Jak byste popsal aktuální vývoj v Íránu? Sledujeme začátek výraznější proměny, nebo spíše pokračování dlouhodobého napětí v jiných kulisách?

V Íránu panuje mimořádně napjatá atmosféra. Lidé jsou vyděšení, zmatení a žijí ve strachu. Snaží se opustit Teherán. Situace je skutečně děsivá — lidé nejen v hlavním městě netuší, co přijde dál. Teherán má přes deset milionů obyvatel, a uprchnout z něj je za těchto okolností velmi obtížné. Už za běžného provozu je ve městě přetížená doprava, pohyb je komplikovaný. Teď navíc panuje obava, že se lidé během případné evakuace stanou obětí útoku.

Je také důležité zdůraznit, že ne každý má možnost Teherán opustit. Mnoho lidí nemá potřebné prostředky — chybějí jim peníze, auto nebo jakákoliv jiná možnost úniku. Internet navíc často vypadává a lidé se dostávají pouze k informacím, které jim poskytuje stát. Studenti mají volno, závěrečné zkoušky byly odloženy na neurčito.

Obavy se ale netýkají jen izraelských útoků — lidé se bojí také vlastního režimu. Před několika dny zpřísnil předseda íránského soudnictví Gholamhossein Mohseni Eže’i tresty pro ty, kteří jakkoliv podporují Izrael nebo pozitivně hodnotí jeho akce. Policie působí v ulicích s mnohem větší razancí.

Jaký je aktuální stav íránského režimu? Dá se alespoň částečně odhadnout, co se uvnitř odehrává?

Íránský režim se bojí sám o sebe. Uvnitř vládnoucí struktury, včetně nejvyššího vůdce Alího Chameneího, panuje váhání, jak dál postupovat. Izrael totiž ukázal, že dokáže zasáhnout i ty nejvyšší pozice. Nikdo si nemůže být jistý, že přežije další den.

Cítím z toho i určitý zmatek — někteří představitelé zřejmě netuší, jak dál postupovat. Nevědí, jestli tlačit na vyjednávání, nebo raději všeho nechat a „zachránit si krk“. Navenek režim sice působí neochvějně a vyhrožuje tvrdou odvetou, ale uvnitř je patrná nejistota.

Někteří pozorovatelé tvrdí, že Írán nedokázal na izraelský útok odpovědět ani vojensky, ani symbolicky, čímž odhalil svou slabost. Souhlasíte s tím? Nebo je představa o íránské „neobranyschopnosti“ zavádějící?

Domnívám se, že Írán tuto schopnost možná nikdy skutečně neměl. Během let se mu ale podařilo vytvořit velmi silný obraz — image nedotknutelného státu, který je dobře vyzbrojený a málokdo se ho odváží přímo napadnout.

Zároveň si vybudoval síť spojenců v regionu, ať už jde o Hizballáh, Hútíe nebo milice v Iráku. Tato strategie fungovala především v situacích, kdy šlo o asymetrickou konfrontaci — tedy nepřímý boj v rámci regionu, kde Írán působil spíše skrze své „proxy“ síly.

V takových případech dokázal reagovat, vytvářet tlak a čelit protivníkům. Ale v přímé konfrontaci naráží na limity — ať už technologické, nebo finanční. Země žije už pětačtyřicet let v poloizolaci, což jí výrazně ztěžuje modernizaci armády.

Vybudovat rozsáhlý arzenál moderních zbraní bylo pro Írán nezměrně složité. Například loňská tragická nehoda bývalého prezidenta Ebrahíma Raísího ukázala, v jakém stavu je íránská technika — spadl s vrtulníkem Bell 212, strojem americké výroby, který poprvé vzlétl na konci šedesátých let.

Na druhou stranu, s ohledem na technologická a politická omezení dosáhl Írán poměrně značných úspěchů — například v oblasti dronů nebo balistických raket. Přesto si ve chvíli, kdy proti němu stojí Izrael podporovaný Spojenými státy a disponující nejmodernější výzbrojí, přímou konfrontaci jednoduše nemůže dovolit. Tato realita postupně odhaluje limity íránské moci a zpochybňuje jeho dlouho budovaný obraz silného a nedotknutelného aktéra.

Jak moc jsou dnes ještě funkční tradiční spojenecké sítě Íránu v Sýrii, Libanonu nebo Jemenu?

Domnívám se, že jejich oslabující aktivita naznačuje, že už příliš funkční nejsou. Do určité míry jsme to mohli pozorovat už v loňském roce — Izrael tehdy nejprve útočil v Gaze, a následné údery v Libanonu během září a října výrazně oslabily Hizballáh. V Sýrii Írán prakticky přišel o vliv pádem Bašára Asada. Jediní, kdo se zmohli na nějakou reakci, byli Hútíové, kteří vypálili několik raket směrem na Izrael.

