Do centra španělské veřejné debaty se opět vrací problém Katalánska — bohatého regionu na severovýchodě země se separatistickými tendencemi. Děje se tak po delší odmlce — v podstatě poprvé od posledních voleb, po nichž si staronový premiér Sánchez vyjednal s Katalánci podporu pro obnovení své středolevicové koalice.

Hlavní důvod návratu katalánského tématu do debaty je v zásadě dvojí. Jednak doputoval do španělského Senátu zákon o amnestii pro všechny separatisty zapojené do slavného referenda v roce 2017 — opatření, jež právě minulý rok Sánchez slíbil katalánským stranám výměnou za jejich hlasy. A jednak byly ve vlastním Katalánsku vyhlášeny na 12. května oblastní volby.

Do této situace navíc vstoupil v minulém týdnu zřejmě nejznámější z uprchlých separatistů Carles Puigdemont s prohlášením, že se po 12. květnu míní vrátit z vyhnanství do země. Vzhledem k tomu, že jde o předsedu katalánské vlády z doby referenda a lídra jedné z hlavních katalánských formací, jde o velice citlivou záležitost.

„Je zřejmé, oč tady jde (...) Puigdemont chce z květnových voleb udělat referendum o své osobě,“ konstatuje v deníku Confidential katalánský redaktor Marcos Lamelas.

Puigdemont uprchl spolu se skupinou dalších separatistů ze Španělska před sedmi lety, hned po zákroku španělských orgánů proti inkriminovanému referendu. V roce 2019 byl zvolen europoslancem. Po celou dobu se přitom nevzdal vedení formace Společně za Katalánsko (Junts), jednoho z hlavních separatistických bloků, který tradičně soupeří o primát s Katalánskou republikáskou levicí (ERC).

V posledních letech měla navrch levicovější a pragmatičtější ERC. Sblížila se s celošpanělskou Sánchezovou vládou. Její lídr Pere Aragonès vedl katalánský kabinet. Od zimy se ovšem derou do čela průzkumů opět Junts.

„Před pár měsící se to zdály být vzdušné zámky — průzkumy nám přisuzovaly třetí místo s velkým odstupem. Nyní však máme podobnou podporu jako socialisti a máme reálnou šanci vyhrát,“ řekl sám Puigdemont před několika dny agentuře Reuters s odkazem na neveřejné volební modely, jimiž má jeho strana disponovat.

Celošpanělské důsledky

Situace ve vlastním Katalánsku je pouze jedním z rozměrů popisovaného dění. Dalším — a zřejmě významnějším — jsou možné celošpanělské důsledky. Obnovená Sánchezova vláda totiž potřebuje k většině součinoust obou hlavních katalánských stran. Sánchezem protlačovaná amnestie je přitom ve většině země krajně nepopulární.

Návrh zákona nyní leží v Senátu, kde má většinu opozice, a je otázkou, zda i navzdory vládní většině ve Sněmovně v posledku projde.

Pokud by navíc Junts květnové katalánské volby opravdu vyhráli a pověstně neústupný Puigdemont získal post předsedy oblastní vlády, záležitost by získala zřejmě ještě úplně jinou dynamiku. Puigdemont sám totiž už naznačil, že by rád požadoval po celošpanělském kabinetu další ústupky.

„Opozice dnes útočí na premiéra Sáncheze s tím, že amnestie pro Katalánce zrazuje vládu práva, že jde o čistě účelový mocenský krok k získání separatistické podpory, a nadto, že je protiústavní. Premiér naopak amnestii hájí argumentem, že je zapotřebí politické klima v katalánské věci už uklidnit (…) Jakou váhu by získalo jeho slovo, pokud se spor znovu rozhořel?,“ přemítal na BBC nad důsledky dalšího možného vývoje Guy Hedgecoe, španělský přispěvatel stanice.