„Myslím, že během příštích deseti dní,“ odpověděl Donald Trump v noci ze čtvrtka na pátek na otázku, kdy se svět dozví, zda uzavřou Spojené státy s Íránem novou dohodu o jeho jaderném programu, nebo zda na něj udeří vojensky. „Musí to být smysluplný deal, jinak to vede ke špatným koncům,“ doplnil americký prezident.

Na první pohled to může znít logicky. Minulá dohoda uzavřená za Baracka Obamy byla kritizována za svou děravost a to byl i oficiální důvod, kvůli kterému ji Trump vypověděl. Proč tedy netlačit na novou — smysluplnější — dohodu? Íránci, jak se zdá, se dohodnout chtějí. A že Američané zároveň hromadí lodě a letadla v regionu, to může být klasická silová diplomacie...

Je tu však jeden podstatný detail: USA tentokrát netlačí Írán pouze k jaderné dohodě, ale i k zásadnímu posunu ve třech dalších oblastech: v otázce vývoje jiných než krátkodoletových balistických raket, v otázce podpory ozbrojených skupin v regionu a v otázce zacházení s vlastními občany. U raket a ozbrojených skupin přitom požadují absolutní konec — věc, na niž dlouhodobě tlačí, a u Trumpa si zjevně vylobboval, Izrael.

Nejde zde přirozeně o to, že by byl Blízký východ bez íránských raket a podpory klientských skupin nebezpečnější, o zlidštění poměrů uvnitř Íránu ani nemluvě. Běží o to, že dané záležitosti patří k pilířům pozice dnešního íránského režimu, budovaným posledních dvacet let. Současná mocenská elita se jich nemůže vzdát, pokud si chce své výsadní postavení udržet. A Američané to musí vědět.

Íránský jaderný program se pak jeví být pouhý detail — možná jenom nálepka, která se situaci navenek dává. Trumpův viceprezident Vance se ostatně před pár dny otevřeně rozčiloval, že Írán stáčí jednání „pouze na jádro“, zatímco ostatní „zásadní požadavky“ ignoruje.

Pokud nejde o vyjednávací trik a Američané neobrátí, jako učinili například v případě Grónska, anebo pokud islámská republika není otřesy v posledním roce oslabena více, než se zdá, vnucuje se, že musí následovat konfrontace.

USA už shromáždily u íránských břehů sílu, již v regionu neměly několik dekád. Ačkoliv k dobývání devadesátimilionové země s oficiálním kultem vzdoru s mučednickými přesahy by zřejmě ani ona nestačila, s nějakou formou zásahu se zjevně počítá.

Možná, že se Trumpova administrativa pokouší o podobný scénář, jaký se jí podařil na začátku roku ve Venezuele — rozdělit režim, provést zastrašující úder a následně přimět pragmatičtější část elity, aby přijala vnucené, oslabené a k zájmům USA vstřícnější postavení. Těžko prozatím soudit, co všechno by to zemi, regionu i světu přineslo.

Ztýraným Íráncům se patří přát samozřejmě to nejlepší. Pokud nicméně později uslyšíme, že se Američané snažili věc řešit až do poslední chvíle diplomaticky či že měl íránský režim tisíc příležitostí se dohodnout, budeme vědět, že šlo pro Teherán o zcela jiné dilema.