Dostupnost bydlení je v pro řadu lidí v České republice jedním z nejpalčivějších problémů současnosti. Ačkoli se o tomto problému roky, ba desítky let, mluví, zákon, který by dokázal pomoci lidem dřív, než se propadnou na samé dno a o bydlení přijdou, tady zkrátka třicet let nebyl. Výsledkem je země, kde statisíce lidí žijí v nejistotě, desetitisíce v bytové nouzi a mladá generace ztrácí reálnou šanci na důstojné bydlení.

Na začátku minulého volebního období jsme na ministerstvu pro místní rozvoj zahájili přípravu zákona o podpoře bydlení, který ke konci volebního období schválila i Poslanecká sněmovna — byť v osekané podobě. Konečně měl začít pomáhat od ledna 2026. Nová vláda chce ale jeho účinnost odložit.

Bydlení nesmí být výsadou

Zákon o podpoře bydlení přitom nevznikl narychlo ani bez diskuse. Je výsledkem letité práce odborníků, samospráv, občanských organizací i státní správy. Je reakcí na skutečnost, že český trh s bydlením selhal v základní funkci — zajistit dostupné bydlení pro běžné pracující lidi — a že stát dosud neuměl cíleně pomáhat těm, kteří se dostali do problémů. K pádu do bytové nouze totiž velmi často stačí jen růst cen, rozpad rodiny, nemoc nebo ztráta práce.

Smyslem zákona je dostat do oběhu byty, které dnes zůstávají prázdné, posílit roli obcí a nastavit systém včasné pomoci tak, aby lidé o bydlení nepřicházeli. Právě prevence je klíčová: čím dříve stát a obce zasáhnou, tím menší jsou lidské i finanční náklady. Odkládání účinnosti zákona tak každý měsíc znamená více lidí bez stabilního bydlení, větší tlak na sociální systém a vyšší náklady pro veřejné rozpočty.

I když je po vykostění zákona v Poslanecké sněmovně na něm skutečně co opravovat, to samo o sobě nevyžaduje, aby se odkládala jeho účinnost. Naopak — během následujícího půl roku totiž o bydlení může přijít mnoho českých rodin, které budou následně potřebovat mnohem větší pomoc.

Bydlení není okrajové sociální téma ani výsada pro vyvolené. Je to základní podmínka fungující společnosti. Bez stabilního bydlení lidé často nezvládají práci, vzdělávání dětí ani zapojení do komunitního života. Problém bydlení dnes dopadá na mladé rodiny, seniory, samoživitele i zaměstnavatele, kteří v regionech marně hledají pracovníky, protože si tam lidé nemohou dovolit žít.

Česká republika si další roky přešlapování na místě nemůže dovolit. Zákon o podpoře bydlení není zázračným řešením všech problémů, ale je prvním skutečně systémovým krokem po třiceti letech ignorování reality. Místo jeho odsouvání bychom se měli soustředit na to, aby fungoval co nejlépe, aby obce měly podporu a aby stát konečně přijal odpovědnost za bytovou krizi, která tu nevznikla přes noc a sama od sebe nezmizí.

Pokud vláda tvrdí, že je pro ni bydlení prioritou, měla by to dokázat činy. Spuštěním zákona o podpoře bydlení a jeho vylepšením, ne odsouváním. Tím, že nalije slíbených čtrnáct miliard korun do rozpočtu tak, aby se už připravené projekty na výstavbu bydlení za šedesát miliard mohly rozběhnout a začaly vznikat nové, dostupné byty.

Každý promarněný měsíc totiž znamená další lidi, pro které se důstojné bydlení stává nedosažitelným. A to je systémové politické selhání.