Íránem už dva týdny otřásají rozsáhlé protesty, které začaly jako reakce na ekonomický kolaps a rychle přerostly v otevřený vzdor vůči politickému uspořádání země. Přestože režim přistoupil k plošnému vypnutí internetu a masivnímu nasazení bezpečnostních složek, demonstrace neustávají a rozšiřují se do dalších regionů. Lidé protestují v konzervativním Qomu i Mašhadu, v íránském Kurdistánu i Balúčistánu.

Rozhodnutí íránských úřadů přerušit přístup k internetu není výjimečným opatřením, ale součástí dlouhodobé strategie zvládání krizí. Podobně režim reagoval během protestů v letech 2019 či 2022.

Současné vypnutí internetu má několik cílů. Především omezuje schopnost protestujících sdílet informace a domlouvat se na společných akcích. Zároveň znemožňuje systematickou dokumentaci zásahů bezpečnostních složek a vytváří informační vakuum, v němž režim snáze prosazuje vlastní výklad událostí.

V neposlední řadě jde i o preventivní krok vůči možnému zapojení zahraničních aktérů, kteří by mohli digitální infrastrukturu využít k podpoře opozičních sil.

Dopady plošného vypnutí internetu jsou přitom mnohem širší než jen politické. Digitální infrastruktura je v Íránu klíčová pro fungování zdravotnictví, bankovního systému, obchodu i každodenní komunikace. Lékaři ztrácejí možnost konzultovat akutní případy, nemocnice mají potíže s přístupem k databázím a objednávkovým systémům. Rodiny nemají žádné informace o zadržených či zraněných příbuzných, což zvyšuje psychický tlak i chaos.

Ekonomické důsledky jsou rovněž zásadní. Malé podniky a obchodníci, kteří jsou už tak zasaženi inflací a kolapsem měny, přicházejí o možnost přijímat platby, objednávat zboží či komunikovat se zákazníky. V zemi s vysokou nezaměstnaností a narušenými dodavatelskými řetězci tak blackout dál prohlubuje sociální krizi. Zároveň se tím zvyšuje i závislost obyvatel na neformálních sítích a šedé ekonomice.

Represe a zamlčená bilance obětí

Zatímco digitální prostor zůstává paralyzován, fyzický prostor se stává místem otevřeného střetu. Z dostupných svědectví pořízených přímo v Íránu vyplývá, že bezpečnostní složky používají ostrou munici a těžkou techniku. Neoficiální údaje a svědectví z nemocnic a márnic naznačují, že počet mrtvých může dosahovat stovek.

Z dostupných záběrů z márnice v Kehrizaku lze usuzovat na rozsah násilí, který se dosud nepodařilo oficiálně vyčíslit. Úřady odmítají zveřejnit souhrnná data a poskytují pouze kusé informace. Nejasnosti prohlubují i zprávy o tom, že těla nejsou rodinám vydávána automaticky a jejich předání má být podmíněno finančními požadavky.

Režim, naposled ústy prezidenta Masúda Pezeškjána, zároveň systematicky zpochybňuje odpovědnost vlastních bezpečnostních sil a tvrdí, že násilí páchají „organizované skupiny“ napojené na zahraničí.

Tento narativ má dvojí funkci: ospravedlnit tvrdé zásahy a zároveň mobilizovat část společnosti proti domnělé vnější hrozbě. Výzvy prezidenta Pezeškjána k tomu, aby se lidé „postavili chaosu ve svých čtvrtích“, naznačují snahu zapojit částečně do vykonávání represí i civilní obyvatelstvo.

Protesty v dlouhé historické perspektivě

Současné nepokoje nelze chápat izolovaně. Protestní mobilizace provázejí Islámskou republiku prakticky od jejího vzniku v roce 1979. Už v devadesátých letech proběhly rozsáhlé studentské protesty, které režim potlačil silou. Následovaly proreformní demonstrace, Zelené hnutí po volbách v roce 2009, ekonomické protesty v letech 2017 a 2019 i povstání z roku 2022, vyvolané smrtí Mahsy Amíníové.

To, co je teď nové, je kumulace krizí. Ekonomický kolaps, strukturální korupce, mezinárodní sankce, nedávný ozbrojený střet s Izraelem, jenž zásadně proměnil bezpečnostní kalkulace režimu.

Nelze pominout ani faktor politické kontinuity: nejvyšší vůdce Alí Chameneí má osmdesát šest let, což vnáší do současné krize i otázku nástupnictví a dlouhodobé stability režimu. Připočteme-li k tomu dlouhodobé vyčerpání společnosti, vytváří se prostředí, v němž protesty snadněji přerůstají v plošnou krizi legitimity režimu.

V digitálním prostoru se objevily záběry zachycující starší ženu s krví na ústech, která na ulici opakovaně volá, že se nebojí, protože „už čtyřicet sedm let umírá“. Současně se v některých částech Teheránu objevily nápisy adresované nejvyššímu vůdci, v nichž jejich autoři uvádějí, že hladovějí, a proto jim nezbývá nic jiného než protestovat.

Vedle ekonomických faktorů se stále výrazněji projevují i ekologické a klimatické problémy. Írán je postižen chronickým nedostatkem vody, vysychají řeky a jezera, prohlubuje se desertifikace a k tomu má ještě extrémně znečištěné ovzduší. Tyto jevy nejsou jen důsledkem klimatické změny, ale také dlouhodobě špatného hospodaření s vodními zdroji, neudržitelné zemědělské politiky a zanedbané infrastruktury.

