští přátelé na místě — převážně mladí městští liberálové, z nichž ájatolláhův režim nepodporuje nikdo — nicméně vyjadřují především sžíravý strach o své blízké a o svou zem a doufají, že se na nebe nad Íránem co nejdříve vrátí ticho a mír.

„Jsme ve stavu neustálé hrůzy a úzkosti. Každou hodinu voláme svým rodinám v jiných městech, zda jsou v pořádku,“ píše Milad, který se mi před sedmi lety za čarokrásné noci strávené venku v záři úplňku a ohně svěřoval, že nesnáší islám a že jediné, co má v Íránu rád, jsou cigarety kultovní značky Bahman.

„Díky, že chceš být hlasem mých nevinných spoluobčanů. (…) Nechceme v naší zemi válku! Nechceme, aby umíraly děti — ani v Íránu, ani v Izraeli. Íránský lid miluje mír a klid. Tuhle válku rozdmýchávají politici a je to vůči mé zemi strašně nespravedlivé. Lidé umírají na ulicích i v nemocnicích,“ píše Mehrdad, milovník jam rocku, kterého jsem potkala na duhovém ostrově Hormuz během jeho toulek stopem napříč Íránem.

Jak zachytila reportáž BBC, i těmi, kdo cítili při zprávách o likvidaci íránských generálů zadostiučinění, začal při zprávách o zabitých íránských civilistech zmítat děs a smutek. Izraelské bomby, které padají na domovy režimních činitelů, připravují o život i ty, kdo před třemi lety během protirežimních demonstrací doufali ve svobodnější budoucnost. Ba co víc, civilisté tvoří většinu z obětí, jejichž počet server Middle East Eye vyčíslil k večeru 19. června na základě svých místních zdrojů na 639.

Izraelské bomby zabily v předvečer jejích čtyřiadvacátých narozenin spolu s bratrem a rodiči třeba básnířku a učitelku angličtiny Parniu Abbasiovou. Fotografie její tváře lemované hladkými kaštanovými vlasy, jak se s přivřenýma očima otáčí za pugétem růžových a bílých květin, se spolu s jejími děsivě příznačnými verši rychle stala symbolem současného utrpení íránského lidu. „Na tisíci místech končím, hořím, stávám se mizející hvězdou, která se ztrácí na tvém nebi.“

Lékařský personál současnou situaci na pohotovostech v teheránských nemocnicích popisuje lakonicky jako „jatka“. „Ošetřujeme batolata, teenagery, dospělé i seniory. Spěchají za námi silně krvácející matky s dětmi poraněnými od střepin v náručí,“ vylíčil teheránský lékař Guardianu — s tím, že mnozí rodiče si svých vlastních zranění ani nevšimli, dokud dítě z náručí nepustili. Dlouhotrvající západní sankce se navíc podepsaly i na podfinancovaném zdravotnickém sektoru. 16. června pak izraelský nálet zasáhl přímo nemocnici v Kermanšáhu.

Jelikož si nikdo z íránské populace nemůže být jistý, zda náhodou nesousedí s režimním činovníkem, silnice vedoucí z Teheránu se proměnily ve špalíry lidí na útěku. Někteří již dokonce uprchli ze země, především do Arménie.

Líbám ruce všech obránců naší vlasti

Máloco svědčí o tom, že povídačky o osvobozování íránského lidu prostřednictvím izraelského válečného tažení nejsou ničím jiným než nechutnou propagandou, jako reakce předních íránských disidentů. Izraelské útoky ze svých cel v nechvalně proslulé věznici Evín odsoudila třeba čtveřice aktivistek a politických vězeňkyň.

„Osvobození od diktatury můžeme dosáhnout jedině masovým společenským bojem, nemůžeme vkládat naděje do cizích mocností. Mocnosti, které zemím v regionu vždy přinášely zkázu, když je vykořisťovaly, kolonizovaly, podněcovaly války a zabíjely v honbě za zisky, nám nemohou přinést nic jiného než novou zkázu a vykořisťování,“ napsaly v dopise zveřejněném prokurdskou tiskovou agenturou Firat.

