Vím, jak vypadá „vymazání civilizace“: viděl jsem jeho graf. Evropská komise jej vydala v březnu. Je to přehled celkové míry porodnosti: počet dětí, které se v průměru narodí jedné ženě. Po malém výkyvu během posledních dvaceti let, jsou úhrnná čísla pro EU opět sestupná; současná celková míra porodnosti má hodnotu 1,38. Ve Velké Británii je to 1,44. Prostá reprodukce přitom začíná na čísle 2,1.

Můžete či nemusíte v tom spatřovat katastrofu, matematice však na vašem mínění nezáleží. Prostou silou gravitace se suneme k zemi.

„Vymazání civilizace“ je pojem, který použila Trumpova vláda ve své národní bezpečnostní strategii, vydané na počátku prosince. Její text tvrdí, že imigrace — kromě jiných faktorů — povede ke zničení evropské civilizace. Realita je ovšem právě opačná: bez imigrace nebude žádné Evropy, žádné civilizace, ba dokonce ani nikoho, kdo by se o tom mohl přít.

Oba tu přitom pochopitelně mluvíme o různých věcech. Trumpova vláda spatřuje v „civilizaci“ majetek bělochů a Západu, ohrožený černými a hnědými lidmi, bez ohledu na to, zda se tu narodili, anebo zda sem přišli teprve před nedávnem. Trump následně také prohlásil, že s výjimkou Polska a Maďarska, evropské země brzy přestanou být v důsledku imigrace životaschopnými. Pravda je ovšem taková, že v Polsku má celková míra porodnosti hodnotu 1,2, což znamená velmi rychlý sesuv k neživotaschopnosti, nepřipustí-li Polsko podstatně vyšší míru imigrace.

Pojem „civilizace“ v Trumpově pojetí, jak ostatně mnohokrát v uplynulých dvou staletích pro tolik jemu podobných lidí, znamená rasistický projekt bělošské nadřazenosti. „Vymazání“, kterého se Trump obává, tedy není žádným problémem pro civilizaci, jedná se pouze o konec onoho rasistického projektu hegemonie „bílé kultury“.

Ale ani nic takového neexistuje. Náš jazyk, věda, matematika, hudba, kuchyně, literatura, umění a — v důsledku dědictví koloniálního a postkoloniálního rabování — také velká část našeho bohatství, pochází odjinud. Italskou kuchyni si těžko někdo dokáže představit bez rajčat, ale jelikož pocházejí z jižní Ameriky, až do 19. století nebyla nijak široce rozšířena.

Typ britského kari označovaného jako „balti“ lze pokládat za národně charakterističtější jídlo než fish and chips, což je pokrm importovaný z Portugalska. Rostbíf, prý jídlo staré dobré Anglie, připravovaný ze zvířete domestikovaného na Blízkém východě, byl vždy jen pochoutkou úzké elity, velká většina Britů získávala bílkoviny z luštěnin: hrachové kaše, hrachového pudingu nebo hrachové polévky.

To se změnilo teprve s objevem metod konzervace a přepravy masa z kolonií. Všeobecný rozvoj konzumace hovězího v Británii byl podmíněn „vymazáním civilizace“ domorodých obyvatel v Americe, Austrálii a na Novém Zélandu; a likvidací tamějších ekosystémů.

Někteří z panovníků minulosti dobře chápali význam kulturní pestrosti. Maďarský král Štěpán, který panoval v letech 1001 až 1038, řekl, že cizinci nás obohacují svými kulturami a znalostmi, neboť „země sevřená svým jazykem a zvyky je křehká a slabá“. O tisíc let později se zdá, že Trump o této zjevné pravdě nemá ani potuchy.

Populační trend je zřejmý

Sám na rozdíl od něj mluvím o skutečném vymazání civilizace: doslova o zániku společnosti. Jakmile celková míra porodnosti poklesne pod hodnotu 2,1 a dále klesá, sesuv k nule se jeví jako nevyhnutelný. Tím ovšem neříkám, že se ze mě stal zastánce politiky podporující zvýšení porodnosti. Nestavím se ani za opatření na podporu porodnosti, ani proti nim, protože obě pozice jsou obdobně bezperspektivní.

Jak v London Review of Books ve skvělém shrnutí vědeckých poznatků k danému tématu ukazuje David Runciman, náklady ve ztracených příležitostech spojené s pořízením dětí se zvyšují se vzrůstající prosperitou, což nevyhnutelně vede k menšímu množství narozených dětí. V některých částech světa takovýto proces nastal už v 16. a 17. století. Nezdá se proto, že by nějaká vládní omezení či pobídky popsanou trajektorii mohla nějak výrazněji ovlivnit.

