Česká republika, podobně jako i jiné západní země, balancuje na hraně demografického útesu. Porodnost se propadla na historické minimum, které nepamatujeme po dvě století, a z tématu se stalo vděčné politické kolbiště.

Andrej Babiš svolává konference a lze očekávat obvyklý koktejl: špetku akademického konsenzu o flexibilních úvazcích a investicích do předškolní péče, proloženou populistickými sliby, jako jsou dotace na hypotéky v prostředí s chronicky omezenou nabídkou bydlení. Možná nebude chybět ani něco na způsob posílání dopisů lidem v reprodukčním věku, po vzoru nedávných pokusů francouzské vlády.

O jednom z nejzásadnějších nástrojů, jak zmírnit dopady klesající porodnosti, se však pravděpodobně opět mluvit nebude. Debatám o demografii vládne tichý předpoklad, že nám předchozí generace odkázaly jakousi ideální velikost populace, kterou si musíme jako štafetový kolík předávat dál. Očekává se, že dnešní mladí lidé budou kopírovat reprodukční návyky svých rodičů, ačkoliv žijí v radikálně odlišném světě.

Z diskuse se tak vytrácí zásadní fakt, že klesající porodnost není vždy jen symptomem úpadku. Často je to přímý důsledek těžce vybojovaných svobod a přirozenou reakcí na změnu světa kolem nás. Pokud chceme krizi řešit, musíme tuto realitu přijmout.

Svoboda nemít dítě?

Začněme kontroverzně. Rodičovství je sice pro celou řadu lidí životním posláním a zdrojem štěstí, přesto se však jedná o rozhodnutí, kterého významná část populace — podle evropských statistik zhruba každý desátý rodič — dlouhodobě lituje. V praxi se jedná o desítky tisíc rodičů. Sociologické studie naznačují, že hlavním viníkem není nedostatek lásky k dětem, ale drtivý kulturní tlak.

Rodičovství bylo dlouho vnímáno jako povinná vstupenka do dospělosti. Zejména ženy mají často pocit, že bez dítěte nebudou společností plně přijaty. Není divu, že v konzervativních zemích, jako je Polsko, je míra této „lítosti nad rodičovstvím“ nadprůměrně vysoká. Tam, kde by dřívější generace měly první dítě v osmnácti, si dnešní dospělí ve zralejším věku pořídí jedno, nebo žádné.

Méně dětí se rodí lidem, kteří na ně nejsou připraveni nebo je ve skutečnosti nechtěli. Je to odraz světa, který konečně nabízí víc než jen jednu životní cestu. Problém nastává v momentě, kdy i ti, kteří děti po zralé úvaze chtějí, narážejí na tření mezi možnostmi moderní společnosti, nefunkčním státem a rigidními normami uvnitř rodin.

Největší zátěž nadále nesou ženy

Rozhodnutí stát se rodičem dnes v mnoha ohledech „zavře více dveří“ než kdykoliv v minulosti. Náklady ušlé příležitosti rostou úměrně s možnostmi, které moderní svět nabízí. Úkolem státu by mělo být co nejvíc z těchto dveří nechat otevřené. Místo toho je však sám často přivírá.

Jednou z hlavních bariér jsou dramaticky nerovné dopady rodičovství na muže a ženy. Zatímco muži plynule pokračují v kariéře, ženy svůj pracovní i osobní život na několik let plně podřídí ekonomicky i společensky nedostatečně oceňované péči.

Genderové rozdíly začínají strmě růst právě po narození prvního dítěte. Hlavní příčinou je právě nerovnoměrné rozdělení péče o děti a domácnost. Tato asymetrie prohlubuje ekonomickou závislost žen a trvale poškozuje jejich profesní vyhlídky.

Nerovnosti v dopadech rodičovství zároveň nejsou zdaleka pouze ekonomické. Nerovné rozdělení péče se pojí se zvýšeným stresem, emočním vyhořením a rizikem sociální izolace či pocitů osamělosti. Není divu, že v mnoha státech deklarují touhu pořídit si dítě mezi bezdětnými častěji muži než ženy, na které by dopadla hlavní zátěž tohoto rozhodnutí.