Jiný dopis volající po konci války podepsaly třeba lidskoprávní aktivistky a držitelky Nobelovy ceny Širín Ebadiová a Narghís Mohammadiová nebo čerstvý držitel Zlaté palmy Džafar Panahí. Stejně tak vyzývá ke konci masakrů nevinných v obou zemích i jedna z nejhlasitějších kritiček íránského režimu, značně proamerická novinářka a aktivistka Masíh Alínedžádová — ač vinu za Izraelem rozpoutanou válku svaluje na íránskou teokracii.

Komentátoři serverů Middle East Eye a Al Jazeera se navíc shodují, že izraelská vláda podcenila sjednocující sílu íránských národních traumat z předchozích zahraničních intervencí — třeba z irácko-íránské války, kterou rozpoutal Západem podporovaný irácký diktátor Saddám Husajn, nebo z již zmíněného svržení premiéra Mosaddeka v gesci amerických tajných služeb.

A zatímco teokratický režim mnozí Íránci a Íránky ze srdce nenávidí, svou vlast, její krajinu a kulturu nepřestávají milovat. Během cesty po Íránu mě fascinovalo, jak mí íránští vrstevníci prokládají lamentování na tuhý režim hrou na tradiční nástroje, četbou perských básníků a poslechem slavných íránských zpěvaček a zpěváků 20. století.

„Írán je naše matka, nikdo jí nesmí ublížit,“ píše mi Mehran, kterého jsem naposledy objala těsně před jeho nástupem do vězení za protirežimní blogování. Za mřížemi naštěstí strávil jen čtyři měsíce.

Těžko někdo bude koketovat s revolucí v době, kdy se domy jeho nevinných spoluobčanů řítí k zemi pod útoky jiné země. „Líbám ruce všech obránců naší vlasti,“ prohlásil soudce a někdejší politický vězeň Mohsen Borhani — a de facto tak zaslal zdravici Íránským revolučním gardám. Stejně tak vyjádřili solidaritu s obránci své vlasti i někteří z aktivistů a aktivistek činných během protirežimních demonstrací z roku 2022.

I zarytí kritici režimu se v časech války přirozeně šikují na obranu své země. A to tím spíš, když na ně útočí armáda, která mezitím „osvobozuje Gazu od Hamásu“ třeba tím, že opakovaně útočí na vyhladovělé lidi před distribučními centry humanitární pomoci.

Bomby ještě nikdy nikoho neosvobodily

Od večera 18. června mí přátelé na zprávy nereagují, jelikož íránské autority většinu země odřízly od internetu, a to údajně kvůli nepřátelským kybernetickým útokům. Pro íránskou populaci to představuje další zdroj úzkostí a ohrožení: nejenže to omezuje jejich možnost spojit se s blízkými, ale zároveň tak v době války ztratili přístup k informacím zásadním mimo jiné pro jejich bezpečí — a to v kontextu nefunkčního systému včasného varování před útoky.

Izrael v posledních dvaceti měsících zavraždil, zmrzačil a ponížil neskutečné množství lidí nejenom v Gaze. Pro stabilitu a mír na Blízkém východě proto představuje nezpochybnitelnou hrozbu. Stejně tak však platí, že íránský teokratický režim svému obyvatelstvu posledních čtyřicet pět let upírá základní občanské svobody, jak jsme na stránkách Deníku Referendum opakovaně popsali. Bylo by mimořádně krátkozraké jej obhajovat coby jedinou pevnou hráz proti izraelskému sionistickému běsnění v regionu, a obětovat tak devadesát milionů íránských životů, které pod ním musí žít, na geopolitický oltář.

Jak však během posledního týdne upozorňují komentátoři na celém světě, skutečným cílem vojenských zahraničních operací nikdy není osvobození místního lidu od hrůzovlády a vždycky do země vnesou ještě více chaosu a krví zmáčeného utrpení — stačí se podívat do Iráku či Libye. V bezprostředním zájmu všech Íránců a Íránek, kteří dychtí po svobodném životě, není nic jiného než okamžité příměří. Vždyť po něm sami zoufale volají.