Jak byste popsal aktuální vývoj v Íránu? Sledujeme začátek výraznější proměny, nebo spíše pokračování dlouhodobého napětí v jiných kulisách?

V Íránu panuje mimořádně napjatá atmosféra. Lidé jsou vyděšení, zmatení a žijí ve strachu. Snaží se opustit Teherán. Situace je skutečně děsivá — lidé nejen v hlavním městě netuší, co přijde dál. Teherán má přes deset milionů obyvatel, a uprchnout z něj je za těchto okolností velmi obtížné. Už za běžného provozu je ve městě přetížená doprava, pohyb je komplikovaný. Teď navíc panuje obava, že se lidé během případné evakuace stanou obětí útoku.

Je také důležité zdůraznit, že ne každý má možnost Teherán opustit. Mnoho lidí nemá potřebné prostředky — chybějí jim peníze, auto nebo jakákoliv jiná možnost úniku. Internet navíc často vypadává a lidé se dostávají pouze k informacím, které jim poskytuje stát. Studenti mají volno, závěrečné zkoušky byly odloženy na neurčito.

Obavy se ale netýkají jen izraelských útoků — lidé se bojí také vlastního režimu. Před několika dny zpřísnil předseda íránského soudnictví Gholamhossein Mohseni Eže’i tresty pro ty, kteří jakkoliv podporují Izrael nebo pozitivně hodnotí jeho akce. Policie působí v ulicích s mnohem větší razancí.

Jaký je aktuální stav íránského režimu? Dá se alespoň částečně odhadnout, co se uvnitř odehrává?

Íránský režim se bojí sám o sebe. Uvnitř vládnoucí struktury, včetně nejvyššího vůdce Alího Chameneího, panuje váhání, jak dál postupovat. Izrael totiž ukázal, že dokáže zasáhnout i ty nejvyšší pozice. Nikdo si nemůže být jistý, že přežije další den.

Cítím z toho i určitý zmatek — někteří představitelé zřejmě netuší, jak dál postupovat. Nevědí, jestli tlačit na vyjednávání, nebo raději všeho nechat a „zachránit si krk“. Navenek režim sice působí neochvějně a vyhrožuje tvrdou odvetou, ale uvnitř je patrná nejistota.

Někteří pozorovatelé tvrdí, že Írán nedokázal na izraelský útok odpovědět ani vojensky, ani symbolicky, čímž odhalil svou slabost. Souhlasíte s tím? Nebo je představa o íránské „neobranyschopnosti“ zavádějící?

Domnívám se, že Írán tuto schopnost možná nikdy skutečně neměl. Během let se mu ale podařilo vytvořit velmi silný obraz — image nedotknutelného státu, který je dobře vyzbrojený a málokdo se ho odváží přímo napadnout.

Zároveň si vybudoval síť spojenců v regionu, ať už jde o Hizballáh, Hútíe nebo milice v Iráku. Tato strategie fungovala především v situacích, kdy šlo o asymetrickou konfrontaci — tedy nepřímý boj v rámci regionu, kde Írán působil spíše skrze své „proxy“ síly.

V takových případech dokázal reagovat, vytvářet tlak a čelit protivníkům. Ale v přímé konfrontaci naráží na limity — ať už technologické, nebo finanční. Země žije už pětačtyřicet let v poloizolaci, což jí výrazně ztěžuje modernizaci armády.

Vybudovat rozsáhlý arzenál moderních zbraní bylo pro Írán nezměrně složité. Například loňská tragická nehoda bývalého prezidenta Ebrahíma Raísího ukázala, v jakém stavu je íránská technika — spadl s vrtulníkem Bell 212, strojem americké výroby, který poprvé vzlétl na konci šedesátých let.

Na druhou stranu, s ohledem na technologická a politická omezení dosáhl Írán poměrně značných úspěchů — například v oblasti dronů nebo balistických raket. Přesto si ve chvíli, kdy proti němu stojí Izrael podporovaný Spojenými státy a disponující nejmodernější výzbrojí, přímou konfrontaci jednoduše nemůže dovolit. Tato realita postupně odhaluje limity íránské moci a zpochybňuje jeho dlouho budovaný obraz silného a nedotknutelného aktéra.

Jak moc jsou dnes ještě funkční tradiční spojenecké sítě Íránu v Sýrii, Libanonu nebo Jemenu?