Otázka budoucího vývoje režimu v Íránu se v posledních týdnech přestává pohybovat pouze v rovině dlouhodobých hypotéz. Souhra rozsáhlých sociálních protestů, hlubokého ekonomického úpadku, ekologické krize a mezinárodněpolitické eskalace vytváří podmínky, ve kterých je budoucnost nejvyššího vedení státu stále méně jasná.

Tento posun je patrný i v bezpečnostní rovině. Během posledních měsíců se ajatolláh Alí Chámeneí opakovaně uchýlil do přísně střeženého úkrytu, což nemá v nedávné historii precedens. Scénář fyzického ohrožení nejvyššího představitele režimu očividně již není vnímán jako čistě teoretický. Současně se ve veřejných vyjádřeních amerického prezidenta Donalda Trumpa objevují odkazy na předchozí případy cíleného odstranění klíčových aktérů regionu, čímž se hranice myslitelného v mezinárodní politice dále posouvá.

V takto vyhroceném kontextu nabývá otázka nástupnictví po nejvyšším vůdci nové naléhavosti. Roli hraje také věk a zdravotní stav nejvyššího vůdce. Chámeneí má šestaosmdesát let a v minulosti podstoupil léčbu rakoviny prostaty. Tyto skutečnosti samy o sobě nejsou dramatické, ale v kombinaci s aktuální krizí zvyšují význam debaty o institucionální kontinuitě.

Nejde už pouze o to, kdo jednou Alího Chámeneího vystřídá, ale také o to, zda je íránský politický systém připraven čelit náhlé a potenciálně destabilizující změně na svém vrcholu. Právě tato nejistota znovu obrací pozornost k aktérům, kteří se dlouhodobě pohybují mimo oficiální struktury moci, přesto však disponují reálným vlivem.

Jedním z nich je Modžtaba Chámeneí, druhorozený syn současného nejvyššího vůdce. Přestože nikdy nezastával veřejnou politickou funkci a systematicky se vyhýbá mediální pozornosti, je opakovaně zmiňován v souvislosti s fungováním Úřadu nejvyššího vůdce a s neformální koordinací bezpečnostních a politických procesů.

Moc bez formální funkce

Modžtaba Chámeneí je typickým představitelem zákulisní moci. Neobjevuje se ve státních strukturách, nevystupuje na veřejnosti a jen výjimečně je zachycen na veřejně dostupných záznamech. Přesto jej řada analytiků i bývalých aktérů íránské politiky popisuje jako osobu s významným vlivem na chod Úřadu nejvyššího vůdce — instituce, která propojuje bezpečnostní aparát, justici, náboženské struktury i část ekonomiky.

Také skutečnost, že Spojené státy v roce 2019 zahrnuly Modžtabu Chámeneího do sankčního režimu namířeného proti vedení tohoto úřadu, může potvrzovat, že je vnímán jako součást nejužšího mocenského okruhu.

Minulé konflikty jako indikátor vlivu

Jméno Modžtaby Chámeneího se objevuje také v souvislosti s několika klíčovými politickými momenty posledních dvou desetiletí, zejména s prezidentskými volbami v roce 2005 a s potlačením protestů po volbách v roce 2009. Někteří tehdejší aktéři, včetně bývalého prezidentského kandidáta Mehdiho Karúbího, jej veřejně obvinili z neformálního zasahování do politického procesu.

Tyto výroky nelze považovat za nezpochybnitelně prokázaná fakta. Dokládají však, že Modžtaba Chámeneí byl částí politické elity vnímán nikoli pouze jako „syn vůdce“, ale jako samostatný aktér schopný ovlivňovat klíčové procesy. Právě od tohoto období se také otázka jeho možného nástupnictví stala citlivým tématem, které se v íránské politice periodicky vrací.

Ústavní a teologické limity

Přes přisuzovaný vliv naráží Modžtaba Chámeneí na zásadní institucionální překážky. Podle íránské ústavy volí nejvyššího vůdce Shromáždění expertů a kandidát musí splňovat nejen politická, ale i náboženská kritéria. V tomto ohledu je jeho pozice slabší než u některých dřívějších potenciálních kandidátů.

Na rozdíl od svého otce či od zesnulého prezidenta Ebrahima Raisího, který byl předtím, než se stal prezidentem, horkým kandidátem na nevyššího vůdce, nemá Modžtaba Chámeneí veřejně doloženou teologickou publikační činnost ani zkušenost s vedením státní instituce. Pokusy části duchovenstva prezentovat jej jako nábožensky kvalifikovaného zůstávají sporné a nejsou obecně přijímány napříč šíitským establishmentem.

Zásadní roli zde hraje i dlouhodobá teologická výhrada vůči dědičnosti moci, která je v šíitském islámu silně zakořeněná. Takovou výsadu podle šíitských náboženských duchovních má mít pouze dvanáct šíitských imámů.

Otázka nástupnictví se však neodehrává pouze v rovině ústavy a teologie. Klíčovou roli hrají Islámské revoluční gardy, které se během posledních desetiletí proměnily v nejmocnější instituci v zemi a mají výrazný politický i ekonomický vliv. Řada analytiků se shoduje, že bez jejich souhlasu není žádný nástupnický scénář realistický.

Zda by byl Modžtaba Chámeneí pro Islámské revoluční gardy přijatelným kandidátem, zůstává nejasné. Některé analýzy upozorňují na jeho dlouhodobé vazby na bezpečnostní aparát, jiné naopak zdůrazňují, že gardy mohou preferovat slabšího a méně autonomního vůdce, který by nepředstavoval hrozbu pro jejich postavení. Tato nejistota dále podtrhuje křehkost celého procesu.

Společnost a otázka legitimity

Zásadním faktorem, který nelze v debatě o nástupnictví opomenout, je postoj íránské společnosti. Protesty posledních let i týdnů ukazují hlubokou nedůvěru lidí vůči celému systému vlády duchovenstva, nikoli pouze vůči jednotlivým osobám. Požadavky demonstrantů směřují k zásadní změně způsobu vládnutí, nikoli k výměně jedné elity za druhou.

V tomto kontextu nepředstavuje Modžtaba Chámeneí v očích veřejnosti alternativu, která by mohla režimu dodat novou legitimitu. Spíše zosobňuje kontinuitu systému, jenž je stále otevřeněji zpochybňován a jehož schopnost reagovat na strukturální krize se jeví jako omezená.

Úvahy o Modžtabovi Chámeneím nejsou důležité z hlediska predikce jeho politické budoucnosti, ale proto, že se tak odhalují hlubší strukturální problémy íránského politického systému: koncentraci moci mimo formální instituce, neprůhlednost mechanismu nástupnictví a napětí mezi ideologickou kontinuitou a společenskou realitou.

Kdo nahradí Alího Chámeneího, tak není pouze personální otázka, ale především systémová. Modžtaba Chámeneí se stává symptomem režimu, který vstupuje do období zvýšené nejistoty. Důsledky této situace dalece přesahují hranice samotného Íránu.