Výčet levicových premiérů v Evropě v posledních letech připomíná detektivku Agathy Christie — postupně se jejich počty tenčí, až tam nakonec možná nezbyde žádný. Nejenže se jim nedaří proniknout do vlády, mnohde už ani nemají zastoupení v parlamentu. V těch nejhorších případech, třeba u nás, sledujeme nedůstojnou likvidaci více než stoleté značky.

Jistou vzpruhou, která tento scénář téměř přesně před rokem narušila, bylo zvolení britských labouristů. Od té doby ale zase v Německu SPD spadla do role menšího partnera konzervativců, stejně jako v Rakousku. Zemí, kde se však navzdory všemu sociální demokraté drží, je Španělsko. Alespoň prozatím.

Španělský předseda vlády Pedro Sánchez navíc patří k nejvýraznějším politikům nejen na levé straně politického spektra. Na rozdíl od Olafa Scholze nebo Keira Starmera, kteří jsou sociálnědemokratickými politiky v mnoha ohledech jen podle názvu jejich stran, Sánchez udržuje levicový směr své politiky relativně nekompromisně. Není proto divu, že skomírající evropská sociální demokracie hledá v Madridu inspiraci.

Ani na Pyrenejském poloostrově ale není situace idylická. Sánchez vládne od roku 2018 a za těch sedm let čelil nespočtu krizí, které dokázal — často i díky kurážným rozhodnutím — nakonec zvládnout. Nyní však on a jeho Španělská socialistická dělnická strana (PSOE) čelí dosud nejvážnějšímu problému — korupčnímu skandálu, který se odehrával nebezpečně blízko premiérovy osoby.

Politická těžká váha

Někdejší vysokoškolský učitel s doktorátem z ekonomie a madridský komunální politik se do čela PSOE dostal už v roce 2014, a to v podstatě jako outsider. Sociální demokraté tehdy zažívaly podobně těžké chvíle, jako jejich evropští kolegové dnes. Z doby finanční krize vyšla strana bezradná a zdiskreditovaná, na stranický establishment už voliči nebyli zvědaví a zdálo se, že levicový prostor připadne spíše radikálnějšímu hnutí Podemos, vedenému politologem a televizní celebritou Pablem Iglesiasem.

To byla chvíle pro Pedra Sáncheze, který si však kontrolu nad svou stranou musel vybojovat. Jeho opatrní kolegové totiž prosazovali vstřícný přístup k lidovcům (PP) Mariana Rajoye. Sánchez se k tomu ale propůjčit nechtěl, a tak se raději na čas vzdal vedení strany i poslaneckého mandátu. „Nepůjdu proti své straně ani proti svým volebním slibům,“ vysvětloval tehdy. Nekompromisní jednání mu vyneslo body a do čela PSOE i funkce vůdce opozice se vrátil silnější. Když pak lidovce zbrzdila korupční kauza, byl najednou v čele menšinové vlády.

Odvaha a odhodlání jsou vlastnosti, kterými si třiapadesátiletý politik získává sympatie dodnes, ale čas od času je to i slabina. Ne každému sedí Sánchezova sebejistota. Občas také prostě střelí vedle, jako třeba v roce 2018, kdy sice vyhrál parlamentní volby, ale ve vládě ho „vydíralo“ Podemos. Vypsal tedy rychlé předčasné volby, které ovšem — po vzoru brexitové premiérky Theresy Mayové — dopadly pro sociální demokraty ještě hůř.

Ekonomicky kompetentní vláda

Pedro Sánchez tedy nikdy neměl zvláště početnou většinu, o kterou by se pohodlně opíral. V situaci, kdy politici raději volí umírněný přístup, přicházel s různými levicovými řešeními: po letech zvýšil minimální mzdu a veřejné výdaje řešil větším zdaněním bohatých. Ve druhém období pak jeho vláda provedla zásadní reformu pracovního práva a zajistila větší ochranu zaměstnancům, kteří dříve pracovali na krátkodobé smlouvy bez jakékoli jistoty. A nebylo jich vůbec málo.

Nešlo ale jen o ideologii — to je jedna z lekcí úspěchu španělských sociálních demokratů. Důležitá je i ekonomická kompetence. „Podobně jako labouristé je PSOE stranou, která je trvale vnímána jako ekonomicky neschopná a působí v nepřátelském mediálním prostředí,“ popisuje španělský ekonom David Cesar Heymann s tím, že většina tištěných deníků i televizních stanic je nakloněna pravici.

V praxi to znamená, že zvláště Sánchezovy první vlády měly vedle levicovosti i jistý technokratický charakter. Sánchezovi nedělalo problém například svěřit ministerstvo financí nezávislé ekonomce Nadie Calviñové, nyní úřad vede rovněž nezávislý odborník Carlos Cuerpo.

V průběhu aktuálního mandátu už je to s reformami složitější, protože vláda musí brát ohled na separatistické strany, díky nimž je u moci.

Sánchezova vláda se poměrně úspěšně vypořádala i s dopady pandemie, která španělskou ekonomiku těžící z turismu tvrdě zasáhla. Vláda nabízela štědrou podporu, ale zároveň nenechala rozjet krizi na finančních trzích, k čemuž umně využívala Evropské unie.

Vliv Madridu je ostatně patrný i z toho, že někdejší místopředsedkyně vlády Teresa Riberová dostala jako zástupkyně Ursuly von der Leyenové v Evropské komisi na starosti energetiku — i když se konzervativci hrozili španělského postoje k jaderné energetice.

Rozruch dokáže španělská vláda udělat i v mezinárodní politice. Nyní se třeba brání americkému i evropskému tlaku na zvyšování výdajů na zbrojení. Prý by kvůli tomu bylo nutné šetřit jinde, v sociální politice nebo řešení krize bydlení, což není ochotná akceptovat.