Rozhovor s íránským historikem: Žena, život, svoboda — navždy
Fatima RahimiÍránsko-americký historik a vysokoškolský pedagog působící na Yaleově univerzitě Araš Azízí v rozhovoru hovoří o polarizaci kolem Rezy Pahlavího, o slepých místech části levice i o tom, proč samotný pád íránského režimu nezaručí demokracii.
Jak byste jako Íránec a historik, který dlouhodobě žije mimo Írán, charakterizoval prostředí íránské diaspory? Západní média ji často popisují jako jednolitý celek. Je takový obraz podle vás přesný?
Íránskou diasporu bych přirovnal k jedné z íránských provincií. Stejně jako uvnitř země i zde najdeme lidi různého náboženského přesvědčení, věřící i sekulární, a stejně tak široké spektrum politických postojů. To, co existuje v Íránu, existuje i v diaspoře. Představa, že diaspora je homogenní a zásadně odlišná od společnosti uvnitř země, je podle mého soudu analyticky nepřesná.
Samotná diaspora se navíc výrazně liší podle zemí. Monarchistické kruhy mají historicky silnější zastoupení například v Kalifornii, zatímco ve Francii, zejména v Paříži, působí početná komunita Íránců s levicovým zázemím. Nejde o ostré hranice, ale o rozdílné proporce. Právě tato pluralita vysvětluje i napětí a spory, které jsme mohli sledovat na demonstracích ve Vancouveru, Torontu, Vídni, Stockholmu či Los Angeles, kde mezi demonstranty docházelo ke střetům.
Jedním z nejviditelnějších proudů v diaspoře jsou podporovatelé Rezy Pahlavího. Jak významnou roli dnes hrají — a co jejich vystupování vypovídá o současné dynamice opozice?
Rezá Pahlaví má v diaspoře výrazné zastoupení a jeho podpora v posledních letech roste. Často se tvrdí, že jeho vliv je omezen pouze na zahraničí, zatímco uvnitř Íránu nemá oporu. To však není zcela přesné. I v samotném Íránu má své příznivce, byť jejich podíl je menší než v některých komunitách v zahraničí.
Jeho význam spočívá především v tom, že je dnes nejviditelnější tváří opozice. Pro část společnosti představuje symbol alternativy k současnému režimu a pro mnohé také nejrealističtější možnost jeho ukončení. Někteří Íránci se domnívají, že v situaci dlouhodobé fragmentace opozice je účelnější připojit se k již existujícímu centru podpory než dále prohlubovat rozpory.
Zároveň je však třeba říci, že část jeho příznivců zastává velmi exkluzivní politické pojetí. Prosazují představu, že legitimitu má pouze jeden směr — ten jejich — a že ostatní proudy by měly ustoupit. Tento přístup se projevuje odmítáním jiných opozičních hlasů, útoky na jejich představitele či snahou vytlačit alternativní politické koncepce z veřejného prostoru.
V některých případech jsme mohli sledovat i otevřené odmítání hesla „Žena, život, svoboda“, které se stalo symbolem protestů po smrti Mahsy Amíníové v roce 2022. Na demonstracích zaznívají rovněž hesla namířená proti levici, ale i proti Masíh Alínežádové, novinářce, dlouhodobé kritičce íránského režimu a aktivistce za ženská práva, která žije ve Spojených státech — přestože se k levici vůbec nehlásí.