Írán v tuto chvíli nemá dostatek prostředků, ať už ekonomických nebo materiálních, aby tyto spojenecké struktury plnohodnotně podporoval a držel při životě. Kromě toho jsou tito aktéři sami zahlceni vlastními existenčními problémy a je zjevné, že se na Írán nemohou bezvýhradně spolehnout.

V posledních letech se přitom často mluvilo o Íránu jako o rostoucí regionální velmoci. Znamená současný konflikt definitivní konec těchto ambicí?

Írán tu ambici určitě měl — a do určité míry o ni zřejmě přišel. To ale neznamená, že i bez ní nemůže zůstat mocným státem. V regionu měl dlouhodobě významné postavení, což se odráželo v tom, jak k němu ostatní aktéři přistupovali a jak s ním jednali na mezinárodní scéně. Írán byl brán jako důležitý regionální hráč.

Do nějaké míry jím stále je. Má velmi vzdělanou populaci, obrovské přírodní zdroje a geopoliticky strategickou polohu. Možná se nestal skutečnou velmocí jen proto, že — obrazně řečeno — „stojí na špatné straně dějin“. Jeho režim a dlouhodobá izolace mu znemožnily rozvinout potenciál, který by jinak mohl být využit mnohem efektivněji.

Íránský režim je známý svou vysokou mírou strukturovanosti a institucionální odolnosti. Jaký dopad ale může mít systematická eliminace vysoce postavených velitelů Revolučních gard? Znamená to oslabení moci, nebo je režim natolik adaptabilní, že to zvládne?

Režim má skutečně odkud čerpat. Myslím si, že je velmi robustní a komplexní. Samozřejmě, jakákoli ztráta na vrcholových pozicích je vždy problém. Režim je tvořen sítí různých zájmových skupin a frakcí, přičemž každý z vysoce postavených velitelů v určitém rozsahu zastupuje specifické zájmy některé z těchto skupin.

Odstranění lidí, kteří mají důležité neformální vazby a postavení uvnitř systému, může narušit vnitřní soudržnost. Zároveň ale platí, že íránský režim nestojí na písku — ztráta několika klíčových figur ho nutně nerozloží.

Často se diskutuje o tom, co by se mohlo stát ve chvíli, kdy zemře nebo bude odstraněn Alí Chameneí. Donald Trump například prohlásil, že už ho mohli zabít, ale neudělali to — že vědí, kde se nachází, ale rozhodli se k tomu nepřistoupit. Podle mě je Chameneí typem osoby, která je v rámci systému v podstatě nenahraditelná. Velitele Revolučních gard je možné do určité míry vyměnit, ale Chameneí — vzhledem ke své pozici, zkušenosti a délce působení — je klíčovým pilířem režimu. Vede Írán už šestatřicet let.

Je to právě on, u koho se sbíhají všechny rozhodující nitky moci. Umí vyvažovat zájmy konzervativců i pragmatiků, dovede ustupovat i přitvrdit tam, kde je to třeba. Nikdo jiný v současném Íránu nemá takovou legitimitu a důvěru jako on. Nedokážu přesně říct, co by se stalo po jeho odchodu — ale zcela jistě by to byl zásadní otřes.

Chameneí je člověk, který dostal požehnání přímo od Rúholláha Chomejního, zakladatele Islámské republiky. Je tváří režimu. Zatímco Chomejní vládl Íránu zhruba deset let, Chameneí stojí v jeho čele už více než tři dekády. V očích mnohých Íránců i zahraničních aktérů se stal zosobněním islámské republiky. Její kontinuita je s ním hluboce svázaná.

Zároveň ale vůbec není jasné, kdo by ho mohl nahradit. I sám Chameneí musel po smrti Chomejního v roce 1989 o svou pozici tvrdě bojovat. A v dnešní mnohem složitější geopolitické i domácí situaci by hledání nástupce bylo ještě komplikovanější.

Chameneímu je už 86 let, je vážně nemocný — a i kdyby nezemřel násilně, je pravděpodobné, že dlouho u moci nebude. Neměl by režim, pokud chce v takové podobě přežít, už teď aktivně hledat jeho nástupce?

Teoreticky ano, ale systém volby je mnohem složitější, než by se mohlo zdát. Nejde jen o to, že si Chameneí vybere nástupce. Proces výběru nejvyššího vůdce musí formálně projít ústavním schvalováním. Zatím ale není patrný ani náznak, kdo by se mohl jeho nástupcem stát.

Čas od času se vynoří jméno Modžtaby Chameneího, Chameneího syna. Jenže pokud by k tomu skutečně došlo, šlo by o precedent směrem k dědičné teokracii — a to je v Íránu problematické, protože režim se od začátku tvrdě vymezoval vůči monarchii dynastie Pahlaví.

Existují i jiní velcí ajatolláhové, kteří by mohli po náboženské stránce na tuto roli dosáhnout. Otázkou ale je, nakolik by to bylo politicky průchodné.

Vzhledem k možnému otřesu celého systému — do jaké míry současná eskalace a izraelské útoky přerušily reformní trend, který se v Íránu začal rýsovat po smrti prezidenta Raísího? Znamená to definitivní konec těchto proměn?

