↗

Kdo jsou to ti slušní Íránci? Ti, kteří mají štěstí a přístup k výuce jazyků, vzdělání a moderním technologiím, které mění jejich pohled na svět? Kam patří ti, co se narodili ve vesnicích bez mobilních sítí a věří své vládě? Kam patří nábožensky konzervativní separatisté, kteří režim nenávidí, ne však kvůli lidským právům, ale kvůli jinému vyznání? Foto Qassem Al-Kaabi, AFP

S počátkem izraelských útoků na Írán se na sociálních sítích vyrojilo množství expertů. Jak to ostatně s každým novým problémem bývá. Mezi komentáři rychlokvašených odborníků mě zaujaly časté výrazy typu „běžní Íránci“ nebo „slušní Íránci“. Kdo to má být? Podle autorů příspěvků by se mělo jednat o protirežimní osoby, oslavující útoky Izraele na Írán. Takoví tam bezpochyby jsou. Jsou tam ovšem také ti, kteří oslavovali odvetné útoky na Izrael, i tací, kteří v hrůze neslavili a neříkali vůbec nic.

Kdo z devadesátimilionové populace je běžný Íránec? Írán je rozmanitá, pestrobarevná země, a pokud se o ní už někdo rozhodne psát, dopustí se obrovské chyby, hodí-li všechny její obyvatele do jednoho pytle. Ještě horší, až urážlivé, je pak rozdělit obyvatelstvo Íránu na „slušné“ a „neslušné“ podle politického názoru. Ten totiž závisí spíše na místě narození a úrovni vzdělání než na znalosti politiky či geopolitiky.

Pravdou je, že se cestovatelé z návštěvy Íránu často vracejí s dojmem, že celá země nenávidí režim a vládu. Dostávají se totiž do kontaktu především se vzdělanou městskou populací, s níž se mohou domluvit anglicky. K těm, kteří anglicky nemluví, se dostane málokdo. Jejich názory by přitom mnohé cestovatele jistě překvapily.

Důvěra v režim

Nikdy nezapomenu, jak jsem během demonstrací po zabití Mahsy Amíníové v roce 2022 seděla v nechvalně proslulé provincii Sístán-Balúčistán, kde tehdy probíhaly na íránské poměry velmi násilné střety, na zemi v hliněném vesnickém domku. Obývala jej perská rodina, relativně moderní, inteligentní lidé. V jeden moment se mě, coby čerstvě příchozí z Teheránu, zeptali: „Vláda v Teheránu stále bojuje s teroristy?“ vyvalila jsem oči. Co se v Teheránu stalo? „Všichni víme, že Mahsá byla placená Američany,“ odpověděla moje laskavá hostitelka se samozřejmostí v hlase.

Část Íránců opravdu žije s důvěrou k režim. Vzdálený venkov, náboženská centra, kde se lidé ohrazují proti liberalizaci země, předměstí — tam všude sbírá režim podporu. Tam všude funguje jeho propaganda. Vypráví lidem, jak je chrání před zlem z venku. Před Amerikou nebo Izraelem, kteří se snaží rozervat jejich zemi. Nepochybuji, že útoky Izraele jsou nyní propagandou skvěle využívány. Kolik je těch, kteří vládu podporují, nikdo neví. V zemi neexistuje jakýkoliv názorový průzkum. A kdyby existoval, těžko se mu bude dát věřit.

Propaganda ovšem tvrdí i to, že své obyvatele chrání před zlem vevnitř. „My všichni Peršani vládu podporujeme,“ slyšela jsem ještě od svých hostitelů a jejich sousedů na jihovýchodě země. „Když vláda padne, Balúčové, ti separatisti, začnou válčit. A kdo nás ochrání?“

Kromě individuálních názorů do podoby íránského světa promlouvá také náboženství a etnicita. Zemi ovládají Peršané (a duchovní s arabskými kořeny, jak mnozí Íránci rádi poznamenávají) a vláda zde je ší’itská. Zejména na hranicích ale žije řada jiných etnik, která jsou často sunnitská. Etnicky ani nábožensky tedy k vládě blízko rozhodně nemají. A vláda k nim také ne.

Regiony jsou podfinancované, zaostalé a objevují se v nich separatistické tendence. U nás jsou nejslavnější Kurdové, z nichž někteří už hlasitě volají po povstání, vedle nich jsou tu například zmínění Balúčové nebo také Arabové. Tyto skupiny mají často podporu zemí, jež jsou vůči Íránu nepřátelské. Představují tedy obrovský destabilizační potenciál jak v momentě oslabení režimu, tak i kvůli separatistickým tendencím v momentě jeho pádu.

Rozmanitá identita

Kdo jsou tedy běžní Íránci? Má dělicí linií být etnicita, náboženství nebo názory? Vždyť ani většinoví perští ší’ité nejsou v postojích jednotní. A kdo jsou slušní Íránci? Ti, kteří mají štěstí a přístup k výuce jazyků, vzdělání a moderním technologiím, které mění jejich pohled na svět? Kam patří ti, co se narodili ve vesnicích bez mobilních sítí a věří své vládě? Kam patří nábožensky konzervativní separatisté, kteří režim nenávidí, ne však kvůli lidským právům, ale kvůli jinému vyznání? Íránskou společnost nelze snadno generalizovat. I ti, kteří sní o změnách, často vidí jen matné obrysy.

Mluvíte-li se západně smýšlejícími Íránci, velmi často artikulují touhu po pádu režimu. Ideálně, aby se to stalo zítra. Jejich představa je však často naivní — padne režim a budou se mít dobře. Bude to jako na Západě, všeho bude dost, skončí chudoba, zavládnou svobody a na každém rohu bude krámek s pivem.

Tato naivita je v zemi, kde neexistuje silná opozice a vůdce ani uvnitř, ani v zahraničí, obrovská. Při úvahách nad pádem režimu se nad tím, že budovat nový stát nemusí být snadné, pozastaví jen menšina — pomyslí na vysokou pravděpodobnost občanské války mezi názorovými, etnickými i náboženskými skupinami. Vysloví obavy o propadu do chaosu, a ještě větší chudoby, nebo také o cizích hráčích na íránském trhu, kteří vytlačí místní podnikatele. A podle mě se obávají oprávněně.

Režimy se nemění snadno. Kopou, škrábou a cukají sebou i dávno potom, co jsou poraženy. Mocenské vakuum, které vzniklo po sesazení režimu Saddáma Husajna v roce 2003, uvrhlo region do chaosu a problémů, z nichž se nevzpamatoval dodnes. Írán je mnohem větší a lidnatější země než Irák, má také rozmanitější populaci a mnohem větší možnosti, jak se jeho společnost může rozložit.

Mysleme proto na to, že jestli režim ájatolláhů padne, v Íránu, a ani v celém regionu, se vůbec nemusí začít žít lépe, jak mnozí s nadějí očekávají a hlásají na sociálních sítích. Kolaps tak velkého státu přinese následky, které si ještě ani neumíme představit. Neslavme proto prosím předčasně.