„Tohle je naše panenka Táňa, na ochranu,“ ukazuje mi Nina místní talisman položený na lesknoucím se pianu: panenku ve žlutých šatech se zástěrkou se vzorem květin a ptáčků, jejíž obličej zakrývá látka s geometrickými vzory. Když má dítě bolesti, dle ukrajinské tradice se prý panence omotá hlava, zakope se do země a bolest přejde.

Nacházíme se v impozantních prostorách evangelické fary na pražských Vinohradech. Stěny místnosti s vysokými stropy jsou vymalovány v konejšivém starorůžovém odstínu. Na druhé straně pokoje stojí masivní dřevěná komoda, hlouček ukrajinských seniorek se usazuje okolo obrovského dřevěného stolu.

Třicátnice s platinově blonďatými vlasy před nás servíruje talířky s občerstvením: čokoládovými oplatkami, hroznovým vínem, brynzou. Šálky se plní čajem, ba dnes, na deštivém konci září, dokonce i burčákem, pro nějž prý žena těsně před sešlostí poslala přítomné „babičky“.

„Ty jsi dnes ale divoká!“ komentuje ženino nadšení pro burčák se smíchem Jana Hradilková, charismatická žena s širokým úsměvem a nádhernými hustými vlnitými vlasy, o níž se zpravidla píše jako o bohemistce, básnířce a aktivistce.

Hradilková od počátku války na Ukrajině organizuje každý čtvrtek zázemí pro ukrajinské uprchlice v rámci projektu Café Žinka. V prostorách fary spolu Ukrajinky vaří, cvičí jógu, učí se angličtinu, smějí a rozprávějí. „Snažíme se, aby si tu odpočinuly, udělaly si radost. Těžkosti řeší spíš mezi sebou,“ odpovídá Hradilková, když se jí ptám, jak se ukrajinským seniorkám změnil 1. září život.

Deset tisíc měsíčně na život v Praze

Ukrajinské seniorky totiž spadají do kategorie takzvaných zranitelných uprchlíků — spolu s těhotnými ženami, osobami pečujícími o dítě do šesti let, dětmi, studenty do šestadvaceti let a osobami se zdravotním hendikepem. Jde zkrátka o populaci, která z objektivních důvodů nemůže pracovat. Proto jim stát do 1. září poskytoval ubytování bezplatně — ubytovny dostávaly 350 korun na noc za každého zranitelného uprchlíka.

To se však s letošní novelizací Lex Ukrajina VI změnilo. Od 1. září si musí zranitelní uprchlíci hradit ubytování sami, respektive za pomoci každoměsíčně vyplácené humanitární dávky. Maximální výše humanitární dávky pro zranitelné uprchlíky dnes tvoří jednak životní minimum, tedy 4860 korun za dospělého, 3490 za dítě, jednak započitatelné náklady na bydlení, které zranitelným uprchlíkům s novelizací vzrostly na šest tisíc korun měsíčně.

Jakékoliv další příjmy z legální práce nebo třeba ukrajinského důchodu se z humanitární dávky odečítají, takže přilepšit si ke skromnému příjmu alespoň částečným úvazkem či brigádou nedává smysl. Maximální měsíční příjem seniorek, s nimiž teď žertuji nad burčákem, tak tvoří 10 860 korun. A to v Praze, kde se výše nájmu za pokoj ve sdíleném bytě pohybuje okolo deseti tisíc korun.

„Já jsem ráda i za těch šest tisíc korun,“ podotýká spěšně Nina, blondýnka v bílé pletené vestičce s dobrosrdečným úsměvem na rtech, které pomáhá s placením nájmu za garsonku syn.

„Někteří ale bydlí na jednom pokoji třeba po čtyřech — pokud nemají děti, které se o ně postarají,“ doplňuje ji Nataša, které chybějící tři tisíce na nájem ve výši devíti tisíc korun posílá dcera. „Mám jenom jeden malinký pokoj. Koupelnu i kuchyň sdílím se spolubydlícími. Jako studentka,“ směje se zvesela.

