Kesiu Barranco potkávám v prostém, bílém interiéru marocké restaurace Berkani pár minut chůze od vlakového nádraží ve městě Torre Pacheco na jihu Španělska. Místností se rozléhá syčení rozpáleného oleje. Kesia mi energicky představuje svou starší dceru a její kamarádku, načež se se všemi v restauraci vřele pozdraví a objednává nám mátové čaje — v arabštině, kterou ovládá plynně.

Na sobě má světle růžový svetr, z krku jí spadá zlatý řetízek se čtyřlístkem. Narodila se v Bilbau, hlavním městě španělského Baskicka, kde potkala svého budoucího manžela — marockého migranta bez povolení k pobytu. Kvůli jeho ilegálnímu statusu se mu nedařilo v Bilbau najít práci.

Před třiadvaceti lety se proto spolu přestěhovali do Torre Pacheca, čtyřicetitisícového města v provincii Murcia, které se pro všudypřítomná intenzivně obhospodařovaná pole přezdívá „zahrada Evropy“. Španělé o práci na polích nestojí, takže je místní zemědělská produkce závislá na migrantských pracovnících. Mnozí z nich stejně jako Kesiin manžel přišli do Španělska bez patřičných povolení. „Platili ho mizerně, ale uživili jsme se,“ říká Kesia.

Z Bilbaa byla Kesia zvyklá na respektující soužití nejrůznějších kultur a etnik. V Torre Pacheco však začala od místních slýchat: „Jsi tak krásná a inteligentní! Co děláš s Maročanem?“ A to přesto, že Torre Pacheco patří ve Španělsku mezi města s nejvyšším podílem obyvatelstva migrantského původu. Ti tu tvoří přibližně třetinu populace a nejčastěji mají kořeny právě v Maroku.

Kesia si zpočátku zahalovala vlasy, brzy se však hidžábu musela vzdát. „Nikde mi kvůli němu nechtěli dát práci. Ženy v hidžábu tu mohou pracovat jen na polích nebo ve skladech, ale třeba v supermarketu zahalenou pracující nepotkáte. Když se moje dcera ucházela o práci v restauraci, první, na co se jí ptali, bylo, zda nosí šátek. Jen proto, že se jmenuje Yasmina, si ji okamžitě zaškatulkovali jako Arabku v šátku,“ líčí Kesia.

Když hraje Španělsko proti Maroku, komu fandíš?

Předsudky dopadají nejbolavěji právě na děti marockých rodičů. Je jedno, jestli se narodili ve Španělsku a jestli je španělština jejich rodným jazykem, zatímco arabsky moc neumí a do Maroka se podívají jednou za rok, aby navštívili prarodiče. Stejně tak je jedno, jestli je jejich matka Španělka, jestli zdobí vánoční stromeček a účastní se tříkrálového průvodu. Všechny Kesiiny děti ve škole poslouchají, že jsou dětmi marockými, nikoliv španělskými.

„To je pořád dokola: ‚Koho máš radši? Španělsko, nebo Maroko? Když hraje Španělsko proti Maroku, komu fandíš?‘ Moje dcera Yasmina se s učiteli hádala, že je přece taky Španělka, a oni jí na to řekli: ‚Ne, ty jsi muslimka.‘ Jakoby nemohla být muslimka a Španělka zároveň,“ pokračuje Kesia.

Bavíme se přitom o lidech v křehké fázi dospívání, kteří se necítí nikde přijímaní. V rodném Španělsku se na ně ukazuje jako na muslimy, v zemi jejich rodičů se na ně nazírá jako na „awlad eljarej“, tedy „děti z ciziny“. Důsledky? Třeba vysoká míra záškoláctví mezi dospívajícími s marockými kořeny, zvláště mezi chlapci.

