Vzpomínám si na exkurzi na úřad práce někdy v osmé či deváté třídě. Měli jsme si vybrat, kam dál na školu a jaké povolání by pro nás bylo vhodné. Chodili jsme v té době na různé workshopy, kde spolužáky lanařili na strojírenství, automechaniku a elektroobory, zatímco spolužačky chodily na exkurze na obchodní, pedagogické či sociálně zaměřené školy.

Nenápadně, zato však velmi důsledně se tím naplňovalo předurčení, které jsme dostávali už od mateřské školy: kluci si hrají s autíčky a tanky, dívky s panenkami. Po pár letech se hra měla proměnit v celoživotní rozhodnutí: kluci mají opravovat auta, dívky se starat o výchovu dětí a péči o potřebné.

Co ale když se někteří muži rozhodnou tohle „předurčení“ prolomit? Když místo technického oboru chtějí učit, léčit, vychovávat nebo se starat a pečovat o slabší? Na workshopu pro budoucí středoškoláky se „trhnou“ od ostatních chlapců a jdou ke stánku pedagogické, sociální nebo umělecké školy. Ocitnou se ve třídě plné lidí s podobnými zájmy, ale jiného pohlaví. A zůstanou tam často sami. Stejný obraz se opakuje i na vysokých školách: obory péče a vzdělávání jsou výrazně feminizované.

Touto cestou prošel i autor tohoto textu: konzervatoř, vyšší odborná škola sociálně pedagogická, pedagogická fakulta — a nakonec sociální práce. O to větší překvapení pak bylo poslouchat od jiných mužů, že „péče přece není práce“, že „učit zvládne každý“, že „prevence je zbytečná“ nebo že „péče je podřadná činnost, protože z ní nevznikají žádné hodnoty“. V horších případech slýcháme i to, že jsme „paraziti přisátí na systém“, kteří by vlastně ani neměli existovat. Drsné soudy — do chvíle, než nás tito lidé sami potřebují.

Osobně pracuji jako sociální pracovník v krizovém psychiatrickém týmu. Poměrně často se setkávám s muži, kteří byli ještě nedávno přesvědčeni, že žádnou pomoc nikdy potřebovat nebudou. Pak ale přijde souhra okolností: ztráta zaměstnání či krach živnosti, rozvod, přerušení kontaktu s dětmi, exekuce, ztráta bydlení. A jako jediné východisko se začne jevit sebevražda. Mnozí se o ni pokusí — ovšem ne všichni uspějí. Načež spolu sedíme v psychiatrické nemocnici. Je to bizarní a zároveň až děsivě běžné.

Co teď? Ubytovna, azylový dům, noclehárna. Restart života bez záruk a často i bez nároku na dávky, protože zdravotní a sociální pojištění „se neřešilo“. Vždyť přece spoléhali na svou sílu. Na to, že všechno zvládnou sami.

Jsou to přitom často ti samí muži, kteří by ještě před pár měsíci hlasitě protestovali proti tomu, aby měli za souseda „socku“. Ti samí, kteří mluvili o sociálních pracovnících jako o parazitech. Ti, kteří označovali reformu psychiatrie za vyhazování peněz, jež by se přece měly investovat do dálnic a parkovišť. Ti, kteří odmítali oddlužení nebo milostivá léta se slovy, že „lidi si za dluhy můžou sami, tak ať trpí“.

Pokaždé, když slyším řeči o „parazitech napojených na systém“ nebo o tom, že „jen sedíme a nic nevytváříme“, snažím se trpělivě vysvětlovat: každému z nás se může docela snadno stát, že bude potřebovat pomoc. Ne každý může být pořád silný. Je normální říct si o pomoc, jít k lékaři, využít dluhové poradenství nebo sociální službu. Sešup na úplné dno se odehraje tak rychle, že ani nevíme jak. A najednou nevidíme východiska.

Pomoc není ostuda

Naše práce skutečně může zvnějšku vypadat jako „slepičárna, kde společně plkáme“. A vlastně to ani není daleko od pravdy: hodně naší práce spočívá v tom společně si promluvit, zeptat se a vyslechnout druhého, kam půjde, poradit mu, co může dělat a kdo mu může pomoci. Odpověď těch, kteří najednou potřebují pomoc, často zní: „Myslel jsem si, že jako správný chlap to všechno zvládnu sám.“

Stereotypů o humanitních oborech je opravdu mnoho. Stejně jako stereotypů o službách, které „nevytvářejí zisk, jen se starají o druhé“. Není to jen nespravedlivé a nepříjemné. Je to především krátkozraké.

Péče totiž není dekorace společnosti. Péče je infrastruktura. Jen není z betonu a asfaltu. Je tvořená lidmi a jejich vazbami — z jejich času, odbornosti, trpělivosti a schopnosti vydržet u druhého člověka ve chvíli, kdy se mu život rozpadá. A pokud tuto infrastrukturu dlouhodobě shazujeme, podhodnocujeme a necháváme rozpadat, jednoho dne se zhroutí přesně ve chvíli, kdy ji budeme nejvíc potřebovat.

A tady se vracím k oněm „podřadným zaměstnáním“. Rozumím touze stát na vlastních nohou. Být silný, soběstačný. Jenže to je často kulturní mýtus, který mužům prodáváme jako identitu. Mýtus, jehož vedlejším účinkem je, že z pomoci dělá ostudu, z péče slabost a z lidí, kteří ji poskytují, terč.

Ale ve chvíli, kdy se něco pokazí, vás „správná mužnost“ nezachrání. Zachrání vás to, že někdo zvedne telefon. Že existuje krizová služba, sociální práce, zdravotnictví, dluhové poradenství. Že existuje síť, která vás zachytí dřív, než se propadnete na úplné dno.

Pokud tuto síť necháme rozpadnout jen proto, že „nevytváří zisk“, nebudeme žít ve svobodné společnosti. Budeme žít ve společnosti, kde přežijí jen ti s nahromaděnými úsporami, s kontakty, majetkem — a štěstím.

Nevyzývám k tomu, aby muži začali hromadně studovat sociální práci, ale k tomu, abychom přestali pohrdat prací, kterou budeme dřív nebo později potřebovat všichni. Přestali předstírat, že péče je měkká a podřadná jen proto, že je tichá a často ji vykonávají ženy. Konečně si přiznejme, že když někdo drží druhé lidi nad vodou, není to parazitismus. Jde o tvrdou, odbornou a společensky nezastupitelnou práci.

Hodnota totiž není jen to, co lze vyčíslit na faktuře. Hodnota je i to, že se někdo ráno probudí a má důvod žít. Že dítě není v ohrožení. Že člověk neskončí na ulici jen proto, že měl pár špatných měsíců.

Změna k lepšímu nevznikne poučováním o tom, že se má někdo „víc snažit“. Začíná tím, že přestaneme systematicky tlačit péči do kouta, začneme ji důstojně platit a prevenci budeme brát vážně. A přestaneme vychovávat kluky k přesvědčení, že pomoc je ostuda.

Protože dřív nebo později každý potřebuje, aby se o něj někdo postaral. Jen to dnes ještě ne každý ví.