V mnoha regionech se tak sociální nespokojenost propojuje s existenčními obavami — nedostatek pitné vody, kolaps zemědělství či zdravotní dopady smogu se stávají součástí každodenního života. Protesty proto nejsou pouze reakcí na momentální ekonomický šok, ale výrazem hlubší strukturální krize.

Současně v protestech opakovaně zaznívají požadavky, které překračují čistě materiální rovinu: je kladen důraz na spravedlnost, důstojnost a osobní svobodu, přičemž výrazným tématem je dodržování základních práv žen.

Právě otázka ženských práv se v posledních letech stala jedním z klíčových symbolů kritiky režimu. Tyto požadavky nejsou nové, v současnosti však nabývají širšího významu, neboť se propojují s přesvědčením části společnosti, že stát selhává nejen v oblasti hospodářského řízení, ale i v zajištění základních občanských a lidských práv.

Zároveň se odehrávají v kontextu zvýšeného regionálního napětí. Íránské vedení musí počítat s možností dalšího mezinárodního konfliktu, což zvyšuje nervozitu uvnitř vládnoucí elity.

Monarchisté a slabost alternativní opozice

Události v Íránu zároveň vyvolávají reakce mezi Íránci žijícími v zahraničí. Mimo zemi dnes žije přibližně čtyři až pět milionů lidí íránského původu. Nejpočetnější diaspora je ve Spojených státech amerických — především v Kalifornii — a Kanadě, v Evropě pak hlavně v Německu, Spojeném království a severských zemích.

Další významné skupiny žijí v Turecku, Francii a Austrálii. Toto rozložení odpovídá dlouhodobým migračním vlnám, které začaly po roce 1979 a v dalších desetiletích pokračovaly v souvislosti s politickými zásahy, ekonomickým úpadkem a mezinárodní izolací země.

Íránská diaspora přitom nevystupuje jako jednotný politický aktér. Tvoří ji různé generace a migrační vlny s odlišnými zkušenostmi i představami o vývoji v Íránu. Vedle kulturních a komunitních aktivit se část exilu zapojuje i do veřejných debat o politickém směřování země, a to prostřednictvím médií, občanských iniciativ a neformálních sítí. Zároveň ale veřejně nejvýraznější hlasy neodrážejí celou šíři názorů uvnitř diaspory a mezi jednotlivými skupinami přetrvávají výrazné rozpory o budoucím uspořádání Íránu.

Právě v tomto kontextu se v posledních letech zviditelnil monarchistický proud soustředěný kolem Rezy Pahlavího, syna posledního íránského šáha. Tento proud je výrazný především svou organizační soudržností, jasnou symbolikou a schopností rychlé mobilizace v exilovém prostředí.

Monarchistické struktury disponují dlouhodobě budovanými sítěmi, vlastními mediálními kanály a jednoznačně identifikovatelným vedením, což jim umožňuje vystupovat jednotněji než většině ostatních opozičních skupin. Nejen v posledních protestních projevech se proto objevují hesla jako „Ať žije šáh“, která fungují jako srozumitelný symbol odmítnutí současného režimu Íránské islámské republiky.

Zároveň je patrné, že část protestujících i exilových aktérů vnímá nynější situaci jako okamžik, kdy se vyčerpaly dosavadní reformní možnosti a kdy není zřejmá jiná politická alternativa než zásadní změna režimu. V takovém prostředí získávají na přitažlivosti ti, kdo nabízejí jednoduchá a srozumitelná řešení, byť jejich další směřování zůstává nejasné.

Rezá Pahlaví přitom opakovaně veřejně prohlašuje, že neusiluje o obnovu konzervativní monarchie a že jeho cílem má být spíše sjednocení opozice a vytvoření podmínek pro svobodné volby, v nichž by o budoucnosti země rozhodli sami Íránci.

Tyto deklarace však nelze chápat jako realisticky připravený scénář. Odpovídají spíše současnému stavu íránské exilové politiky, kde se mluví o jednotě a demokracii, ale opozice zůstává rozdělená a chybí jasný plán, jak změnu uskutečnit.

Viditelnost monarchistického proudu tak nevypovídá ani tolik o jeho skutečné podpoře, jako spíše o slabosti alternativních opozičních center. Různé demokraticky orientované opoziční proudy zůstávají roztříštěné, bez společného vedení a bez osobnosti, která by dokázala oslovit širší spektrum společnosti. Ani respektované osobnosti, včetně držitelů mezinárodních ocenění, nemají masovou podporu.

Mezi změnou a nejistotou

Současné protesty představují jeden z nejvážnějších testů Islámské republiky za poslední desetiletí. Kombinace ekonomického kolapsu, ekologické krize, represí a geopolitického tlaku vytváří situaci, v níž režim ztrácí schopnost krizi izolovat a kontrolovat.

Zda se tato vlna odporu promění v trvalejší politickou změnu, zůstává otevřené. Stejně tak není jasné, zda případná transformace vzejde z vnitřní dynamiky íránské společnosti, nebo bude formována tlakem zvenčí. Vypnutí internetu nedokázalo umlčet ulice — Írán vstoupil do období hluboké nejistoty, jehož důsledky mohou přesáhnout hranice země.

Jisté je jen to, že nadcházející týdny mohou rozhodnout o osudu devadesátimilionového národa i celého regionu. Zásadní otázkou není jen samotný pád režimu, ale i to, zda povede ke skutečné demokratické proměně, nebo pouze k nástupu jiné formy autoritářské moci — ať už vzešlé zevnitř, nebo prosazené zvenčí.