Výčet levicových premiérů v Evropě v posledních letech připomíná detektivku Agathy Christie — postupně se jejich počty tenčí, až tam nakonec možná nezbyde žádný. Nejenže se jim nedaří proniknout do vlády, mnohde už ani nemají zastoupení v parlamentu. V těch nejhorších případech, třeba u nás, sledujeme nedůstojnou likvidaci více než stoleté značky.

Jistou vzpruhou, která tento scénář téměř přesně před rokem narušila, bylo zvolení britských labouristů. Od té doby ale zase v Německu SPD spadla do role menšího partnera konzervativců, stejně jako v Rakousku. Zemí, kde se však navzdory všemu sociální demokraté drží, je Španělsko. Alespoň prozatím.

Španělský předseda vlády Pedro Sánchez navíc patří k nejvýraznějším politikům nejen na levé straně politického spektra. Na rozdíl od Olafa Scholze nebo Keira Starmera, kteří jsou sociálnědemokratickými politiky v mnoha ohledech jen podle názvu jejich stran, Sánchez udržuje levicový směr své politiky relativně nekompromisně. Není proto divu, že skomírající evropská sociální demokracie hledá v Madridu inspiraci.

Ani na Pyrenejském poloostrově ale není situace idylická. Sánchez vládne od roku 2018 a za těch sedm let čelil nespočtu krizí, které dokázal — často i díky kurážným rozhodnutím — nakonec zvládnout. Nyní však on a jeho Španělská socialistická dělnická strana (PSOE) čelí dosud nejvážnějšímu problému — korupčnímu skandálu, který se odehrával nebezpečně blízko premiérovy osoby.

Politická těžká váha

Někdejší vysokoškolský učitel s doktorátem z ekonomie a madridský komunální politik se do čela PSOE dostal už v roce 2014, a to v podstatě jako outsider. Sociální demokraté tehdy zažívaly podobně těžké chvíle, jako jejich evropští kolegové dnes. Z doby finanční krize vyšla strana bezradná a zdiskreditovaná, na stranický establishment už voliči nebyli zvědaví a zdálo se, že levicový prostor připadne spíše radikálnějšímu hnutí Podemos, vedenému politologem a televizní celebritou Pablem Iglesiasem.

To byla chvíle pro Pedra Sáncheze, který si však kontrolu nad svou stranou musel vybojovat. Jeho opatrní kolegové totiž prosazovali vstřícný přístup k lidovcům (PP) Mariana Rajoye. Sánchez se k tomu ale propůjčit nechtěl, a tak se raději na čas vzdal vedení strany i poslaneckého mandátu. „Nepůjdu proti své straně ani proti svým volebním slibům,“ vysvětloval tehdy. Nekompromisní jednání mu vyneslo body a do čela PSOE i funkce vůdce opozice se vrátil silnější. Když pak lidovce zbrzdila korupční kauza, byl najednou v čele menšinové vlády.

Odvaha a odhodlání jsou vlastnosti, kterými si třiapadesátiletý politik získává sympatie dodnes, ale čas od času je to i slabina. Ne každému sedí Sánchezova sebejistota. Občas také prostě střelí vedle, jako třeba v roce 2018, kdy sice vyhrál parlamentní volby, ale ve vládě ho „vydíralo“ Podemos. Vypsal tedy rychlé předčasné volby, které ovšem — po vzoru brexitové premiérky Theresy Mayové — dopadly pro sociální demokraty ještě hůř.

Ekonomicky kompetentní vláda

Pedro Sánchez tedy nikdy neměl zvláště početnou většinu, o kterou by se pohodlně opíral. V situaci, kdy politici raději volí umírněný přístup, přicházel s různými levicovými řešeními: po letech zvýšil minimální mzdu a veřejné výdaje řešil větším zdaněním bohatých. Ve druhém období pak jeho vláda provedla zásadní reformu pracovního práva a zajistila větší ochranu zaměstnancům, kteří dříve pracovali na krátkodobé smlouvy bez jakékoli jistoty. A nebylo jich vůbec málo.

Nešlo ale jen o ideologii — to je jedna z lekcí úspěchu španělských sociálních demokratů. Důležitá je i ekonomická kompetence. „Podobně jako labouristé je PSOE stranou, která je trvale vnímána jako ekonomicky neschopná a působí v nepřátelském mediálním prostředí,“ popisuje španělský ekonom David Cesar Heymann s tím, že většina tištěných deníků i televizních stanic je nakloněna pravici.

