Podle nejnovějších dat Eurostatu patří Česká republika k zemím s největší nerovností v odměňování žen a mužů v Evropské unii. V pomyslném žebříčku jsme skončili předposlední — hůře je na tom už jen Estonsko. Rozdíl ve výši mezd mezi muži a ženami, takzvaný gender pay gap, u nás činí 18,5 procenta.

Průměr v Evropské unii je přitom 11,1 procenta a Lucembursko, které dopadlo v rovnosti odměňování nejlépe, se dostalo dokonce na zápornou hodnotu - 0,8 procent, což znamená, že ženy si vydělají v průměru o necelé procento více než muži.

Hypotetická průměrná česká žena musí každý rok pracovat o třiaosmdesát dní déle, aby dorovnala výdělek svého mužského protějšku. Reálná česká žena samozřejmě nic takového udělat nemůže, protože kromě placené práce se stará také o domácnost, kde odvede dvakrát více práce než muž. Neoddechne si ani v ostatních oblastech, jako je péče o děti a starší či nemocné blízké osoby. V těch ženy zastanou více než dvě třetiny veškeré práce.

Mám to štěstí, že můj partner je do péče o děti hodně zapojený a v domácnosti toho zastane dokonce více než já. To je také jediný důvod, proč můžu psát tento komentář a proč se můžu podílet na veřejném dění tam, kde to považuji za důležité. S výdělky to ale u nás doma máme rozdělené více než tradičně. Na účet mi pravidelně přijde jen asi 60 procent toho, co mému muži.

Co to pro mě znamená? Momentálně skoro nic. Ale v případě, že bychom se rozešli, budu to já, kdo bude mít problém najít a zaplatit bydlení pro sebe i pro děti. Budu to já, kdo bude každý měsíc počítat, jestli nám vystačí finance na jídlo, jestli si můžu dovolit poslat dítě na školu v přírodě, jestli si můžu zajít s kamarádkou na koncert. Jsem prostě na svém partnerovi kvůli nerovnému výdělku závislá. A právě kvůli ekonomické závislosti ženy často zůstávají ve vztazích, ve kterých se cítí nešťastné.

Příčiny známe. Ochota ke změně chybí

Důvody vysoké nerovnosti v odměňování jsou dobře známé. Dlouhá rodičovská dovolená a s ní spojený výpadek v kariéře, nedostatek flexibilních úvazků, dlouhodobě nízká transparentnost mezd, nízký podíl žen ve vedení, tedy na nejlépe placených pozicích, a stále relativně tradiční rozdělení rolí: žena je pečovatelka, stará se o domácnost, muž je živitel.

Právě péče je přitom v problematice rovného odměňování klíčová. Například Silvia Federiciová upozorňuje, že moderní kapitalistická ekonomika dlouhodobě stojí na neplacené práci žen v domácnostech, bez níž by totiž současný systém nemohl fungovat. Také americká filozofka a politická teoretička Nancy Fraserová popisuje, jak je péče, zajišťovaná převážně ženami, pro společnost nezbytná, ale zároveň systematicky podhodnocená.

Oblast péče je přitom podhodnocená i mimo naše domácnosti. Jana, sociální pracovnice z Brna, pracuje s lidmi v obtížných životních situacích. Její práce je psychicky náročná a vyžaduje vysokou míru odpovědnosti, přesto si měsíčně vydělá jen 35 tisíc korun hrubého. Sama říká, že ze svého příjmu by bez partnera jen obtížně pokryla náklady na bydlení a běžný život. Janina situace bohužel není výjimkou, ale typickým obrazem oboru, na kterém je naše společnost závislá.

Výše odměn v pečujících profesích je u nás dlouhodobě hluboko pod průměrnou mzdou. Zároveň v pečujících profesích pracují převážně ženy — zhruba tři ze čtyř pracovníků jsou ženy. Naše společnost je tedy postavená na levné anebo zcela neplacené práci pečujících žen.

Neformální péče o malé děti je také jedním z nejdůležitějších faktorů přispívajících k rozdílům ve výdělcích mužů a žen obecně. Česká republika má vůbec nejdelší rodičovskou dovolenou z celé Evropské unie, a to až čtyři roky, přičemž po tři roky má zaměstnavatel garantovat pracovní místo.

Zní to idylicky, ale je to vykoupeno velkým poklesem výdělku, dlouhým výpadkem z pracovního trhu a koneckonců i psychickou pohodou matek. Pokud má žena dvě děti, může strávit mimo trh práce až osm let. Stát přitom není schopen zajistit dostatek míst ve školkách pro děti do tří let a jednoduše spoléhá na to, že o malé děti se postarají jejich matky.

Dokud bude neplacená práce v domácnosti a péče o blízké stát především na ženách, zůstane ekonomická nerovnost žen a mužů trvalou realitou života české společnosti. O péči proto musíme začít mluvit jako o zásadním ekonomickém tématu — a nikoli jen jako o soukromé záležitosti jednotlivých rodin.