„Pokud máte marocký původ, automaticky vás směřují na učňáky. Letos si u mě doma dělají odpoledne úkoly čtyři mladíci, kteří chtěli se školou seknout. Školní poradkyně jim řekla, ať se soustředí na odbornou školu. Byli tak demotivovaní, že je nakonec nevzali ani na učňák. Snažila jsem se jim vysvětlit, že pokud chtějí změnit společnost, v níž žijí, měli by ve studiu pokračovat. Dnes studují přírodovědné gymnázium a mají výborné známky. Když jsem se jich ptala, proč chtěli studium vzdát, odpověděli, že se cítili opuštění a odmítaní,“ popisuje Kesia.

Když bylo Kesiině synovi Ismaelovi šest let, dostal ve škole za úkol vytvořit rodokmen. Do políčka se jménem svého otce napsal Juan, jedno z nejtypičtějších španělských jmen. „Tvůj otec se přeci nejmenuje Juan!“ podivila se Kesia, když přinesl rodokmen domů. „Já vím, mami, ale já se stydím,“ odpověděl jí malý Ismael.

O deset let později se stal Ismael kvůli svému původu obětí útoku, o němž se psalo nejen ve Španělsku.

Ti, kdo nám mají platit důchody a nejedí šunku

Vloni 9. července tři muži marockého původu fyzicky napadli a okradli osmašedesátiletého muže. Fotografie pohmožděné tváře napadeného seniora, které dominují krví podlité oči, rázem obletěla sociální sítě. A to spolu s údajným videem z jeho napadení, které však ve skutečnosti zachycovalo jiný útok na seniora v Almeríi. Sdíleno bylo více než tisíckrát.

Video sdílel mimo jiné José Francisco Garre, mluvčí místní buňky nacionalistické strany Vox se slovy: „Takto v Torre Pacheco rozsévají teror vyznavači ‚mírumilovného náboženství‘. Takto talentovaní jsou ti, kdo nám mají platit důchody a nejedí šunku.“

Záhy začaly sítěmi kolovat černobílé pasové fotografie pěti mladíků marockého původu z Torre Pacheca, doprovázené jejich jmény, daty narození či poznávacími čísly jejich aut — s tím, že jde o útočníky, s nimiž je třeba se vypořádat. Šlo o tváře, které obyvatelstvo Torre Pacheca znalo z každodenního života. S útokem neměli společného nic. Jejich fotografie byly sdíleny více než čtyřtisíckrát. Skutečné útočníky, kteří do Torre Pacheca přijeli z Barcelony a nikdy tu nežili, krátce nato zadržela policie.

Lidovecký starosta Torre Pacheca Pedro Ángel Roca po útoku prohlásil, že se jeho město potýká s nárůstem drobné kriminality už celé měsíce. Podle Národního statistického úřadu bylo přitom na území Torre Pacheca vloni spácháno 443 zločinů, což představuje ve srovnání s rokem 2024 pouze čtyřprocentní nárůst. Míra zločinnosti v Torre Pacheco je v kontextu Španělska průměrná.

Kdo bude mé děti bránit před rasistickou agresí?

Jedenáctého července se v centru Torre Pacheca konala demonstrace, která útok na seniora odsuzovala a na níž přijeli i lidé z okolních měst. Účastnilo se jí i obyvatelstvo migrantského původu. A byl na ní i Kesiin syn Ismael.

„Kdybych předtím viděla, co za výzvy se šíří na sociálních sítích, samozřejmě bych ho nikam nepustila,“ upřesňuje spěšně Kesia. Na telefonu mi ukazuje, jaké výzvy má na mysli: plakát vytvořený umělou inteligencí, na němž jsou vyobrazeni dva vousatí tmavoocí muži. Na čele mají nakreslený terč. Obrázek provází nápis „cacería de moros“. Cacería znamená česky lov, moros je pejorativní označení pro lidi marockého původu.

Atmosféra na konci demonstrace houstla — někteří muži začali na přítomné teenagery s marockými kořeny pořvávat „zku*vysynové“ nebo „zas*raný čmoudi“. Video zachycuje i hajlování.

Tehdy patnáctiletého Ismaele zřejmě někdo poznal — má světlou pleť i vlasy, marocký původ jeho otce prozrazují pouze jeho kudrny. Šestnáct mužů jej začalo mlátit a kopat přímo v centru města. Na pomoc Ismaelovi naštěstí rychle přispěchala policie.