„Ale jsem za to opravdu hrozně moc ráda,“ doplňuje rychle ve zřetelné obavě, aby nepůsobila nevděčně. Pochází z Charkova, vrátit se nemá kam. Zatímco se se slovy díků a loučení zvedám od stolu, Nataša i Nina začnou svorně a sladce unisono opakovat: „Děkujeme, opravdu moc děkujeme České republice!“

Majitelé chtějí Čechy bez dětí

Deklarovaným záměrem ukončení bezplatného ubytování pro zranitelné uprchlíky je podle ministerstva práce a sociálních věcí motivovat uprchlíky k přesunu z ubytoven do nájemního bydlení. „Většina uprchlíků, kteří mohou pracovat a mají stabilní příjem, se už ale z ubytoven odstěhovala. Zůstali tam především zranitelní uprchlíci, potažmo lidé s jiným druhem znevýhodnění,“ podotýká Matěj Šulc z Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU).

Jeho slova potvrzuje i poslední analýza situace ukrajinských uprchlíků výzkumné organizace PAQ Research, zveřejněná v prosinci loňského roku. Už před rokem bydlelo v nájemním bydlení sedmdesát procent ukrajinských uprchlíků, zatímco na ubytovnách bydlelo pouze šestnáct procent z nich.

A jakkoliv se lidé napříč neziskovým sektorem shodují, že přesunout lidi z ubytovny do podnájmu je s ohledem na kvalitu bydlení, míru soukromí a stability žádoucí, pro většinu zranitelných osob zůstává nájemní bydlení takřka nedosažitelným snem.

Většina ukrajinských uprchlíků bydlí v Praze, tedy ve městě, které se potýká s jednou z nejzávažnějších bydlících krizí v Evropě. Najít v hlavním městě slušné a uplatitelné nájemní bydlení představuje oříšek i pro českou populaci, natož pak pro ukrajinskou.

Marie do České republiky uprchla ze Záporoží v srpnu 2022 s manželem a dvěma malými dětmi. První dva týdny bydleli u známého na Letňanech, tedy kousek od letiště. „Děti měly ze zvuku letadel strašný stres,“ vzpomíná Marie. Známý zároveň pomohl jejímu manželovi sehnat práci — a ten tak navzdory svému zrakovému postižení pracuje od prvního dne svého pobytu v Praze.

Ačkoliv „normální byt“ hledali už od počátku, nezbylo jim než se dva roky tísnit na jednom pokoji na ubytovně na periferii Prahy. „Majitelé zpravidla odpovídali, že v bytě nechtějí děti, nebo že hledají Čechy,“ vysvětluje Marie.

Byt sehnali teprve letos v září za pomocí Charity, která jim radila kde hledat a zkontrolovala jejich smlouvu. I majitel, který se konečně uvolil jim byt pronajmout, prý vyjadřoval nejistotu z toho, že jsou Ukrajinci. Prý od jiných majitelů slyšel, že mohou kdykoliv zmizet zpátky na Ukrajinu a nezaplatit. A chtěl po nich plejádu dokumentů včetně doporučení z ubytovny a od Charity.

Navzdory zakoušeným těžkostem, k nimž se přidala i naštěstí již vyléčená rakovina prsu, se Marie nepřestává usmívat a děkovat tu České republice, tu Petrovi Pijáčkovi ze Sdružení pro integraci a migraci (SIMI), který její rodině s hledáním bydlení taktéž pomohl. „A až začnu pracovat, bude ještě lépe!“ povzdychne si. Na Ukrajině prý pracovala jako kosmetička, což potvrzuje její bezchybný make-up a dokonale tvarované obočí.

Kromě Charity pomáhá ukrajinským uprchlíkům najít nájemní bydlení i Azylový, migrační a integrační fond (AMIF), který jim zároveň pomáhá překonat zásadní bariéru — platí za ně kauci.