Jak podotýká ekonomka práce a laureátka Nobelovy ceny Claudia Goldinová: „Nikdy nedosáhneme genderové rovnosti, dokud nebude existovat rovnost v páru.“ Tuto myšlenku lze posunout ještě dál. Skutečně funkční prorodinná politika se neobejde bez zajištění rovných příležitostí žít život podle svých představ pro oba rodiče, a to v rodině i mimo ni.

Český stát místo vyvažování tyto nerovnosti konzervuje. Ať už se jedná o nepřiměřeně dlouhou rodičovskou dovolenou, nebo — donedávna — štědré daňové úlevy na nepracujícího partnera, které betonují model jednoho živitele a ekonomicky závislé manželky. Výsledkem je pro někoho možná paradox. Vyšší porodnosti se dnes těší země s vysokou participací žen na trhu práce a ty, kde je systémová ekonomická penalizace matek nejnižší.

Cesta k vyšší porodnosti nevede přes vymáhání zastaralých norem, ale přes vyrovnávání genderových nerovností na trhu práce i v rodině, dostupnější předškolní vzdělávání a odtraňování dalších bariér, jako je nedostupné bydlení. Musíme si však přiznat realitu. Jak ukazuje příklad Skandinávie, ani robustní a genderově relativně citlivý sociální systém pravděpodobně nebude stačit k dosažení reprodukčního koeficientu 2,1 dítěte na ženu. Pokud tento fakt přijmeme, otevřou se nám nové perspektivy.

Politické tabu, které nás může zachránit

Existují totiž i jiné cesty, jak se vypořádat s dopady stárnutí, aniž bychom mladé lidi nutili do reprodukčních vzorců jejich rodičů a prarodičů. To nás přivádí k jednomu z nejúčinnějších, ačkoliv stále jen částečných řešení problémů spojených se stárnutím společnosti. K nástroji, který se však naneštěstí stal jedním z nejtoxičtějších pojmů současné politiky: k ekonomické migraci.

Máloco tmelí nacionalisty, populisty a v posledních letech i umírněné liberály tak silně jako odpor k přistěhovalectví. Obavy z toho, že cizinci berou práci místním, vyjídají státní rozpočet nebo se masově dopouštějí trestné činnosti, jsou hluboce zakořeněné. Jako mnohé populární narativy, ani tento však není pravdivý.

Zatímco politici straší invazí a kriminalitou „chirurgů z dovozu“, mezi odborníky panuje vzácná shoda na přínosech řízené migrace. Desítky let výzkumů dokazují, že ekonomická migrace zvyšuje produktivitu a zajišťuje udržitelnost sociálního systému.

Potvrzují to i nedávná data Evropské unie: migrace ve většině případů nevede k nárůstu kriminality ani nezaměstnanosti. Ostatně ani masivní a často špatně koordinovaná vlna uprchlíků z Ukrajiny neměla podle Ministerstva vnitra na bezpečnostní situaci v ČR negativní vliv.

Migrace navíc pomáhá kompenzovat demografický deficit zemí globálního severu. Například Spojené státy se díky ní nikdy nemusely potýkat s takovým úpadkem jako Evropa. Naopak Japonsko doplácí na to, že si zavedlo jednu z nejpřísnějších migračních politik na světě, svým vymíráním a ekonomickou stagnací.

Vzorem pro nás může být Španělsko. Za naprostou většinou nárůstu jeho populace o 8 milionů obyvatel mezi lety 2000 a 2024 stála právě mezinárodní migrace. Podle premiéra Sáncheze se imigrace podílí na španělském HDP na obyvatele z 25 procent a tvoří 10 procent příjmů sociálního zabezpečení, ačkoliv na ni připadá pouhé jedno procento veřejných výdajů, což potvrzují i odborné studie. Zatímco jiné země podlehly antiimigračním tlakům, Španělsko sklízí plody své otevřenosti.