Včasný zásah policie Ismaela zachránil před závažnými fyzickými následky, zkušenost s rasisticky motivovaným násilím jej však proměnila k nepoznání. „Miloval sport, hrával fotbal, jezdil na motorce. Teď nechce o sportu ani slyšet. Nechce se mu na pláž ani do bazénu. Uzavřel se do sebe, celý den visí na telefonu. Odmítá jít do školy sám, musí jej vyzvednout kamarád. Mívá panické záchvaty, dodnes potřebuje psychologickou pomoc a bere léky od psychiatra,“ popisuje Kesia s očima vlhkýma od pláče.

Útok na syna Kesiu okradl o klid. „Jsem velmi empatická pacifistka, nenávidím násilí. Když vidím záběry na fyzické útoky v televizi, pohne to se mnou,“ odmlčí se a hřbety obou dlaní si zpod očí setře slzy. „Ale zažít útok na člena vlastní rodiny? Od té doby žiju se strachem. Když jsou moje děti ve škole, dělám si starosti. Co když jim zase někdo ublíží? Bude je někdo před rasistickou agresí bránit?“

Pouhý den po útoku na patnáctiletého kučeravého Ismaele přispěchal do Torre Pacheca José Ángel Antelo, lídr nacionalistické strany Vox ve městě Murcia, aby přilil olej do ohně svým veřejným projevem: „Nechceme takové lidi v našich ulicích ani v naší zemi. Všechny je deportujeme, nezůstane tu ani jeden jediný! Do Španělska přicházejí lidé pracovat a vytvářet bohatství, nikoliv krást a rozsévat hrůzu.“

Noci strachu

Napadením Ismaele předešlý den přitom rasistické násilí v Torre Pacheco neskončilo. Dalšímu člověku marockého původu po demonstraci rozmlátili auto. Do města se mezitím sjížděli příznivci krajní pravice z celého Španělska, v následujících dnech jich dokonce přijelo několik i ze zahraničí. A jelikož přijeli zlákáni příslibem „honu na Maročany“, zamířili do San Antonia, okrajové čtvrti obývané z většiny obyvatelstvem marockého původu.

Předsedu místní muslimské obce Nabila Morena potkávám u kruhového objezdu, který odděluje centrální část města od čtvrti San Antonio. Ve středu kruhového objezdu stojí obří cihlově zbarvená keramická nádoba, na níž je namalovaná žena s vinnou révou ve vlasech, oděná do bílého roucha. S její anticky působící vznešeností kontrastuje černé anarchistické „áčko“ vysprejované hned vedle její hlavy. V podobných nádobách se tu tradičně skladovaly víno či olej.

„Právě tady policie odřízla čtvrť od zbytku města,“ ukazuje Nabil na ulice, vedoucí od kruhového objezdu do čtvrti San Antonio. „Ultras si ale našli cestu do čtvrti bokem,“ pokračuje.

O dění ve čtvrti San Antonio mezi loňským 11. a 16. červencem se ve španělských médiích psalo jako o „nocích strachu“. Místními ulicemi pět nocí v řadě pochodovali neonacisté v kuklách a motocyklových přilbách, ozbrojení klacky, baseballovými pálkami, kameny či noži. Napadali kolemjdoucí, ničili auta, vtrhli do místního kebabu, kde vysklili výlohu, poničili ledničku a televizi.

Majáčky policejních aut blikaly opodál, nasazeno tu bylo několik desítek policistů. Ve spojitosti s fyzickým násilím a poškozením cizího majetku zadrželi třináct lidí. S ráznějším zákrokem, který by obyvatelstvu čtvrti vrátil pocit bezpečí, nicméně otáleli. Ke Kesie domů se po zmlácení jejího syna běželo schovat několik chlapců s marockých kořeny. „A policie chtěla po cestě identifikovat je — nikoliv ultras!“ zdůrazňuje Kesia.

