Český stát se během téměř čtyřiceti let dostal do myšlenkové stagnace — vládne se formálně, krátkozrace a mnohdy až cirkusáckým způsobem. Přesně to popsal už Karel Teige v Jarmarku umění, kde varoval, že ryze tržní, ekonomicky účelové vidění světa postupně ovládne veškerý veřejný diskurz. Všichni aktéři se pak stanou zajatci jediného možného modelu reality. Nejviditelnější je to v sociální politice — a nejtragičtěji v případě lidí, kteří se ocitnou bez domova.

Česká republika se sama stává bezdomovcem

Masivní nárůst lidí v bytové nouzi má za následek předčasná úmrtí na ulici, zbytečné lidské tragédie, rozpad rodin a celých společenství. Dějiny ukazují, že situaci nikoli desítek, ale tisíců jednotlivců a rodin může změnit jen promyšlená, odborně ukotvená a multidisciplinární sociální politika.

Chceme-li lidem skutečnosti pomoci, musí zásadní změna vycházet ze systémových kroků: potřebujeme reformu daňového systému s důrazem na spravedlivé rozdělení zátěže, posílení ochrany nájemníků, k čemuž je potřeba urychlená změna občanského zákoníku, ochranu a zlepšení dostupného zdravotnictví, odstranění segregace ve školství a rychlé oddlužení nejzranitelnějších.

Taková koncepce existuje — například v návrzích Daniela Prokopa a jeho týmu PAQ Research. Politická reprezentace se k ní však stále nechce přihlásit. A přitom by velkou část změn vysokopříjmové domácnosti ani nepostřehly.

Bez těchto změn se však Česká republika sama stává „bezdomovcem“ — státem chronicky podfinancovaným, rezignujícím na sociální stabilitu a ztraceným ve vlastních bludech. Stát se tak podobá toxickému klientovi — odmítá „léčbu pravdou“ a popírá evidentní fakta.

Výsledkem je cynická politika, která ztrácí vztah k lidem. Vidíme to i na číslech: nejnižší porodnost v historii, rodiny odcházející do Německa, kde je čekají nižší nájmy a mzdy mohou za stejnou práci očekávat i trojnásobné.

Léčba Klausem

Dnes však až na naprosté výjimky nenajdeme politiky, kteří by hájili hodnoty poválečného sociálního státu — jediného modelu, jenž dokázal dlouhodobě udržovat sociální stabilitu demokratické společnosti. Místo toho směřujeme do propasti.

Koncepce sociálního státu může sice po dekádách neoliberálních útoků působit zastarale, ale pokusy o jeho „modernizaci“ — jak ukázala Giddensova Třetí cesta — vedly spíše k fragmentaci než ke stabilitě.

Sociální smlouva o zkrocení oligarchického kapitalismu byla uzavřena až po strašné zkušenosti druhé světové války. Jak je možné, že jsme na tuto zkušenost zapomněli? Proč musíme čekat na další strašlivý kolaps?

Čeští političtí představitelé na svůj úděl — budování sociálního státu — dočista zapomněli. Symptomem tohoto zapomnění je zmizení parlamentní levice. K tomu patří i účelové vytěsnění vzpomínky na krátké poválečné období mezi lety 1945 a 1948 a zejména na demokratizační období socialismu na konci šedesátých let.

Absence promyšlené sociální politiky, maskovaná antikomunistickou rétorikou v rámci takzvané „léčby Klausem“, paradoxně navázala na sobeckou a mravně pokleslou normalizaci sedmdesátých a osmdesátých let. Výsledek? Politici na všech úrovních nechápou, co je to veřejný zájem — a že je jejich úkolem tento zájem hájit.

V jejich myšlení je téměř vše spojeno s tržním individualismem. Nedostupné bydlení, omezené zdravotní a sociální služby, nedostatečná péče o seniory, a především osoby bez domova — to vše pro ně není politickou otázkou, ale věcí osobní volby a selháním jednotlivců.

Sociální pracovníci se musí ozvat

Práce s těmito klienty je přitom jádrem sociální práce — vyžaduje profesionalitu, lidskost, empatii a schopnost jednat bez podpory funkčních nástrojů státu, mnohdy za extrémně náročných podmínek.

