Strany hlásící se k myšlence nezávislého Katalánska už nebudou mít v místním parlamentu většinu. Ztratily ji v květnových volbách. Vůbec poprvé od roku 2012, kdy se těžiště katalánské politiky posunulo z federalistických pozic na separatistické, tak budou v převaze v katalánském parlamentu odnože celošpanělských, a tedy prounijních stran.

„Pokles podpory separatistů i samotné myšlenky osamostatnění byl v Katalánsku patrný už delší dobu (…) Nyní jej máme tedy konkrétně doložen,“ uvedl k vývoji politolog Jaime Coulbois pro web EuroNews.

Známému španělskému regionu se sedmi miliony obyvatel a HDP srovnatelným s českým vládly v podstatě po celou demokratickou éru místní strany. Výjimkou bylo jen období po referendu 2017 a sporném vyhlášení nezávislosti, kdy nad Katalánskem převzal plnou kontrolu španělský stát.

Nynější volby přitom vyhráli jasně prounijní socialisté, zatímco nejúspěšnější separatistická formace za nimi — Společně+Puigdemont pro Katalánsko (Cat—Junts+) v čele s uprchlým expremiérem Carlesem Puigdemontem — získala o čtvrtinu méně hlasů. Stalo se tak i přesto, že právě Puigdemont zkoušel v kampani mobilizovat, jak jen mohl.

„Prozatím těžko říci, zda jde skutečně o konec celé (separatistické) éry, ale významný předěl to je určitě,“ uvedl v podcastu Catalan News Gerard Escaich Folch, šéfredaktor tohoto zpravodajského kanálu.

Co bude dále

Ve vlastním Katalánsku se bude nyní formovat nová vláda v čele s vítěznými socialisty. Ti mohou vytvořit buďto koalici s levicovým blokem Comuns Sumar vzešlým z někdejší vlny kolem Podemos, nebo vládnout samostatně. Ať tak či tak, budou potřebovat ještě dílčí toleranci od někoho z opozice, zřejmě od Katalánské republikánské levice (ERC), která řídila katalánskou vládu doposud.

„V ERC vidíme nyní vlnu rezignací vedoucích činitelů, jež není způsobena jen oslabením strany ve volbách, ale i skutečností, že nikdo (ze separatistických předáků) nechce nést odpovědnost za podporu socialistické vlády v čele se Salvadorem Illou — aktuálním socialistickým lídrem, který je levičák jen velmi umírněný a navíc je španělský nacionalista,“ vysvětlil pro Deník Referendum Marcos Lamelas z listu El Confidencial — partnerského média DR v projektu přeshraniční spolupráce PULSE.

Velkou otázkou je i politický osud zmíněného Carlese Puigdemonta, jehož formace ve volbách sice posílila, ale celkově přesto prohrála. Puigdemont sliboval před volbami návrat z exilu do vlasti a případně i konec kariéry, pokud neuspěje.

Na podpoře jeho Junts a také ERC přitom aktuálně závisí i celošpanělská vláda Illova spolustraníka Pedra Sáncheze. Pokud tak bude Puigdemont chtít rozehrát nějakou další hru nebo se vztahy mezi socialisty a separatisty v Katalánsku ještě nějak jinak vyhrotí, odrazí se to jistě i v Madridu.

„Bude-li Salvador Illa potvrzen v čele katalánské vlády, je dost dobře možné, že na podzim půjde k volbám celé Španělsko,“ uvedl Marcos Lamelas z Confidencialu dále.

Volební detaily

Prohra separatistů ve vlastních katalánských volbách je znalci připisována jednak únavě z neustálé mobilizace a boje mezi Barcelonou a Madridem, jednak účinnější kampani protiseparatistického tábora a jednak zlepšujícímu se stavu hospodářství.

Vedle socialistů a Puigdemontových Junts, kteří odsáli podporu ostatním separatistickým formacím, se relativně dobře dařilo i konzervativcům všech barev: protiseparatistická Lidová strana si polepšila o více než sedm procentních bodů, neboť pobrala zbytky podpory upadlé pravostředové strany Ciudadanos; v katalánské sněmovně bude mít nově poslance také Aliança.cat, což je separatistická krajní pravice.

Důsledněji levicové strany naopak letos spíš ztrácely. Vedle vládnoucích levicových republikánů z ERC, jejichž voliči přešli k Junts a socialistům, oslabil také profederální blok Sumar a kromě něho i koalice CUP — tradiční platforma nejradikálnější separatistické levice.