O tomtéž hovoří osmadvacetiletá lékařka marockého původu a obyvatelka čtvrti ve videu, které natočila z okna v noci 12. července: „Policie přijíždí jako vždy pozdě a nezadržela ani jednoho z těch, co pořvávají ‚Španělsko vpřed‘ a ‚čmoudi pryč‘. (...) Jsme obyvatelé této čtvrti, žijeme ve Španělsku více než třicet let. Pracujeme na polích, naše děti sem chodí do školy. Tato ulice nikdy nebyla nebezpečná. A teď se bojíme vyjít ven.“

Žaluzie obchodů i obytných domů ve čtvrti se stáhly. „Naše děti týden nevycházely z domu. Bylo to přitom období letních prázdnin, kdy by měly odpočívat na pláži a ne být strachy zavřené doma. Stejně tak nevycházeli ven naši senioři, zděšení hlukem petard a policejních sirén. Tohle je velmi klidné město, nejsme na nic takového zvyklí,“ potvrzuje Nabil.

Nejvíce nicméně Nabila zabolela skutečnost, že většinová společnost se svých sousedů nezastala. Výjimku představovala Kesia a pár Nabilových přátel z řad španělských muslimů: „Je hrozné, že většina se nás nezastala, že raději zůstali zavření doma. Bylo by to úplně jiné, kdyby místní vyšli ven a řekli: ‚Dost. Tohle je naše město, tito lidé s námi žijí třicet let. Neházejte všechny do jednoho pytle. Pokud někdo udělá něco špatného, zadrží ho policie. Ale vy sem nebudete jezdit z Madridu, abyste si na nás naháněli popularitu a peníze.‘“

Bez migrace by tohle město nebylo tím, čím je dnes

Zatímco se s Nabilem projíždíme po čtvrti San Antonio, opakuje: „Bez migrace by tohle město nebylo tím, čím je dnes. Podívej, tamhle je marocký obchod, tamhle čínská restaurace. Dokud sem nezačali přicházet migranti, kteří tu začali pracovat na polích, bylo Torre Pacheco vesnička. Až díky migraci se tu začaly vydělávat peníze.“

Kesia mě opakovaně nabádala, abych si čtvrť San Antonio nepředstavovala jako problémové nefunkční ghetto: „Je to normální poklidná čtvrť. Jediné, co ji odlišuje od zbytku města, je nedostatek veřejných služeb a většinový podíl obyvatelstva migrantského původu.“ Sama si nedávno v San Antonio koupila domek, do něhož se s rodinou plánuje postupně přestěhovat a kam už nyní jezdí přespávat s Ismaelem. V ostatních částech města se její syn bojí.

San Antonio ukrývá někdejší historické jádro Torre Pacheca. Poté, co se začali do San Antonia stěhovat migranti, začali místní etničtí Španělé své byty prodávat a stěhovat se do nově vznikajících částí města podél širokých hlavních tříd.

O pátečním odpoledni neprochází mezi jednopatrovými domky, z nichž některé zdobí půvabné vzorované kachličky, ani živáčka. Vane nepříjemně silný vítr, navíc zrovna panuje čas siesty.

Zdravím trojici mužů, kteří vysedávají u kulatých stolků na terase kavárny Al Karama. Prohazuji pár vlídných slov se šedesátníkem Alim, původem z Oujdy na západě Maroka. „S místními vycházíme dobře, všichni jsme lidé. Ti, co tu vloni páchali násilí, přijeli odjinud. Ale je pravda, že se všude brojí proti Maročanům, viď?“ povzdechne si, zatímco se na oblohu ostýchavě vrací slunce.

Od mužů před kavárnou dostávám dva pomeranče a pak už musím spěchat na vlak — mnoho spojů odsud nejezdí. U nádraží mě praští do nosu těžká sladké vůně, kterou znám z Maroka — v nedaleké pekárně zrovna připravují šebakia, smažené pletence z těsta máčené v medu a pomerančové vodě. Ještě na nástupišti se zapovídám s Lilianou, pětatřicetiletou ženou s černými prošedivělými kudrnami a růžovou aktovkou s motivem žlutého hada s dvojitou hlavou, která jede do Madridu na zkoušku z dějin umění.