Po celé roky jsem se přel se zastánci ideje snižování světové populace z ekologických důvodů. Poukazoval jsem na to, že dnešní růstová křivka má základ v době dávno předtím, než se většina z nás narodila. Jak to formuluje jedna zpráva OSN: „Významný populační růst podnes trvá v důsledku velkého množství dětí narozených v padesátých a šedesátých letech 20. století, což vedlo k podstatnému nárůstu populační báze a milionům mladých lidí, kteří v následujících dekádách dospívali do reprodukčního věku.“

Jinými slovy lidé posedlí údajným problémem přelidnění vedou spor s matematickou funkcí. Globální — i britská — populace po nějaký čas ještě porostou, než začnou dramaticky klesat, což je do značné míry prostě důsledek setrvačnosti demografických pohybů.

Jediná věc, kterou by lidé posedlí růstem planetární populace mohli udělat pro to, aby počet lidí dosáhl svého vrcholu o pár let dříve, je usmrtit několik set milionů lidí. Příčinou růstu totiž není narůstající počet porodů — počet porodů připadajících na jednu ženu soustavně klesá už od roku 1963, ale zásadní snížení kojenecké úmrtnosti a podstatné zvýšení střední délky života.

Je krutou ironií, že člověkem, který ze všech pozemšťanů nejvíce přispěl ke snížení populace, je Elon Musk — a to rozvratem rozvojové agentury US AID, což podle odhadů studie publikované v prestižním medicínském časopise Lancet může způsobit až čtrnáct milionů předčasných úmrtí. Byl by rád, aby se rodilo více dětí, ale je mu jedno, zůstanou-li naživu.

V důsledku dlouhé prodlevy, než se jakýkoli výkyv projeví v celkových počtech, mohou mít zastánci „kontroly populace“ podstatnější vliv jen na druhé straně křivky. Jinak řečeno, mohou se snažit o snížení počtu porodů. A je bizarní, že ti, jež této pošetilosti zasvětili svůj život, jsou mezi námi.

Proč na tom trvají, i když už dávno nemají svá tvrzení o neblahých důsledcích přelidnění o co opřít? Zčásti je tomu tak podle mne proto, že populační růst se stal vítaným nástrojem k odvádění pozornosti od reálného problému, jímž je nadměrná spotřeba: umožňuje to bohatým lidem na globálním Severu svalovat vinu za ekologickou krizi na mnohem chudší černé a hnědé lidi na globálním Jihu, ač o tom, kdo fakticky nese odpovědnost za zpustošení Země, nemůže být pochyb.

Přejít na výlučně rostlinnou stravu nebo přejít z fosilních paliv na výhradně obnovitelné zdroje jsou věci, které na rozdíl od změny počtu lidí na planetě můžeme udělat hned, humánně a účinně. Ale svalovat vinu na druhé po nás nevyžaduje žádné změny v chování, ani konfrontaci s mocí.

Bez imigrace zanikneme

Bez imigrace by za pár generací nebylo ani Evropy ani Velké Británie. Dnešní rasistické obsese se budou našim stárnoucím potomkům za pár desetiletí jevit jako zcela nepochopitelné, neboť budou potřebovat nějaké lidi, kteří by se o ně postarali a udrželi v chodu ekonomický provoz evropských zemí. Nepotrvá to ani tak dlouho a země mezi sebou budou soupeřit o to, která dokáže přistěhovalce přivábit lépe. Ale jak poznamenává Runciman: „Dostatek imigrantů pro všechny už zanedlouho nebude.“

To je možná důvodem, proč vždy jasnozřivý Ian McEwan ve svém novém románu Co můžeme vědět (What We Can Know), jehož děj se odehrává za sto let, umisťuje středisko světové moci do Nigérie, jedné z mála zemí na světě, která pořád ještě má míru porodnosti nad úrovní prosté reprodukce populace, ačkoli i tam rychle klesá.

Trumpova bezpečnostní strategie, jako ostatně každá krajně pravicová politika, je zkrátka současně groteskní a tmářská. Ale především je zcela mylná.

Článek Arc of History publikovaný na webu www.Monbiot.com a v deníku The Guardian z angličtiny přeložil JAKUB PATOČKA.