Současného prezidenta Masúda Pezeškjána nelze zcela označit za reformistu, přestože jeho vize se výrazně lišila od postoje jeho protikandidáta Sadžída Džalílího. Pezeškján vstupoval do voleb s příslibem větší normalizace vztahů se Západem.

Myslím si ale, že nedostal skutečnou příležitost. Sotva nastoupil do funkce, provedl Izrael atentát na vůdce Hamásu Ismáíla Haníju v Teheránu a on musel okamžitě reagovat, aby Írán neztratil tvář.

Do té chvíli podle mě existovala určitá politická šance na uvolnění. Režim by se alespoň dočasně mohl snažil působit smířlivěji — povolit tlak, aby zklidnil veřejnost a získal určitou legitimitu. To mohlo vytvořit prostor pro další změny. Jenže s aktuální eskalací a rostoucím napětím se situace zcela změnila.

Zanikají tím i reformní naděje mezi lidmi, nebo může právě období chaosu a oslabení režimu znovu vyvolat odpor a touhu po změně?

V tuto chvíli lidé skutečně žijí ve strachu, ulice nejsou bezpečné. Za takových okolností se reformní nálady nutně odsouvají do pozadí.

Ale to neznamená, že zanikají natrvalo. Až odezní akutní fáze konfliktu, může se znovu objevit pocit, že právě oslabený režim vytváří příležitost ke změně — a tehdy se reformní myšlenky mohou opět rozhořet.

Znalci upozorňují, že izraelské útoky mohou mít opačný efekt — místo oslabení režimu vedou ke konsolidaci moci a posílení národní jednoty. Lze říci, že se íránskému vedení daří v tuto chvíli obnovit část ztracené legitimity? A pokud ano — jak pevný je takový typ loajality obyvatelstva?

Nepochybuji o tom, že na část obyvatel to může skutečně takto působit. V krizových situacích je přirozené, že se společnost dočasně semkne, zvlášť když je vystavena vnějšímu ohrožení. Tyto pocity ale velmi rychle slábnou a mohou se přelít ve vztek — a to nejen vůči nepříteli zvenčí, ale i vůči vlastnímu režimu. Jinými slovy: krátkodobé semknutí neznamená dlouhodobou legitimitu. Ta zůstává hluboce rozštěpená.

Zároveň tu máme i skupinu lidí, která dlouhodobě vnímá režim sám jako zdroj nestability. Vedle nich pak existuje další vrstva obyvatel, která režimu důvěřuje — a právě u nich může tato důvěra v reakci na útoky ještě více zesílit.

Ve veřejném apelu publikovaném mimo jiné v Le Monde varují významné nezávislé íránské osobnosti jako Narghís Mohammadiová, Širín Ebadiová, Džafar Panahí a Mohammad Rasúlof, že konflikt s Izraelem je „ohrožením samých základů civilizace“. Z vašeho pohledu — hrozí například rozklad mezinárodního práva nebo globální zbrojní eskalace?

Pokud mluvíme o rozkladu mezinárodního práva, jeho pošlapání jsme mohli v posledních měsících jasně vidět například v Gaze. Celkově sledujeme čím dál výraznější uplatňování dvojích standardů v mezinárodních vztazích. Evropa se například velmi rozhodně postavila k válce Ruska proti Ukrajině — v případě izraelsko-palestinského nebo íránského konfliktu chybí jednoznačné vymezení.

Izrael dnes svým jednáním — minimálně na regionální úrovni — vysílá signál, že je možné řešit jakýkoliv sousedský spor silovým zásahem proti vojenským i politickým cílům. A právě to může být nebezpečný precedens. Inspiraci v tom mohou hledat autoritářské režimy. Mysleli jsme si, že jsme z této fáze světové politiky už vyrostli — teď se ale ukazuje, že to tak úplně není.

To pak vytváří obecný pocit nejistoty: že se něco podobného může stát komukoliv, kdekoliv na světě.

Díváme se na dočasnou krizi, nebo jsme svědky hlubšího zlomu, který může zásadně proměnit postavení Íránu a přepsat rovnováhu sil v celém regionu?

Troufám si říct, že jsme svědky skutečného přelomu. Region se výrazně proměnil — a současná krize celý tento proces jen urychluje. Otázkou zůstává, zda íránský režim padne, nebo si udrží kontinuitu. Každopádně sledujeme zásadní posuny, které sahají daleko za hranice Blízkého východu.

Dnes vidíme, jak Donald Trump coby prezident USA v přímém přenosu rozhoduje o případném útoku na íránská jaderná zařízení. Politika se mění v podívanou, téměř v reality show. A právě v tom spočívá jedno z největších rizik: že z rozhodování vymizí racionalita. Na tom, zda se ji podaří udržet, bude do velké míry záviset, jaký svět z této krize nakonec vzejde.

FATIMA RAHIMI