Jak byste jako Íránec a historik, který dlouhodobě žije mimo Írán, charakterizoval prostředí íránské diaspory? Západní média ji často popisují jako jednolitý celek. Je takový obraz podle vás přesný?

Íránskou diasporu bych přirovnal k jedné z íránských provincií. Stejně jako uvnitř země i zde najdeme lidi různého náboženského přesvědčení, věřící i sekulární, a stejně tak široké spektrum politických postojů. To, co existuje v Íránu, existuje i v diaspoře. Představa, že diaspora je homogenní a zásadně odlišná od společnosti uvnitř země, je podle mého soudu analyticky nepřesná.

Samotná diaspora se navíc výrazně liší podle zemí. Monarchistické kruhy mají historicky silnější zastoupení například v Kalifornii, zatímco ve Francii, zejména v Paříži, působí početná komunita Íránců s levicovým zázemím. Nejde o ostré hranice, ale o rozdílné proporce. Právě tato pluralita vysvětluje i napětí a spory, které jsme mohli sledovat na demonstracích ve Vancouveru, Torontu, Vídni, Stockholmu či Los Angeles, kde mezi demonstranty docházelo ke střetům.

Jedním z nejviditelnějších proudů v diaspoře jsou podporovatelé Rezy Pahlavího. Jak významnou roli dnes hrají — a co jejich vystupování vypovídá o současné dynamice opozice?

Rezá Pahlaví má v diaspoře výrazné zastoupení a jeho podpora v posledních letech roste. Často se tvrdí, že jeho vliv je omezen pouze na zahraničí, zatímco uvnitř Íránu nemá oporu. To však není zcela přesné. I v samotném Íránu má své příznivce, byť jejich podíl je menší než v některých komunitách v zahraničí.

Jeho význam spočívá především v tom, že je dnes nejviditelnější tváří opozice. Pro část společnosti představuje symbol alternativy k současnému režimu a pro mnohé také nejrealističtější možnost jeho ukončení. Někteří Íránci se domnívají, že v situaci dlouhodobé fragmentace opozice je účelnější připojit se k již existujícímu centru podpory než dále prohlubovat rozpory.

Zároveň je však třeba říci, že část jeho příznivců zastává velmi exkluzivní politické pojetí. Prosazují představu, že legitimitu má pouze jeden směr — ten jejích — a že ostatní proudy by měly ustoupit. Tento přístup se projevuje odmítáním jiných opozičních hlasů, útoky na jejich představitele či snahou vytlačit alternativní politické koncepce z veřejného prostoru.

V některých případech jsme mohli sledovat i otevřené odmítání hesla „Žena, život, svoboda“, které se stalo symbolem protestů po smrti Mahsy Amíníové v roce 2022. Na demonstracích zaznívají rovněž hesla namířená proti levici, ale i proti Masíh Alínežádové, novinářce, dlouhodobé kritičce íránského režimu a aktivistce za ženská práva, která žije ve Spojených státech — přestože se k levici vůbec nehlásí.

Masíh Alínežádová Rezu Pahlavího veřejně podpořila. Proč je i ona pro některé monarchistické kruhy nepřijatelná?

Část podporovatelů Rezy Pahlavího zastává představu, že politická legitimita by měla být soustředěna výhradně v jeho osobě. Každý, kdo tuto představu nepřijímá bezvýhradně, je vnímán jako protivník, jako nepřítel. Tento přístup ztěžuje dialog s dalšími proudy opozice a vytváří atmosféru nedůvěry.

V jednom z textů pro The Atlantic jste napsal, že Rezá Pahlaví opozici spíše rozděluje, než sjednocuje. Pokud tedy není sjednocujícím prvkem, kde vidíte hlavní problém?

Rezá Pahlaví má řadu podporovatelů a pro mnoho Íránců představuje naději na konec současného režimu. Mnozí jsou ochotni přehlížet vnitřní rozpory a přiklonit se k němu jako k nejviditelnější alternativě.

Zároveň se však domnívám, že způsob, jakým část jeho okolí vystupuje, vytváří spíše polarizaci než jednotu. Jiným opozičním hlasům se nedostává prostoru, jako by demokratická alternativa mimo monarchistický rámec neexistovala — přesto existuje.

Jednota, která by vznikla umlčením ostatních, by nebyla skutečnou pluralitní shodou, ale poslušností. O to se jeho příznivci snaží.

Dá se jeho osobnost oddělit od způsobu, jakým vystupují jeho podporovatelé? A jak hodnotíte jeho politickou připravenost?

Dříve jsem se domníval, že je možné jeho osobu od části jeho podporovatelů oddělit. Postupně jsem však dospěl k názoru, že toto oddělení není tak jednoznačné. Jeho blízcí poradci — například Saíd Ghaseminežád, Alírezá Kíjání či Amírhosejn Etemádí — zastávají podobně vyhraněné postoje. Nelze proto předpokládat, že by případná politická praxe byla výrazně odlišná.

