Zástupci sedmadvaceti evropských zemí včetně České republiky připojili svůj podpis pod prohlášení, které vyzývá Radu Evropy a její členské státy, aby v podstatě omezili své lidskoprávní závazky, které jsou ve hře při deportacích cizinců.

Konkrétně se jedná o omezení rozsahu nyní absolutního zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestání (článek 3 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod) a o omezení rozsahu práva na respektování soukromého a rodinného života (článek 8 Úmluvy). Prohlášení podepsala většina členských států Rady Evropy, kterých je nyní šestačtyřicet. Francie, Itálie, Španělsko ani Německo se k výzvě nepřipojili.

Co to vlastně znamená? Sedmadvacet států tvrdí, že Evropské úmluva z roku 1951 se Soudem ve Štrasburku vychází z úplně jiné doby a situace a že se musí hledat nová a správná rovnováha mezi individuálními právy cizinců a uprchlíků a mezi veřejným zájmem na ochraně svobody a bezpečnosti v hostitelských státech. Jinými slovy, státy říkají, že nějaké „staré“ lidskoprávní dokumenty a navazující rozhodnutí štrasburského soudu nám nemají bránit vyhošťovat cizince a uprchlíky.

Samozřejmě nechybí vzletná slova migračního žargonu o konstruktivní diskusi, inovativních řešeních, spolupráci se třetími zeměmi — zejména tedy v tom, aby si uprchlíky za peníze nechaly ony — nebo o až samaritánské pomoci třetím zemím se zvládáním migrace, aby se lidé nemuseli vůbec vydávat na nebezpečnou cestu. A v těchto „bohulibých“ aktivitách jim soud ve Štrasburku a „zastaralá“ Úmluva prostě brání.

A brání těmto inovátorům naprosto po právu. Evropský soud pro lidská práva stejně jako národní soudy nebo třeba práce nás právníků a sociálních pracovníků Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) stojí na jednoduchých principech: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné (článek české 1 Listiny základních práva a svobod). Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení (článek 3 Listiny).

A takto bychom mohli pokračovat citacemi závazných právních norem celé řady mezinárodních smluv, ústav členských států Rady Evropy, Listiny základních práv Evropské unie a tak dále. V civilizované Evropě proto nemohou existovat žádné kategorie osob, pro které základní lidská práva jako zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení budou platit jenom trochu nebo jenom tehdy, když se nám to bude hodit. Musí platit jednoduchá zásada: v základních právech jsme si rovni. Pokud bychom připustili, že je u cizinců vracených z Evropy byť jen „trochu“ přijatelné mučení nebo ponižující zacházení — například v Libyi či Tunisku —, velmi rychle bychom tím narušili samotné základy ochrany lidských práv. A to nejen pro cizince, ale i pro nás samotné.

V pozadí této výzvy jsou urputné snahy některých evropských zemí — v čele s Českou republikou — odradit migranty a uprchlíky od příchodu do Evropy a zbavit se právních překážek, které brání nápadům vytvářet různá procesní či deportační centra pro uprchlíky a migranty kdekoli na světě.

Tak například před Vánoci se členským státům EU „podařilo“ schválit, že na úrovni unijního práva bude v rámci Migračního paktu možné posílat uprchlíky do tzv. třetích bezpečných zemí, přestože v těchto zemích nikdy nestrávili ani minutu. Do seznamu takto bezpečných zemí se mj. dostaly diktatury typu Egypt nebo Tunisko. Je paradoxní, že nová česká vláda, sestavená ze stran dlouhodobě vystupujících proti migraci, na svém prvním zasedání odmítla Migrační pakt EU, který pravidla pro uprchlíky výrazně zpřísňuje a snižuje aktuální standardy ochrany jejich práv.

Diskuse ohledně tzv. návratového nařízení EU se vyvíjí rovněž velmi nebezpečným směrem. Nově bude možné zajistit, tedy umístit do detence migranty bez povolení k pobytu až na dobu třiceti měsíců, a to v každém členském státě EU zvlášť. Za samotný nelegální vstup nebo pobyt — tedy jednání, které je pouhým přestupkem, nehledě na neexistenci legálních cest pro uprchlíky — tak může být cizinec fakticky zbaven osobní svobody až na dva a půl roku, a to i opakovaně.

