Širín se do rodného Íránu vrátila po sedmi a půl letech z Turecka, kde studovala a pracovala. O jejím příjezdu věděl pouze její bratr Dariuš, jelikož rodiče chtěla překvapit. V Íránu už je téměř týden, ale svou rodinu, která žije v jihoíránském Šírázu, dosud nespatřila. Vrátila se totiž v předvečer války. Přijela do Teheránu, ubytovala se u přátel, načež Izrael 13. června v brzké ráno na Írán zaútočil — především na cíle v Teheránu.

Vzhledem k rozsáhlým výpadkům internetu odpovídá na zprávy jen velmi pomalu. Její bratr trne hrůzou. „Zatracení politici. Mám takový strach o obyčejné lidi, kteří jsou vždycky oběťmi svých vlád. Mám takový strach z toho, kam se tenhle svět žene,“ píše mi Dariuš, než se i on kvůli internetovému výpadku odmlčí.

Dariuše jsem potkala před šesti lety v Šírázu, kde jsem trávila několik dní v obrovském domě jeho rozverných hipísáckých přátel. Tančili jsme, několikrát se zpili arakem, přes den se osvěžovali mrkvovým džusem s vanilkovou zmrzlinou a četli básně šírázského rodáka a jednoho z nejslavnějších perských básníků Háfize. Tak jako většina jeho přátel snil Dariuš o emigraci a bez přestání spílal íránskému teokratickému režimu.

Naše bomby jsou vaše šance

Frustraci lidí, kteří smýšlejí jako Dariuš, se nyní izraelský premiér Benjamin Netanjahu pokouší zneužít při obhajobě své další války. „Váš režim nebyl nikdy tak slabý. Toto je vaše šance. Žena, život, svoboda,“ vzal si Netanjahu do úst heslo protirežimních demonstrací z roku 2022 a vyzval íránskou populaci ke vzpouře.

Svou nejnovější válku rámuje jako válku proti íránským vůdcům, nikoliv proti íránskému lidu. Že konečným cílem jeho vojenského tažení není pouze likvidace íránského jaderného programu, ale svržení teokratického režimu, napovídá i název vojenské operace Vycházející lev — lev totiž figuroval na íránské předrevoluční vlajce.

Netanjahuovým výzvám k protirežimnímu povstání se přidal i Reza Pahlaví, syn islámskou revolucí sesazeného šáha Mohameda Rezy Pahlavího, který s rodinou po revoluci uprchl do Washingtonu. Kam jinam by utíkal — právě Spojené státy americké pomohly tomuto diktátorovi utužit moc, když v roce 1953 s pomocí Velké Británie sesadily populárního premiéra Muhammeda Mosaddeka, aby zabránily znárodnění íránského ropného průmyslu. Jeho syn teď očividně sní o tom, že mu násilná intervence zahraničních mocností umete cestu zpět na trůn.

V devadesátimilionové íránské populaci se pochopitelně najdou lidé, kteří jsou po čtyřiceti letech totality natolik nešťastní, že o likvidaci předních íránských činitelů Izraelem čtou s pichlavou radostí. „Moje rodina teď tančí štěstím, ačkoliv raději uprchli z Teheránu. Pokoušeli jsme se režimu zbavit čtyřicet let sami a nešlo to,“ tvrdil mi před pár dny v Praze žijící íránský novinář. Jiný kamarád poukazoval na rozpolcenost své íránské manželky, které se nelíbí, že cizí mocnost útočí na její zem, ale zároveň se tiše raduje z každého zabitého představitele režimu.