V oddělení zahraniční a humanitární pomoci občanské organizace Romodrom dlouhodobě poskytujeme krizovou pomoc cizincům napříč Českou republikou. Při práci v terénu se dostáváme do úzkého kontaktu s mnohdy velmi složitými podmínkami příchozích z Ukrajiny.

Zkušenost ukrajinských uprchlíků v České republice v roce 2025 ukazuje, že kvalita a stabilita bydlení zásadně ovlivňuje jejich možnost začít nový život. Krátkodobé pobyty, přetížené ubytovny, nevyhovující hygienické podmínky, nedostatek psychosociální podpory i geografická izolace mnoha zařízení vytvářejí prostředí, které spíše udržuje nejistotu, než aby podporovalo integraci.

V mnoha případech tak rozhodují nikoli potřeby lidí prchajících před válkou, ale limity systému, ekonomické zájmy provozovatelů a absence reálné kontroly.

Krátkodobost místo stabilizace

Humanitární ubytování má být základní oporou pro lidi prchající před válkou. Po zkrácení bezplatného pobytu na maximálně devadesát dní se však systém dostal do stavu, v němž se ubytování stává jen krátkodobým přestupním bodem bez reálné návaznosti. Tento model brání stabilitě i integraci.

Poskytovatelé humanitárního ubytování dostávají pevně stanovenou úhradu za každou ubytovanou osobu. Ta nepokrývá reálné náklady na kvalitní bydlení, a hlavní motivací ubytovatelů se tak stává udržení obsazenosti. Po skončení bezplatného období lidem často nabízejí komerční nájem za částku, která je mimo jejich finanční možnosti, nebo smlouvu neobnoví vůbec.

Obyvatelé se pak přesouvají mezi jednotlivými zařízeními, případně hledají provizorní podnájmy bez právní ochrany. Současně panuje obava, že nájemníci neuhradí nájem z humanitární dávky, která chodí přímo na jejich účet — což vede k odmítání smluv, a to i v případech, kdy by příspěvek pokryl náklady.

Neviditelné hranice ubytoven

Podmínky v některých ubytovnách zůstávají dlouhodobě nevyhovující. Nájemníci se běžně setkávají s přeplněnými pokoji, sdílenou kuchyní s jednou plotýnkou pro desítky lidí, dvěma pračkami na celý objekt nebo bojlerem o objemu 120 litrů — takový by obvykle používala jen čtyřčlenná rodina. Teploty kolem dvanácti stupňů nejsou výjimkou. Povinnost kolaudace a právní způsobilosti objektů existuje, ale reálné standardy kvality a jejich kontrola jsou nejasné a neprůhledné.

Zvlášť ohroženou skupinou jsou senioři a dlouhodobě nemocní lidé, pro které jsou mnohé ubytovny fakticky nepřístupné. Chybí bezbariérové vstupy, výtahy i základní úpravy, takže i jediný schod nebo úzká chodba může znamenat nepřekonatelnou bariéru. V kombinaci s nevyhovujícími hygienickými podmínkami jde o prostředí, které je pro zdravotně oslabené osoby obtížně obyvatelné.

Situaci dále komplikuje způsob posuzování zdravotního stavu, od něhož se odvíjí výše humanitární dávky. Terénní pracovníci upozorňují, že posudky často neodpovídají skutečným potřebám lidí, což vede ke snížení dávky na částku, jež nepokryje ani nejlevnější ubytovnu.

Právě senioři a chronicky nemocní jsou tak nejrizikovější skupinou ohroženou bezdomovectvím — nemají možnost zvýšit si příjem prací a nedokážou zvládat časté přesuny mezi zařízeními, která jim navíc nejsou fyzicky přístupná.

Významnou roli v problematice bydlení hraje i poloha ubytoven. Část z nich se nachází v odlehlých oblastech bez dopravní dostupnosti, což znemožňuje pravidelnou docházku do práce či školy. Některé adresy nesou silné stigma zhoršující šanci získat zaměstnání nebo běžný nájem.

Terénní pracovníci zároveň upozorňují, že tam, kde lidé zůstávají ve stejných lokalitách delší dobu — často proto, že jiné možnosti nemají — vznikají uzavřené komunity. Ty fungují izolovaně od většinové společnosti, což vede k tomu, že si lidé neosvojují jazyk ani základní orientaci v českém prostředí. Některé skupiny jsou soustřeďovány do lokalit, o které jiní zájemci nestojí. V takových místech je integrace fakticky nemožná — ať už kvůli krátkodobosti pobytu, nebo dlouhodobé izolaci.