Nechybí volná cesta pro vytváření tzv. návratových center v podstatě kdekoli. A unijní sedmadvacítka mohutně tlačí zejména na kandidátské země, jako je Kosovo nebo Albánie, aby s umístěním takových center na svém území souhlasily. Na tyto země má totiž i jinou „přístupovou“ páku než jen déšť unijních — našich — peněz, kterými zásobuje třeba diktátory v severní Africe. Ti za to neváhají používat vůči uprchlíkům právě nelidské zacházení, násilí nebo deportaci na smrt do saharské poušti.

Těmto a podobným „inovativním“ řešením účinně brání právě lidskoprávní závazky vyspělých evropských zemí, za které bojovaly generace našich předků po celé Evropě. A doufejme, že jim budou i nadále účinně bránit soudy — ať už naše národní soudy, Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, na který je aktuálně vyvíjen největší tlak, nebo Soudní dvůr EU v Lucemburku, který se může stát dalším terčem.

Nebo třeba Ústavní soud České republiky, který nedávno zrušil nesmyslné a diskriminační dvojí zápisy dětí cizinců a dětí českých do základních škol. Právě proto, že všechny děti jsou si rovné a všechny mají základní právo na vzdělání. A můžeme si napsat do zákonů nebo politických prohlášení, že Tunisko nebo Rwanda jsou bezpečné země — pokud v nich bude docházet k mučení a porušování lidských práv, soudy tyto nebezpečné nápady zastaví.

Pochopitelně, není v zájmu nikoho, aby zde zůstávali cizinci, kteří páchají závažné trestné činy. Dostupné statistiky však dlouhodobě nepotvrzují, že by se cizinci na závažné kriminalitě podíleli ve zvýšené míře — a to ani v České republice, ani v jiných evropských zemích.

Přesto se téma kriminality cizinců často stává nástrojem politické kampaně, zejména ze strany populistických politiků a dezinformátorů, který z něj činí jedno z hlavních mobilizačních témat. Přitom v právním státě platí jednoduchý princip: za spáchání závažného trestného činu má následovat spravedlivý a zákonný trest, a to bez ohledu na státní příslušnost pachatele.

Řešením však nemůže být rezignace na základní lidská práva ani přehlížení mučení či nelidského zacházení v zemích původu cizinců. Takový přístup by neoslaboval jen ochranu uprchlíků a migrantů, ale podkopával by samotné základy právního státu, a tím i ochranu práv nás všech. Historická i současná zkušenost některých zemí ukazuje, že cesta od demokracie k autokracii a systematickému porušování základních práv, včetně násilí vůči politicky nepohodlným občanům, nemusí být dlouhá.

Tato nešťastná iniciativa však přináší i jedno pozitivum. Sedmadvacítka signatářů výzvy totiž alespoň otevřeně pojmenovává, v čem konkrétně vidí problém v souvislosti s migrací a jaké k tomu má důvody. V migrační praxi mnoha členských zemí totiž často pozorujeme pravý opak: systematické a zamlčované porušování práv uprchlíků, ať už v podobně nezákonných návratů (push backs) na mnoha vnějších hranicích Unie, či ignorování právně závazné přednosti mezinárodního a unijního práva, kdykoli se politicky „nehodí“. Typickými příklady jsou protiprávní postupy Polska a Řecka na hranicích nebo v českém kontextu ministerské ignorování evropského práva a rozsudků českých soudů při odmítání udělit ochranu ukrajinským uprchlíkům z důvodu tzv. sekundární migrace.

Snahy některých evropských států „modernizovat“ ochranu lidských práv tak, aby se dala ohýbat podle momentálních politických potřeb, jsou nejen nebezpečné, ale i zcela zbytečné. Mezinárodní závazky existují právě proto, aby chránily základní práva všech lidí — bez ohledu na to, zda jsou občany členského státu, nebo cizinci.

Jak upozorňují signatáři výzvy, evropská úmluva skutečně má být vykládána jako „živoucí instrument“ ve světle dnešních podmínek a soudobých představ převládajících v demokratických státech. Evolutivní výklad úmluvy však má vést ke zvyšování standardu ochrany základních práv náš všech, nikoli k omezování práv některých skupin obyvatel. Doufejme, že štrasburský soud i národní soudy budou vůči těmto politickým tlakům dostatečně odolné. Řešit výzvy, které migrace s sebou bezesporu přináší, jistě lze i při plném respektu k lidským právům cizinců, kteří si v hostitelské zemi vytvořili svůj nový domov.