Zranitelní uprchlíci nemají alternativu

„Projekt AMIFu je chvályhodný, ale pro udržitelné bydlení je vždy kritériem udržitelný stabilní příjem — a tím humanitární dávka zkrátka není. Humanitární dávka se může zpozdit — a s majitelem ubytovny se lze v takových případech domluvit, že mu měsíční poplatek za ubytování zaplatí ve více splátkách,“ podotýká Šulc z OPU.

Jakkoliv jsou pak ceny za bydlení na ubytovnách přemrštěné, v současné pražské realitě bohužel ubytovny ve srovnání s nájemním bydlením představují levnější variantu. A to zvlášť pro jednočlenné domácnosti, jakými jsou třeba právě seniorky — pokud se nerozhodnou v sedmdesáti letech přetrpět sdílení jednoho pokoje s více osobami.

Bylo by možné namítnout, že se mohou odstěhovat za levnějšími nájmy mimo Prahu. „Jenže ti lidé už migrovat jednou museli — a nebylo to snadné, utíkali před válkou a byli nuceni zpřetrhat veškeré své vazby. A teď žijí rok a půl v novém městě, snaží se tu zakořenit, mají tu sociální kontakty, lékaře, jejich děti tu chodí do školy,“ upozorňuje Petr Baroch, právník působící v terénních službách OPU.

Pro drtivou většinu zranitelných uprchlíků tak dnes v Praze alternativa k ubytovnám neexistuje. Když se v červnu rozhodlo o konci bezplatného ubytování a o výši započitatelných nákladů na bydlení, občanský sektor spolu se svými klienty napjatě čekal, jak ubytovny nastaví své ceny: svezou se na svém monopolu a zdraží, nebo se v nich probudí svědomí a zlevní?

Ceny na pražských ubytovnách se dnes pohybují mezi 5 500 a 9 300 korunami za osobu měsíčně. Ty nejlevnější jsou nicméně trvale beznadějně obsazené — a částka šest tisíc zkrátka cenu většiny z nich nepokrývá.

Petr Pijáček, vedoucí sociálního oddělení v SIMI pak už na začátku září předesílal: „Zranitelní uprchlíci neskončí na ulici. Raději dají většinu humanitární dávky za ubytování — a na živobytí jim zbydou částky nižší než existenční minimum.“

Čechy miluju, na štěnice a šváby jsme si zvykli

Na recepci někdejšího hotelu a současné ubytovny v centru Prahy visí ukrajinská vlajka a dětský obrázek srdíčka vymalovaného fixami modré a žluté barvy. Na stolku leží letáky s informacemi o legislativních změnách pro ukrajinské uprchlíky, které vstoupily v platnost v červenci loňského roku — a které už dnes neplatí.

„Já vlastně nevím, co bych vám k tomu pověděl. Je, jak je!“ krčí rameny prkenně sedmašedesátiletý muž. „Nic si teď dovolit nemůžu. Ale ne, že by to předtím bylo jiné,“ přejede výmluvným pohledem svou modrou šusťákovku. Nato jeho strnulý obličej zčistajasna zalije vlídný úsměv, uctivě poděkuje za starost a odkráčí.

Tato ubytovna nemá pevně nastavené ceny. Každý platí trochu jinou částku, a to z nejasných důvodů. Ceny za ubytování se nicméně pohybují okolo osmi tisíc měsíčně, což znamená, že zranitelným uprchlíkům tu po zaplacení ubytování zbývá na jídlo, léky, život okolo 2 800 korun na měsíc.

„V tuto chvíli mezi našimi klienty vládne především nejistota. Mají v České republice zůstávat? Nestane se, že za rok přestanou dostávat i započitatelné náklady na bydlení?“ popisuje terénní pracovnice Organizace pro pomoc uprchlíkům Kristýna Hlubučková. Někteří uprchlíci se už na Ukrajinu vrátili. Jenže mnozí další zkrátka nemají kam se vracet.