Sociální pracovníci pracují často na hranici svých možností. Klienti, jimž pomáháme, bývají hladoví, nevyspalí, občas pokálení, potlučení, zapáchající vším, co si lze představit, bez dokladů, peněz a bez chuti cokoli změnit, zdravotně zdevastovaní, závislí na alkoholu, drogách, často útoční, sprostí, manipulující a sexističtí…

Efektivní pomoc se v těchto případech neobejde bez empatie, racionálního uvažování a profesionality, ale také bez jasně nastavených sociálních nástrojů, které nám musí státní sociální politika připravit. K tomu ale současní politici nemají motivaci — občané ulice nejsou lákadlem k focení do místních magazínů a na sociální sítě.

O to důležitější je, aby se občanský sektor, tajemníci obecních úřadů a samotní sociální pracovníci dokázali bránit. Opakovaně jsem psal, že musíme požadovat lepší podmínky — třeba i za cenu stávek a občanské neposlušnosti. To je však v dnešní České republice vzhledem k ekonomickému strachu téměř nemožné. A tak sociální pracovníci ze sebe vydávají více a více — až na pokraj zhroucení.

Naše snaha se v těchto podmínkách podobá mytí špinavých schodů — jenže místo abychom nejdříve vytřeli ty vrchní a postupně scházeli dolů, lekneme se a posté leštíme ty dole, které září čistotou již léta.

A při tom se společnost utěšuje teigovským „jarmarečnictvím“: nocleženky, dobročinné akce, zážitkové „noci na ulici“. Dokonce i osvícení politici se občas přidají, hodná starostka nebo radní pro sociální oblast nakoupí deset nocleženek, všichni si zahrají „bezdomovecké pexeso“, Tomáš Klus zazpívá a veřejnost si na noc vleze do spacáku. Ale tyto akce neřeší nic. Masivní nárůst bezdomovectví je totiž problém politický.

Poznal jsem řadu politiků a vedoucích úředníků, kteří jednoduše nevěří, že stát dokáže cokoliv řešit. Jsou myšlenkově i zájmově spojeni se soukromým byznysem a v něm vidí jedinou cestu řešení problémů. Jenže byznys neřeší potřeby lidí — řeší zisk. Politik, který to nechápe, nemá ve své funkci co dělat.

Příkladem je zákon o sociálním bydlení: byl vykostěn, finančně nezajištěn, a rychle řešit bytové problémy nejzranitelnějších nepomůže. Pracovníci „Kontaktních center pro bydlení“ budou bezmocně bloudit v byrokratickém labyrintu nespolupracujících odborů na místních úřadech, a nakonec sloužit jen jako další důkaz pro toxické politiky, že stát je neschopný a jedině spojení se soukromým byznysem může něčemu pomoci.

Inspirativní jsou proto pro mě slova velšské poslankyně J. A. Rathboneové, dlouhodobě se zabývající sociální politikou, adresovaná mezinárodnímu týmu Housing First:

„Co říkáte, je krásné. Ale v Cardiffu čeká na obecní byt osm tisíc rodin — a většina z nich bude čekat roky. V soukromém sektoru neexistuje žádná regulace nájemného. Úředníci, kteří se snažili umístit lidi do soukromých nájmů, selhali, protože neexistuje žádné ubytování, které by mohlo být hrazeno z příspěvku na bydlení — většina lidí bez domova je také bez práce. Takže v ideálním světě byste měli pravdu, ale ve světě, ve kterém dnes žijeme a v němž také fungují místní úřady, není možné zavést systém, který popisujete.“

Česká republika je na tom podobně — vlastně hůř. Český stát naděluje sám sobě mnohem horší výchozí podmínky, než chystá zdivočelému neregulovanému trhu. Proto například komerční, realitní agentura „Chyť byt“ má za několik měsíců v portfoliu v Praze čtyři tisíce bytů v až lichvářském režimu a dlouholetá pražská Městská nájemní agentura jen několik desítek.

Už Karel Teige ve dvacátých letech minulého století věděl, že kapitalistický trh neumí zajistit dostupné a důstojné bydlení pro všechny. A to si musíme uvědomit i my, sociální pracovníci. Jinak můžeme leštit spodní schody, jak chceme — ty horní, systémové, tím totiž nepřeskočíme.