V praxi to znamená, že zvláště Sánchezovy první vlády měly vedle levicovosti i jistý technokratický charakter. Sánchezovi nedělo problém například svěřit ministerstvo financí nezávislé ekonomce Nadie Calviñové, nyní úřad vede rovněž nezávislý odborník Carlos Cuerpo.

V průběhu aktuálního mandátu už je to s reformami složitější, protože vláda musí brát ohled na separatistické strany, díky nimž je u moci.

Sánchezova vláda se poměrně úspěšně vypořádala i s dopady pandemie, která španělskou ekonomiku těžící z turismu tvrdě zasáhla. Vláda nabízela štědrou podporu, ale zároveň nenechala rozjet krizi na finančních trzích, k čemuž umně využívala Evropské unie.

Vliv Madridu je ostatně patrný i z toho, že někdejší místopředsedkyně vlády Teresa Riberová dostala jako zástupkyně Ursuly von der Leyenové v Evropské komisi na starosti energetiku — i když se konzervativci hrozili španělského postoje k jaderné energetice.

Rozruch dokáže španělská vláda udělat i v mezinárodní politice. Nyní se třeba brání americkému i evropskému tlaku na zvyšování výdajů na zbrojení. Prý by kvůli tomu bylo nutné šetřit jinde, v sociální politice nebo řešení krize bydlení, což není ochotná akceptovat.

Premiér a „toxický trojúhelník“

Kolem Sáncheze vznikaly již dříve korupční kauzy. Z nekalého jednání byla před několika měsíci osočena i jeho manželka, což premiér „vyřešil“ teatrálním rozmýšlením, jestli má vůbec zůstat ve funkci. Nebylo to však nic proti tomu, co musí řešit teď. A i když zkouší význam a dopady korupčního skandálu bagatelizovat, tentokrát mu už výmluvy stačit nemusí.

Sánchezův vzestup je spojený s kritikou lidovecké korupce, což je karta, o kterou nyní přichází. On sám sice v případu nefiguruje, v korupční síti ale uvázl i organizační šéf PSOE Santos Cerdán, jeho předchůdce a někdejší ministr dopravy José Luis Ábalos a jeho poradce Koldo García. Organizovaná skupina si začala za covidu přihrávat zakázky s rouškami a poté rozšířila své aktivity i do stavebnictví.

Opoziční lidovci vedení Albertem Núñezem Feijóo i populistický Vox pochopitelně spustili vlnu kritiky, objevují se  výzvy k vypsání hlasování o nedůvěře nebo předčasných voleb. V nejbližších týdnech ale z toho nejspíš nic nebude. Sánchez sice bude poslancům skládat účty z tohoto skandálu, ale jinak se Kongres chystá na prázdniny a do září se toho ve španělské politice obvykle moc neděje.

Jaká je alternativa?

Kauza je však velkým problémem pro preference sociálních demokratů. I bez ní ve většině průzkumů ve srovnání s Lidovou stranou ztráceli, což se nyní ještě prohlubuje. Pravicoví voliči se tak možná těší, že by se brzy mohli dostal k moci lidovci spolu s Voxem. To je ovšem trochu zbrklé tvrzení.

Sánchezovy koalice nikdy nestály na velké většině. Jeho strana nedosahuje nijak výjimečných zisků, ale zatím byla vždy schopná koalici poskládat s levicovými i separatistickými uskupeními. Na druhé straně lidovci, i když posledně vyhráli, neměli s kým většinu složit. Nyní má Alberto Núñez Feijóo jediného partnera — krajně pravicový Vox. Jejich nynější preference jsou pro složení dvoučlenné koalice na hraně.

Ani politicky to není láska na první pohled. Umírněný a více středový Alberto Núñez Feijóo není politik trumpovského střihu a k Voxu a jeho šéfovi Santiagu Abascalovi nemá zvlášť blízko. Strany nepostupují v žádném formálním ani neformálním paktu. Tento týden se oba lídři setkali k rozhovoru poprvé dlouhých měsících. Rozděluje je i postoj k případnému hlasování o nedůvěře: Vox by ho chtěl vyvolat, ale nemá pro to dostatek hlasů, lidovci váhají, protože prý neúspěch hlasování může sociální demokraty spíše posílit.

Nakonec není jasné, jak by se situace vyvíjela. U Sáncheze nikdy nevíte, jak s rozdanými kartami naloží. Čas je nyní jeho spojencem, protože do roku 2027 volby svolávat nemusí. Nebo je snad čas na výměnu lídra, aby jedna z mála konkurenceschopných sociálnědemokratických stran měla větší šanci vládnout? Z hlediska reforem už beztak Sánchezova éra končí.