Paradox stárnoucí společnosti

Efektivní integrace se samozřejmě pojí s řadou kulturních výzev. Často slýcháme, že migrace z kulturně a politicky odlišných oblastí oslabí liberální hodnoty. Obraz je i zde mnohem komplexnější.

Ačkoliv například první generace muslimů přicházející do Evropy jsou v některých tématech podobně jako ostatní evropští věřící o něco konzervativnější než lidé bez vyznání, v oblasti práv žen jsou rozdíly i u první generace minimální. Tyto rozdíly se navíc nepromítají do politického rozhodování. Evropští muslimové častěji volí liberální strany a pomáhají tak bránit liberální hodnoty, které jsou v současnosti pod útokem populistické pravice.

Spojené státy narativ o nekompatibilitě kultur nabourávají ještě výrazněji. Američtí muslimové jsou například stabilně tolerantnější než bílí křesťané a ze všech náboženských skupin nejrezolutněji odmítají násilí páchané na civilistech při válečných konfliktech i mimo ně.

Hlavní zodpovědnost za úspěšné zvládnutí integrace s všemi jejími ekonomickými a sociálními benefity neseme my a naše ochota nastavit systém aktivní integrační politiky, který je nutnou podmínkou efektivního začleňování.

U nás však kráčíme přesně opačným směrem. Vláda se rozhodla ustoupit rétorice populistů z SPD a plánuje podmínky migrace dále zpřísňovat. Skutečným nepřítelem integrace v České republice tak není „nekompatibilita kultur“, ale my sami a naše legislativa.

Jednu z příčin, proč je pro české politiky tak snadné sbírat body na strachu z migrace, můžeme hledat právě v problému, který má migrace řešit: ve stárnutí populace. Starší lidé se k migraci staví mnohem negativněji než mladší generace, ačkoliv s cizinci mají v průměru výrazně méně osobních zkušeností.

Jak upozorňuje ekonom Giovanni Peri, vzniká tak paradoxní situace, kdy migraci nejvíce odmítá skupina, která z ní těží nejvíce. Jsou to právě migranti, kdo pomáhá stabilizovat důchodový systém a kdo disproporčně pracuje v oblasti sociální a zdravotní péče, kterou senioři využívají, aniž by s novou pracovní silou museli soupeřit na trhu práce.

Například takřka čtvrtinu zaměstnanců britské Národní zdravotní služby tvoří lidé, kteří se nenarodili ve Velké Británii. Bez nich by se zdravotnictví a systém sociální péče už dávno zhroutily pod vlastní vahou. Britské zdravotnictví i jiná odvětví systému služeb jasně ukazují, že migranti sociální systémy nevyčerpávají, ale naopak je v době chronického nedostatku pracovní síly udržují v chodu.

V České republice je podíl zahraniční pracovní síly ve zdravotnictví dlouhodobě hluboko pod průměrem OECD. V kontextu stárnoucí populace lze očekávat masivní nárůst poptávky po zdravotních službách.

Český vzdělávací systém přitom tomuto trendu nemusí stačit. Tlak na veřejné služby se tak pravděpodobně bude v následujících letech dále stupňovat. I proto například Iniciativa pro efektivní zdravotnictví doporučuje tento tlak snížit mimo jiné podporou příchodu a integrace zahraničního personálu.

Naši politici, vycházející vstříc často iracionálním obavám z ekonomické migrace, hazardují s budoucností systému, na kterém jsou jejich voliči existenčně závislí. Potřebujeme veřejnou debatu, ve které přestaneme migranty vnímat jako hrozbu a začneme je vidět jako logický pilíř funkčního státu.

Řízená imigrace na trh práce přivádí tak potřebnou pracovní sílu, pomáhá financovat důchodový systém a udržuje v chodu klíčové veřejné služby včetně zdravotnictví. Imigrace sama o sobě demografickou krizi sice nevyřeší, bez ní ji však zvládneme jen stěží.