Všeobecně u nás panuje přesvědčení, že svrchovaným právem pronajímatele je rozhodovat o tom, kdo a za jakých podmínek bude jeho nemovitost užívat. Pokud z nějakého důvodu nájemní vztah zanikne, musí se ten, kdo byt obýval, vystěhovat, a to bez ohledu na to, jak dlouho v něm žil nebo v jaké situaci se právě nachází. Právo vlastnické je prý nedotknutelné.

Krajský soud v Brně nabídl nový pohled na obecní bydlení, když si všímal více potřeby domova konkrétního člověka než práva vlastnického. V projednávaném případě byt patřil obci a ta se u soudu domáhala vyklizení bytu. Žalovanou byla starší romská žena v obtížné sociální situaci s nízkými příjmy, která v bytě bydlela se svou vnučkou a dcerou samoživitelkou. Přestože řádně hradila veškeré náklady na bydlení, dostala se do problémů po úmrtí dlouholetého druha, s nímž byla uzavřena nájemní smlouva. Po jeho úmrtí na ni nájemní právo nepřešlo a obec požadovala, aby se z bytu vystěhovala.

Paní byla klientkou DROM, romského střediska. Z toho důvodu jsme ji pomáhali během soudního řízení: zpracovali jsme pro ni rozsáhlou právní argumentaci, včetně odkazů na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a také na nejnovější rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva ve věci stížnosti FEANTSA proti ČR. Pro odvolací řízení si klientka domluvila zastupování advokátem Tomášem Bučkem, se kterým jsme úzce spolupracovali.

Pan advokát zakončil odvolání větou, která mi přijde pro tento případ skutečně důležitá: „Město — žalobce není soukromým subjektem, město ten byt jako imaginární subjekt práva nijak nezajistilo a nepostavilo. Město jsou především lidé, kteří ve městě žijí, a pro tyto lidi by to ‚město‘ mělo do jisté míry sloužit, a tudíž sloužit i žalované, které není důvod bránit byť i v dlouhodobém nájmu tohoto bytu.“

Krajský soud v Brně provedl ještě krátké dokazování a následně vynesl přelomový rozsudek, kterým žalobu na vyklizení bytu zamítl, neboť má za to, že toto vyklizení není v demokratické společnosti nezbytné. V odůvodnění rozsudku podrobně analyzuje střet dvou ústavně zaručených práv — vlastnického práva a práva na bydlení. Rozhodnutí ve věci totiž nutně znamenalo omezení jednoho z nich.

Pro čtenáře Deníku Referendum vybírám stěžejní myšlenky rozhodnutí, které jsem lehce zkrátila a upravila tak, aby bylo srozumitelné i těm, kdo nemají právnické vzdělání. Z rozsudku je zřejmé, že soud své rozhodnutí o tom, zda je vyklizení bytu nezbytné, posuzoval s ohledem na článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nestačí, že obec má na vyklizení formální právo

I když je vyklizení v souladu s českými předpisy a sleduje legitimní cíl — ochranu vlastnického práva obce — soud musí zkoumat, zda je tento zásah přiměřený. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Connors proti Spojenému království „zásah bude považován za nezbytný v demokratické společnosti pro dosažení legitimního cíle, odpovídá-li naléhavé společenské potřebě, a zejména jestliže je přiměřený sledovanému legitimnímu cíli“.

Dále Evropský soud pro lidská práva ve věci Ćosić proti Chorvatsku konstatuje, že „ztráta domova je jednou z nejhorších forem zásahu do práva na respektování obydlí. Každá osoba ohrožená zásahem takového rozsahu by v zásadě měla mít možnost, aby přiměřenost a oprávněnost opatření určil nezávislý soud s ohledem na příslušné zásady stanovené v článku 8 Úmluvy, a to bez ohledu na to, že podle vnitrostátních právních předpisů její právo užívat byt skončilo.“

Podle Evropského soudu pro lidská práva se tedy vnitrostátní soudy nemají omezit jen na konstatování, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu, ale mají zkoumat hlouběji přiměřenost opatření, které má být vůči žalovanému uplatněno. Jinými slovy: nestačí, že obec má na vyklizení formální právo. Soud musí posoudit, zda je tak tvrdý dopad na rodinu žalované skutečně nutný.