Ti, kteří zůstávají, vymýšlí nejrůznější strategie, jak přežít. „Někteří zatajují důchod z Ukrajiny. Jiní si našli načerno brigádu. A potom jsou tu ti poctiví, kteří jsou na tom bití nejvíc a kterým nezbývá než obcházet všechny možné sociální služby,“ komentuje Šulc z OPU.

„Občas se stane nějaký malý zázrak: pomůže jim někdo solidární, nebo jim pomůžeme my, pokud se — často spíše náhodou — objeví alespoň krátkodobé řešení. Ale systémové cesty chybí a spoléháme na štěstí. Spoustu zranitelných lidí, kteří živoří na ubytovnách a jedí instantní polévky, navíc pravděpodobně vůbec nevidíme,“ dodává jeho kolega Baroch.

„Ono se něco změnilo? My zákony nesledujeme, jen víme, že pořád nic neplatíme,“ diví se seniorka s vlasy temnými a lesklými jak koňské žíně, kterou potkávám před panelovou věží největší a nejdražší pražské ubytovny. Načež se ukáže, že majitel snížil cenu za ubytování pro zranitelné uprchlíky z 9 300 na 6 200 — seniorka tak na ubytování z životního minima doplácí na ubytování pouze dvě stě korun.

I tady ukrajinští uprchlíci a uprchlice opakovaně artikulují především neskonalou vděčnost. „Zuby mi spravili, zadarmo mě tu operovali, miluju Čechy,“ zdůrazňuje seniorka a sedá si na lavičku před ubytovnou, která pro místní komunitu představuje zásadní místo sousedského setkávání a rozprávění. „V charitě dostáváme mnoho jídla i oblečení,“ dodává její čtyřiaosmdesátiletá sousedka s úsměvem doslova zářícím zlatými zuby.

„Jsme rádi, že máme střechu nad hlavou. Jsou tu teda štěnice a švábi… ale my jsme si zvykli na ně a oni na nás,“ rozesměje se zplna hrdla rudovlasá žena, kolem níž pobíhá štěkající vnuk s plyšovým buldočkem. „Máme plno rostlin, jsme tu skoro jako doma — i když doma je lépe,“ přitaká smířlivě žena v žlutém kabátku a nadšeně mi ukazuje tmavě růžové růže, které vysadila před ubytovnou.

Ukrajinští uprchlíci do státní kasy odvádějí víc, než z ní přijímají

Ministerstvo spravedlnosti a sociálních věcí si mimo jiné pochvaluje, že konec bezplatného ubytování pro zranitelné uprchlíky ušetří státní kase až 1,9 miliard korun ročně. Ač je přitom přijímání uprchlíků naší morální odpovědností, nikoliv ekonomickou otázkou, ukrajinští uprchlíci se České republice „vyplácejí“. Do státního rozpočtu odvádějí víc, než kolik z něj čerpají ve formě humanitárních dávek — a to platilo už před koncem bezplatného ubytování.

Podle analýzy PAQ Research V současnosti pracuje dvaasedmdesát procent ekonomicky aktivních ukrajinských uprchlíků v České republice, téměř polovina pak hovoří česky. Jednašedesát procent ukrajinských uprchlíků přitom pracuje pod svou kvalifikací, osmapadesát procent dokonce v prekérních podmínkách.

V sousedním Rakousku, kde dle posledního výzkumu ovládají němčinu až tři čtvrtiny ukrajinských uprchlíků, Wolfgang Mazal z Rakouského institutu pro výzkum rodiny dokonce v souvislosti s ukrajinskými uprchlíky používá výraz „turbointegrace“.

Plošná pomoc namísto posuzování individuální situace

Ministerstvo práce a sociálních věcí tvrdí, že někteří zranitelní uprchlíci si díky zvýšeným započitatelným nákladům na bydlení naopak polepší.

„To je pravda — pokud si matka s dvěma dětmi najde byt za třináct tisíc, v rámci započitatelných nákladů na bydlení dostane třikrát šest tisíc. Přesně to však poukazuje na zásadní problém: všem pomáháme plošně paušálními částkami a neposuzujeme individuální situace. Někdo si polepšil, mnoho lidí si pohoršilo a další segment populace sítí pomoci úplně propadá,“ reaguje Šulc z Organizace pro pomoc uprchlíkům.

