Výzkumy v oblasti psycholingvistiky opakovaně ukazují, že mateřský jazyk je v mozku zakódován jinak než jazyky, které se učíme později. Je uložen spolu s nejranějšími zkušenostmi — s hlasy rodičů, s konkrétní vůní, s pocitem bezpečí — nebo nebezpečí. Neurologické studie bilingvních mluvčích dokládají, že slova v prvním jazyce aktivují limbický systém, tedy emocionální centrum mozku, silněji než jejich překlad do druhého jazyka.

Podle lingvistky Gerdy Urbaiteové je mateřský jazyk v paměti uložen spolu s emočními kontexty raného života. Když ho slyšíme nebo čteme v situaci utrpení, mozek jej nezpracovává jako pouhou informaci, ale jako něco, co se nás osobně týká.

Každý, kdo „žije“ ve více jazycích, to zná. Emigrant, který po dvaceti letech uslyší píseň z dětství v mateřštině, najednou pocítí něco, co se v překladu ztrácí. Mluvčí, který v jednom jazyce dokáže vystihnout skutečnosti, které v jiném nedokáže — ne proto, že by mu chyběla slova, ale protože schází vrstva, v níž slova přestávají být jen slovy a stávají se něčím tělesnějším. Jazyk, v němž jsme vyrostli, totiž není jen prostředek komunikace. Je to způsob, jakým rozumíme světu i svému místu v něm.

Jazyk, který spojuje

Mojí mateřštinou je perština. Mluvím a píšu persky v různých dialektech a podobách, protože perština není jazykem jednoho státu. V Afghánistánu se jí říká darí, v Íránu fársí, v Tádžikistánu má svou vlastní podobu a zní také v diasporách na všech kontinentech. Je to jazyk, který přesahuje hranice i režimy. Jazyk, ve kterém jsem vyrostla.

Dětství jsem prožila v Afghánistánu za vlády Tálibánu. Válka tehdy nebyla abstraktní pojem — byla každodenností. Írán pro mě v té stejné době představoval něco jiného: místo, kde se neválčilo. Místo, kde lidé mluvili stejným jazykem, kulturní blízkost, která nepotřebovala vysvětlení.

Dnes pracuji mimo jiné jako novinářka. Sleduji konflikty, čtu zprávy, píšu texty. Utrpení lidí se mě velmi dotýká — každé utrpení, zejména dětské, nese svou tíhu. Platí to pro Gazu, pro Súdán, pro Ukrajinu i pro všechna další místa, kde lidé umírají (nejen) v důsledku politických rozhodnutí.

Ale když čtu nebo poslouchám někoho v perštině, je to jiné. Není to neschopnost profesionálně fungovat. Je to něco subtilnějšího: slova mají větší hustotu. Dopadají hlouběji.

Toto uvědomění nepřišlo najednou. Vrací se znovu a znovu — pokaždé, když persky čtu nebo v perštině slyším o utrpení lidí: o civilistech zabitých v Afghánistánu, o těch, které režim uvěznil nebo zabil, o uprchlících, kteří mluví naším společným jazykem. Perština je vlákno, které tyto příběhy spojuje — bez ohledu na to, kdo za utrpení nese odpovědnost.

Nyní, v březnu 2026, po útocích Spojených států a Izraele na Írán, čtu a poslouchám v perštině ty, kteří o svém utrpení mluví vlastním jazykem. Vyprávějí o civilních obětech, o zbořených domech, o městech, z nichž lidé prchají. Právě v těchto hlasech si znovu uvědomuji, co pro mě tento jazyk znamená — a co znamená slyšet o zemi, která pro mě jako dítě symbolizovala mír, v jazyce, v němž měl mír kdysi konkrétní zvuk.

Síla jazyka, kterou nad námi má, není chyba, které bychom se měli zbavit. Je to informace. Říká nám, kde jsou naše kořeny, co v sobě neseme a kde se naše osobní historie setkává s historií světa. Ignorovat tuto informaci neznamená být objektivnější. Znamená to být méně poctivý.

V novinařině se totiž občas setkávám s námitkou, že jako novinářka pocházející z Afghánistánu nemohu být k regionu objektivní — jako by objektivita byla výsadou těch, kteří přicházejí odjinud. Jenže i oni přicházejí s vlastními předpoklady: o tom, co je normalita, co je pokrok, co je válka a co je mír. Tyto předpoklady jsou však tak sdílené a samozřejmé, že je málokdo nazývá perspektivou. Říká se jim pravda.

Objektivita jako ideál v žurnalistice smysl má — a novinářská etika zůstává závazkem, který nelze odložit. Poctivá práce však nemůže začínat popřením vlastní situovanosti. Musí začínat jejím přiznáním.

Jazyk, v němž jsme vyrostli, nás nikdy zcela neopustí. Nese v sobě vše, čím jsme byli, než jsme se stali tím, čím jsme dnes. Postupně jsem si na sobě všimla, že tento rozdíl není otázkou síly emocí. Když čtu o utrpení v češtině, přicházejí také — velmi silně. Čeština se stala jazykem, ve kterém přemýšlím, píšu a často nacházím vhodnější slova než v perštině. Přesto je ta zkušenost jiná. Každý jazyk v nás totiž otevírá jinou vrstvu paměti, jinou zkušenost. A když v něm čteme o utrpení, bolí to jinak. Ne víc. Jinak.