Při výkladu pojmu „nezbytný v demokratické společnosti“ Evropský soud pro lidská práva ve věci Vrzić proti Chorvatsku zdůraznil, že je třeba rozlišovat mezi situacemi, kdy osoby bydlí ve státně či veřejně vlastněných bytech a pro jejich vyklizen není přítomen žádný jiný soukromý zájem, a případy, kdy stěžovatelé dobrovolně podstoupili riziko ztráty bydlení — například tím, že svůj byt poskytli jako zástavu pro zajištění půjčky.

Při posuzování, zda bylo vyklizení žalované z předmětného bytu v demokratické společnosti nezbytné, přihlédl odvolací soud v souladu se závěry Evropského soudu pro lidská práva zejména k tomu, že žalobcem, jako vlastník bytu, je veřejnoprávní korporací — územním samosprávným celkem. Žalobce tak v zásadě neužívá byty ve svém vlastnictví pro svoji vlastní (soukromou) potřebu, nýbrž za účelem uspokojování potřeby bydlení pro své občany. V tom je třeba — v souladu s výše citovaným rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vrzić — spatřovat rozdíl v postavení žalobce oproti soukromým vlastníkům bytů, byť jinak nelze zpochybňovat, že obsah a rozsah vlastnického práva žalobce je stejný.

Soud zdůraznil, že žalovaná žila v bytě dlouhá léta společně se svým druhem a byt tak až do jeho smrti užívala po právu, přestože nájemní smlouva byla uzavřena pouze na něj. Podstatné pro soud bylo i to, že žalobce sám uznal její obtížnou sociální situaci.

Etnická diskriminace zůstává na trhu s bydlením obrovskou překážkou

Klienty DROMu, romského střediska, jsou, jak již název napovídá, převážně Romové. Při naší práci neustále sledujeme, jak jsou znevýhodňováni na základě etnicity — zejména při hledání bydlení na komerčním trhu s byty. Naši klienti zpravidla informaci o své etnicitě uvádějí předem, aby se vyhnuli situacím, kdy jim pronajímatel odmítne byt pronajmout až při osobním setkání proto, že jsou Romové.

Také v případě dotyčné klientky, které jsme poskytli asistenci při hledání bydlení u soukromých pronajímatelů, sehrála etnická příslušnost významnou roli. Naše klientka kontaktovala víc než padesát soukromých pronajímatelů, uvedla, že je Romka, nedluží na nájmu a má dobré vztahy se sousedy, a přesto nebyla úspěšná. Dokonce nebyla ani jednou pozvána na prohlídku bytu. A zaznamenali jsme i otevřeně rasistické komentáře: „Ještě jednou to jméno? Vy jste Romka, že? Tak to rozhodně ne, když slyším Rom, tak se mi ježí vlasy na hlavě. To rozhodně ne, nikoho takového už v bytě nechci…“

Nestává se často, že soudy citlivě zohlední specifickou situaci Romů a Romek, a o to více je třeba ocenit, že Krajský soud v Brně tuto okolnost u žalované vzal vážně. Odvolací soud dospěl k závěru, že vyklizení žalované v této chvíli (pro tentokrát) nesplňuje kritérium nezbytnosti v demokratické společnosti.

Soud zároveň zdůraznil, že žalované tím nevzniká právní titul k užívání bytu: jde pouze o poskytnutí času a příležitosti ucházet se o nové bydlení, například o přidělení obecního bytu. Naše klientka se nadále snaží získat byt a pravidelně žádá o přidělení obecního bytu, dosud však nebyla úspěšná. Skutečnost, že může stávající byt nadále užívat a nehrozí jí vystěhování, jí však vrátila do života klid a pocit jistoty.