Rezá Pahlaví rovněž dosud neprokázal schopnost vytvořit širší koalici napříč opozicí. Na posledních jednání byli zváni především jeho stoupenci. Navíc nemá přímou zkušenost s vládnutím ani s vedením politických institucí, což je faktor, který nelze podceňovat. Ani ve Spojených státech nezískal jednoznačné přijetí jako přirozený reprezentant íránské opozice — i tam zaznívají pochybnosti o tom, zda je skutečně sjednocující postavou.

Přesto má podporu i uvnitř Íránu. Čím si tuto podporu vysvětlujete?

Existují tři hlavní důvody. Prvním je historická kontinuita — část Íránců podporovala dynastii Pahlaví již za vlády jeho otce a dědečka. Druhým faktorem je jeho vysoká viditelnost: v současnosti je nejznámější tváří opozice. Třetím důvodem je slabost alternativ. Mnozí opoziční aktéři uvnitř Íránu jsou vězněni a ti v zahraničí se dlouhodobě potýkají s neschopností vytvořit jednotnou strukturu. V některých případech hraje roli i pocit bezvýchodnosti.

Část íránské společnosti a západní pravice vyčítá levici nedostatečnou solidaritu. Nakolik je tato kritika oprávněná?

Řada levicových hnutí a osobností v Evropě íránský boj za svobodu podporuje — například Die Linke v Německu či některé levicové strany ve Francii. Kritika často vychází spíše z domácích politických sporů než ze skutečné absence solidarity.

Když je části levice vyčítáno, že se výrazně angažovala na podporu Palestinců, zatímco solidarita s Íránci je méně viditelná, levicoví aktéři odpovídají, že v případě Palestiny protestovali především proti politice vlastních vlád, které nebyly dostatečně kritické vůči Izraeli.

V případě Íránu je však podle této argumentace situace odlišná: západní vlády současný režim otevřeně nepodporují, a proto zde chybí bezprostřední důvod k mobilizaci proti domácí politice.

Je však pravda, že existuje i část levice, která nahlíží svět výhradně prizmatem vztahu k Západu a Izraeli. Pokud někdo vystupuje proti Západu, je automaticky vnímán jako partner, případně je jeho represivní politika relativizována. Takové vidění je podle mého názoru omezené. Americký imperialismus není jedinou formou mocenské dominance — i současný íránský režim vykazuje imperiální rysy.

Jako člověk hlásící se veřejně k levici se domnívám, že levice by měla jasně podpořit íránskou společnost v jejím úsilí o svobodu a občanská práva.

V diaspoře v persky píšících zpravodajských webech se o situací v Íránu mluví jako o „národní revoluci“. Probíhá dnes podle vás v Íránu revoluce?

V Íránu existuje hnutí usilující o zásadní změnu. Pokud by uspělo a režim padl v důsledku masového tlaku zdola, bylo by možné mluvit o revoluci.

Z historického hlediska však zatím nevidím naplnění klasického revolučního scénáře, tedy situaci, kdy by lidové hnutí samo svrhlo režim a nahradilo jej novou politickou strukturou podle vlastní volby. Pravděpodobnější se mi jeví kombinace vnitřních krizí, mocenských sporů uvnitř vládnoucí elity, mezinárodního tlaku či dokonce vojenské eskalace nebo puč. Pokud bych měl volit mezi pojmy revoluce, puč nebo zahraniční intervence, obávám se, že v tuto chvíli jsou realističtější druhé dvě možnosti než klasická revoluce vedená zdola.

Klíčovou roli v posledních letech hrálo hnutí „Žena, život, svoboda“. V jaké fázi se dnes nachází?

Toto hnutí dosáhlo historického průlomu. Poprvé od roku 1979 se podařilo zásadně oslabit vynucování povinného hidžábu, který je jedním ze symbolů Íránské islámské republiky. Miliony žen každodenním občanským odporem dosáhly konkrétní změny a režim byl donucen ustoupit od systematického prosazování této normy v původním rozsahu.

Zároveň se však nepodařilo vytvořit trvalou organizační strukturu, která by umožnila systematicky prosazovat další požadavky. Hnutí mělo obrovskou morální energii, ale méně institucionální opory. Je však důležité zdůraznit, že heslo „Žena, život, svoboda“ nezmizelo. Stalo se trvalou součástí politického jazyka íránské společnosti.

Osmého a devátého ledna, během brutálního zásahu íránských bezpečnostních složek proti demonstrantům, napsala čtyřiadvacetiletá studentka Teheránské univerzity Raha Bohulipúrová na Telegram krátce před svou smrtí: „Na chvíli jsem se připojila k internetu a chci napsat: Žena, život, svoboda — navždy.“ O hodinu později byla zastřelena. Tento příběh ukazuje, že nejde jen o slogan, ale o hluboce zakořeněný výraz odporu a naděje. Lidé s tímto heslem na rtech umírali.

Jsem přesvědčen, že současný režim není dlouhodobě udržitelný. Změna režimu však sama o sobě nestačí. Bude nutné usilovat o sociální spravedlnost, posílení občanské společnosti, práva pracujících, svobodu projevu a boj proti cenzuře i rovnost žen a mužů. Politika se nedá dělat pouze prostřednictvím hesel. Vyžaduje organizaci, reprezentaci a odpovědné vedení.