K napětí na ubytovnách přispívají i rozdílné zkušenosti příchozích, jazyková bariéra i náročné životní podmínky. V těsném soužití se objevují konflikty vyvolané stresem i rozdílnými postoji k pokračující válce.

Zvlášť zranitelnou skupinou jsou lidé s duševním onemocněním nejen s válečnou zkušeností, kteří v novém prostředí ztrácejí kontinuitu péče. Nedostatek dostupných psychiatrů vede k přerušování léčby a vysazování medikace, což může končit až akutní hospitalizací. Situacím by šlo předcházet lepší návazností služeb. Zrušení tzv. UA Pointů, jež dříve pomáhaly nově příchozím rychle se dostat k lékaři, systém dále oslabilo.

Absence odborné pomoci se promítá i do nárůstu závislostí. Alkohol představuje snadnou formu úlevy od stresu a traumatických vzpomínek, ale adiktologické služby jsou přetížené, jazykově či finančně nedostupné a čekací doby dlouhé. Riziko konfliktů, domácího násilí i zanedbávání dětí tak roste.

Trh, na kterém uprchlíci prohrávají

Ukrajinští uprchlíci se na trhu s bydlením dostávají do přímé konkurence s českými domácnostmi. Obě skupiny hledají malé a cenově dostupné byty, jejichž nabídka je omezená a tlak na ceny roste. Pokud se o jeden byt uchází český a ukrajinský nájemník, mají lidé s dočasnou ochranou podle zkušeností z terénu zpravidla menší šanci uspět.

Nízké příjmy mnohých uprchlíků souvisí s problémy s nostrifikací vzdělání a s tím, že i kvalifikovaní lidé pracují často v podřadných či fyzicky náročných profesích. Komerční bydlení je pro ně proto obtížně dosažitelné.

Situaci komplikuje také roztříštěnost informací — lidé s jazykovou bariérou musejí obcházet různé úřady, instituce a organizace. Očekává se, že plánované sjednocení služeb na jedno kontaktní pracoviště by tuto překážku mohlo alespoň částečně zmírnit.

Zásadní dopad mají i problémy s péčí o malé děti. Matky samoživitelky dětí ve věku tří až šesti let často nemohou pracovat kvůli absenci pediatrů a nemožnosti doložit očkování pro nástup do školky. Profesionální hlídání je finančně nedostupné.

V praxi tak dvě ženy střídavě hlídají děti jedna druhé, aby alespoň jedna z nich mohla docházet do zaměstnání. I to přispívá k tomu, že lidé často volí sdílené bydlení nebo menší byty, které jsou jedinou finančně dostupnou variantou.

Nedůvěra ubytovatelů se projevuje i vůči vícečetným rodinám a seniorům. Někteří majitelé odmítají pronajmout byt i tehdy, kdy by to pro ně znamenalo pohodlnou garanci nájmu — kupříkladu v rámci zabydlovacích programů Housing First. Obávají se totiž, že rodina v případě potíží neodejde.

Objevují se i případy odmítnutí seniorů — nikoli kvůli národnosti, ale kvůli obavě, že by v bytě mohli zemřít. Podmínky ubytování se navíc někdy během pobytu mění a lidé kvůli jazykové bariéře často přijímají i požadavky, které by jinak nebyly přijatelné.

Situace ukrajinských uprchlíků znovu odkrývá to, na co české sociální služby upozorňují už dlouhá léta: největší slabinou není samotný humanitární systém, ale dlouhodobá nedostupnost bydlení v České republice. Jinak řečeno: nač roky doplácely nízkopříjmové české domácnosti, na to nyní doplácejí i lidé s dočasnou ochranou — jen rychleji a viditelněji.

Když se kruh humanitární pomoci postupně uzavírá, ukazuje se, že bez dostupných bytů, kapacit sociálních a zdravotních služeb a bez ochrany zranitelných skupin nedokáže systém nabídnout víc než krátkodobé řešení. Pokud má humanitární pomoc plnit svůj účel, musí stát zároveň řešit to, co ji nejvíce podkopává: chronický nedostatek dostupného a důstojného bydlení.