Moji rodiče dlouho žili bez možnosti volby. Ne proto, že by si ji neuměli představit, ale proto, že jejich život byl od začátku postavený na přežití. Poznali válku, násilí i hlad. Dobře vědí, co znamená bát se o přežití vlastních dětí. Tato zkušenost určila, jak bude vypadat i jejich další život — život, ve kterém nebyl prostor na odpočinek, zastavení a další zdánlivé samozřejmosti.

Celý život se snažili, abychom my — já a moji sourozenci — žili lépe než oni. Aby nám nic nechybělo. Nechodili jsme spát hladoví, nebrečeli jsme v noci nad prázdným talířem. Nebyla to samozřejmost. Byla to volba rodičů — a zároveň jejich oběť.

Rodiče si s sebou z války a útěku z Afghánistánu nepřinesli jen trauma, ale i neustálý pocit ohrožení, který je nutil pracovat víc, šetřit víc a myslet dál dopředu než ostatní. Bezpečí pro ně nebylo abstraktní slovo, ale něco, co si musí každý den znovu vydobýt.

Sociologové tuto zkušenost popisují jako ztrátu materiální jistoty, ale i sociálního a kulturního kapitálu — tedy znalostí, kontaktů a schopnosti orientovat se ve světě, které lidé vyrůstající v bezpečí berou jako samozřejmost. Právě tahle ztráta stála na začátku cesty, která nás nakonec dovedla až do České republiky.

Když jsme po vyčerpávající pouti konečně získali azyl, mohli jsme začít znovu. I tento nový začátek ale měl své nároky. Lidé s uprchlickým pozadím startují jinde než ostatní — bez zázemí, často bez znalosti jazyka, bez kontaktů, bez porozumění místním poměrům a kulturním kódům. A k tomu všemu měli moji rodiče na starosti malé děti.

Několik let jsme strávili v uprchlických zařízeních, všichni v jediném pokoji se sdíleným sociálním zařízením. Pracovní povolení nepřicházelo. Azyl tehdy znamenal především jistotu a možnost vůbec si představit budoucnost — a jednou také svobodu pracovat. Jakmile to šlo, rodiče vzali jakoukoli práci, která se naskytla. Ne proto, že by chtěli víc než ostatní, ale proto, že si nemohli dovolit chtít míň.

Život, který následoval, byl životem nepřetržité dřiny. Slovo dovolená v jejich slovníku neexistovalo, volné víkendy byly vzácností. Za čtyřiadvacet let v České republice nepoznali hory v zimě ani moře v létě. Neexistoval u nás pojem rodinná dovolená ani společné obědy či večeře v restauraci. Rodiče šetřili na všem — nejen na věcech, ale i na čase — jen aby nám mohli dopřát to, co sami nikdy neměli.

Dnes jejich těla nesou stopy této cesty. Francouzský sociolog Édouard Louis píše, že třída se vpisuje do těla — do způsobu, jakým člověk myslí, chodí, dýchá. U mých rodičů se do těl nevtiskla jen třída, ale i migrantská zkušenost. Jejich těla vyprávějí o nepřetržité námaze, existenční nejistotě a únavě z neustálého přizpůsobování se světu, který jim nebyl stavěn na míru.

Letos poprvé, po téměř pětadvaceti letech, si dovolili zastavit se. Odjeli jsme společně na dva dni na dovolenou. Navštívili jsme památky, chodili po ulicích a dlouho si povídali. Šli jsme do řecké a íránské restaurace. Sedli si ke stolu, vybrali si, co chtějí jíst, a někdo jiný mým rodičům jídlo přinesl. Nemuseli spěchat. Mohli si povídat, dívat se na obrazy na zdech, vnímat chvíli. Mohli prostě být.

Když táta vycházel z restaurace, měl slzy v očích.

Mít prostor

O Vánocích si lidé přejí klid, pohodu, odpočinek v kruhu rodiny. Chtějí vypnout od každodenních starostí. Ne všichni si to ale mohou dovolit. Ne každý má blízké, se kterými by chtěl být. A ne každý má vůbec nějaký prostor, ve kterém by se mohl svobodně rozhodovat.

Někteří pracují — v nemocnicích, na hasičských stanicích, v dopravních podnicích, které nemohou zastavit ani o svátcích. Jiní tráví Vánoce o samotě, protože nemají kam jít. Anebo mají vztahy s rodinou natolik komplikované, že je raději nevidí. Další prožívají svátky ve stresu, protože peníze nestačí ani na dárky, ani na slavnostní večeři. A jsou i ti, kteří o Vánocích cítí úzkost — vědí totiž, že po svátcích přijde pondělí a s ním zase stejná dřina.

Nepřeji si, abychom všichni slavili stejně. Přeji si, abychom měli možnost volby. Abychom se mohli rozhodnout, jak naložíme se svým časem, se svým prostorem, se svým tělem. S kým budeme. Nebo zda vůbec s někým.

Moji rodiče si letos poprvé mohli vybrat. Vybrali si být spolu, v klidu, bez úzkosti z toho, jak zaplatí další účet. Táta se mohl posadit a nechat si donést jídlo. Maminka se nemusela trápit tím, jestli jídlo bude stačit, jestli nebude příliš drahé.

Možná právě v tom tkví smysl svátků. Ne v dárcích, ne ve slavnostní večeři. Ale ve schopnosti zastavit se. V prostoru, kde není třeba nic dokazovat, vydělávat ani vydržet. Stačí být.

Mít prostor je vzácný dar. Nezískáme ho zadarmo. Stojí za ním roky práce, stovky přesčasových hodin, tisíce odřeknutých volných dní. Stojí za ním bolest v zádech, únava v očích, ruce opotřebované prací. Když konečně přijde, je to to nejcennější, co můžeme mít.

Moji rodiče se po pětadvaceti letech dokázali zastavit. Posadili se. A byli spolu. Nebylo to nic velkolepého — jen společná cesta, návštěva restaurace. Ale znamenalo to, že si poprvé mohli vybrat.

A o to možná jde. Mít možnost volby. Mít prostor. Kéž bychom si to mohli dopřát všichni. Nejen o Vánocích.