Kdykoliv levicově smýšlející Liliana hovoří o tom, jak mocná je v této provincii pravice, ztiší hlas. Ptám se jí, zda byla v Torre Pacheco během loňských nocí strachu. Přitakává: „Ale že se něco děje, jsem se dozvěděla až z televize a od přátel, kteří se mě ptali, jestli jsem v pohodě, co se to v mém městě děje. Nemyslím si, že se tu dělo tolik násilí, kolik ukazovali v televizi. Nebo se možná dělo pouze v části města, kde nebydlím.“

Další selhání rasistického systému

Těsně po mém odjezdu z Torre Pacheca otřásl Španělskem další případ násilí na osobě marockého původu, který se rovněž odehrál v provincii Murcia. Osmatřicetiletou Maročanku Salmu dva roky věznil, týral a znásilňoval její partner ve stejnojmenném hlavním městě provincie, než se jí podařilo přelézt plot a utéct. Násilník ji připravil o několik zubů a jedno oko.

Její rodina v Barceloně ji přitom už v dubnu 2024 nahlásila jako nezvěstnou. Vyšetřovací orgány její případ velmi rychle a bez hlubšího pátrání uzavřely jako případ „dobrovolného zmizení“.

Salmině zmizení se nevěnovaly příspěvky na sociálních sítích, její jméno nedominovalo novinovým titulkům — jak tomu bývá v případech, kdy se ztratí mladá pohledná bílá žena. Sousedé pachatele po dva roky slýchali pláč a rány, které prý považovali za obyčejný zvukový doprovod partnerských hádek.

Zatímco migrantské organizace upozorňují, že nejde o individuální případ partnerského násilí, nýbrž o selhání rasistického systému a společnosti, preference nacionalistické strany Vox rostou — momentálně šplhají až k dvaceti procentům.

Nejvíc se straně daří právě v malé a ne zrovna bohaté zemědělské provincii Murcia, z níž si zbytek země trochu utahuje a jíž se ve španělských médiích přezdívá „laboratoř krajní pravice“. Vloni v srpnu se tu Voxu podařilo ve městě Jumilla prosadit zákaz muslimských náboženských rituálů ve veřejných sportovních zařízeních. Vadilo jim totiž, že se ráno během červnového svátku Íd al-adhá muslimové s povolením města modlili na místním fotbalovém hřišti.

Islamofobie ve městě založeném muslimy

Pravicový povyk a zášť vůči islámu je ve Španělsku obzvlášť absurdní s ohledem na roli islámu v tamní historii. Konkrétně město Murcia založil emír Abd ar-Rahmán II. jako součást muslimské říše Al Andalus.

„S muslimskou historií města politici záměrně manipulují a skrývají ji před námi,“ líčí murcijský novinář Paulino Ros, zatímco mě provází po zbytcích muslimské přítomnosti ve městě. Na místě někdejší mešity vyrostla katedrála, v dvacátém století byla se zemí srovnána budova starých muslimských lázní. Před pár lety na poslední chvíli archeologové objevili a zachránili muslimské městečko z 12. století, které málem padlo za oběť parkovišti vedle supermarketu El Corte Inglés.

Na začátku února proběhly regionální volby v západošpanělské provincii Aragón. Zvítězili lidovci, na třetím místě se umístil Vox. Podpora této strany stoupla oproti předchozím regionálním volbám o celých sedm procent.

Lidovci už vládnou v koalici s Vox v několika samosprávách. A mnozí očekávají, že po příštích parlamentních volbách v roce 2027 se koalice těchto dvou stran chopí moci na celostátní úrovni. „Ale tady, v provincii Murcia bude Vox s lidovci soupeřit o vítězství, nikoliv o druhé místo. Murcia bude prvním regionem Španělska, kde Vox vyhraje,“ uzavírá náš rozhovor novinář Ros.