Definice zranitelných uprchlíků totiž nezahrnuje všechny potřebné, jejichž schopnost pracovat je zásadně omezená. Lidé s hendikepem, kteří si nepřivezli potvrzení o zdravotním postižení z Ukrajiny, jej musí získat od České správy sociálního zabezpečení. Ta chápe zdravotní hendikep jako dlouhodobé omezení mobility a orientace, takže sítem pomoci propadávají kupříkladu onkologičtí pacienti.

Další ohroženou skupinu představují lidé v předseniorním věku. Na Ukrajině lidé odcházejí do důchodu už v šedesáti letech. Lidé mezi šedesáti a pětašedesáti lety, kteří už na Ukrajině pobírali důchod a poté museli prchat před válkou, se v České republice museli vrátit do práce. Jde přitom o věk, v němž se těžko hledá práce i českým občanům.

„Mezi zranitelnými jsou lidé, kteří jsou ještě zranitelnější než ostatní: záleží na jejich zdravotním stavu nebo třeba sociálním kapitálu, na znalosti jazyka. Pokud mají započitatelné náklady na bydlení pokrýt lidem výdaje na bydlení, částka šest tisíc je nedostatečná. Její navýšení by pomohlo — ale ani to by nevyřešilo všechny problémy. Řešení, které funguje pro všechny, se zkrátka hledá těžko,“ podotýká pak Hlubučková z OPU.

Občanský sektor dlouhodobě upozorňuje, že téměř tři roky od začátku války nestačí na všechny potřeby všech ukrajinských uprchlíků odpovídat humanitární dávkou a že je třeba tuto část populace vpustit do českého systému sociálních dávek.

„Podpora cizinců s dočasnou ochranou je řešena především prostřednictvím humanitární dávky. Na tom se v dohledné době nebude nic měnit,“ reagoval Jakub Augusta z Ministerstva práce a sociálních věcí na dotaz Deníku Referendum, zda ve věci podpory zranitelné ukrajinské populace plánují změny — jako třeba jejich „vpuštění“ do dávkového systému. Situaci uprchlíků po letošní novelizaci prý monitorují a žádných zásadních systémových problémů si v tuto chvíli nejsou vědomi.

Na zásadní systémový problém nicméně poukazují data — sedmapadesát procent domácností ukrajinských uprchlíků u nás žije pod hranicí takzvané efektivní příjmové chudoby.

I uprchlíci potřebují pohladit duši

„Považuji to za neskutečnou hanbu, že šetříme na nejslabším článku společnosti, na lidech, kteří nemohou pracovat a nemají se kam vrátit,“ rozhořčeně říká Věra Roubalová Kostlánová, psychoterapeutka a signatářka Charty 77, která uprchlíkům pomáhá již několik dekád.

Částka, která zranitelným uprchlíkům měsíčně zbývá na živobytí, dnes v Praze nestačí pomalu ani na jídlo. „Co hygienické potřeby nebo třeba vitamíny? Janě Hradilkové se pro seniorky z Café Žinka podařilo sehnat zadarmo lístky na koncert, to byl pro ně hotový svátek! I ony si přeci potřebují něčím pohladit duši. Neustále obdivují krásu Prahy, která není rozbombardovaná,“ povzdechne si nad čajem ve svém půvabném zšeřelém obývacím pokoji plném knih a obrazů.

„Když jsme je přijímali, vzepětí občanské společnosti bylo úžasné. To samé se projevilo i teď o povodních. Jenže nám to nikdy dlouho nevydrží! Takže teď, když někteří ukrajinští uprchlíci žijí už tři roky v provizoriu, se jich jako společnost ani nezastaneme,“ uzavírá.

Poznámka autorky: Děkuji Anastázii Boldyrievové, Vladovi B., Janě Hradilkové a Kristýně Hlubučkové za pomoc s tlumočením z ukrajinštiny.