Na obranu Katalánců

Petr Jedlička

Vyhlásit odtržení jednoho ze státotvorných regionů jednostranně a dle oblastního referenda je proti španělskému právu i obyčejné kupecké logice. Přesto při znalosti celého sporu nelze nemít pro katalánský separatismus určité porozumění.

Vendula Filipová dnes u nás v DR poutavě vysvětluje, proč je z hlediska Charty OSN a dalších mezinárodně-právních norem současný katalánský separatismus spíše narušováním práva na integritu, než naplňováním práva na sebeurčení. Zřejmě má z dané perspektivy pravdu.

Čtete rádi analýzy zahraničního dění z dílny Petra Jedličky? Podpořte rubriku Svět a pomozte jí rozšiřovat kapacity.
×

Na pomyslnou váhu odpůrců odtržení je ostatně třeba přihodit i hromadu dalších výhrad, a to zejména ekonomického či mezinárodně-politicky-realistického rázu. Budou rozebrány ještě níže.

Snahy o vyhlášení nezávislosti Katalánska ovšem nejsou jen problémem střetu různých zásad či právních výkladů, ba ani suma účetního sčítání zisků a ztrát. Jde tu — a možná i zejména — o politickou záležitost se svou genezí a četnými přesahy. A zde rozhodně nevyznívá vše černobíle.

V otázce vlastního odtržení jsou Katalánci rozděleni na dva podobně velké tábory. V otázce práva na příslušné referendum je však většina jednoznačná. Foto archiv ElPeriodico.cat

Každý, kdo si představuje úsilí části Katalánců o vlastní stát na základě historie katalánských bojů s fašisty a režimem Francisca Franka, bude skutečností nejspíše zklamán. Jednou z koalic, jež v Katánsku za odtržení dlouhodobě bojují, je sice Kandidátka lidové jednoty — Ústavní výzva, v níž je i subjekt, který má v programu dosud zrušení soukromého vlastnictví; hlavní silou prosazující nezávislost je ale v poslední řadě let měšťanská pravice.

Byla to neoliberální koalice Kovergence a Jednota (CiU) s ekonomem Arturem Masem v čele, kdo začal vést přibližně před dekádou nekompromisní tažení za odtržení. Hlavními argumenty byly peníze (Katalánsko jako bohatý region dosud přes Madrid dotuje chudší části Španělska) a popichovaný národovecký sentiment.

Jádro CiU je v Katalánsku u moci pořád, a to v rámci vládnoucí aliance Společně pro Ano (JxSí), přestože samotná koalice CiU se v roce 2015 rozpadla. Nikdy by ovšem strana katalánských podnikatelů nedovedla zemi do bodu, v němž se nachází dnes, nebýt podpory trojice dalších převážně středolevicových uskupení: Katalánské republikánské levice (ERC), Demokratů Katalánska (DC) a Levicového hnutí (MES). Tyto, respektive jejich voliče, by jen obecné národovectví a touha po větší kontrole nad v Katalánsku vydělanými penězi nepřesvědčilo.

Stěžejní byla zkušenost — a zde již naplno začíná ona obrana Katalánců — z proběhlé hospodářské krize. Dvě věci dokázaly spojit katalánskou pravici s demokratickou levici nad jiné: způsob, jakým centrální španělská vláda Partido Popular (PP) Mariana Rajoye souběžně sanovala banky a škrtala investice i sociální výdaje, a způsob, kterým právě PP ke katalánským požadavkům přistupovala.

Panský přístup a pokusy o dohodu

Mariano Rajoy a jeho lidovci neustoupili separatistickému táboru nikdy v ničem a ani o píď. A nejen, že nedělali vstřícná gesta. Mluvili navíc po celou dobu s katalánskou reprezentací děsivě panským jazykem. Podle ústavy je Španělsko nedělitelné a hotovo. Katalánci nemohou sami rozhodovat o věcech, které se týkají celého státu. Proti narušitelům práva bude zakročeno všemi legálními prostředky. Toto říká španělský premiér od roku 2012 a dle toho i postupuje.

Separatisté se pokoušeli o jednání intenzivně dva roky, nabízeli za region převzít i třetinu španělské dluhu, třebaže v Katalánsku vzniká necelá pětina španělského HDP. Jisté vstřícnosti se přitom dočkali pouze od opoziční sociální demokracie, která navrhla adekvátní posílení pravomoci všech sedmnácti státotvorných regionů Španělska (Katalánska, Baskicka, Anadalúsie, Galície atd., takzvaných autonomních společenství), a v důsledku přeměnu celé země na federaci.

U moci byli nicméně lidovci a zůstávají u ní dodnes, i se svou neústupností. V Katalánsku byl mezitím roku 2014 vypsán první konzultační plebiscit, a to kvůli rozhodnutí španělského ústavního soudu ještě jako zcela nezávazný. V roce 2015 proběhly potom regionální volby a nich zvítězil opět blok s jasným programem: jednat, ale kdyby to nikam nevedlo, vyhlásit nezávislost jednostranně katalánským ustavujícím zákonem plus na základě referenda do osmnácti měsíců — tedy v roce 2017.

Dnešní situace v Katalánsku připomíná v jistém rysu izraelsko-palestinský spor: silnější aktér nechce ustoupit ani v jedné zásadní věci, a tak dlouhodobé reprezentaci slabšího zůstává na výběr: vzdát se, konstatovat úplnou porážku, odejít a nechat místo někomu, kdo bude o podobné cíle usilovat úplně jinak, nebo vytrvat, i když je to v dané situaci z většiny úhlů pohledu těžko hájitelné.

Otázka důsledků

Odtržení bez dohody s vládou v Madridu je porušením španělského práva a s ohledem na povahu dnešního postavení Katalánska by neuspělo zřejmě ani z hlediska mezinárodně-právního. Navíc i kdyby se Rajoyova vláda neodhodlala vynutit si kontrolu nad správou Katalánska po nezákonném jednání jeho vlády přímo —  k čemuž jí dává právo odstavec 155 španělské ústavy —  znamenalo by divoké odtržení pro Katalánsko jako obchodnický region ohromné problémy.

Nejde tu přitom jen o režim na hranicích, otázku správy měny či například kontrolu nad elektrickými sítěmi. Jak tu kdysi vypočítala Ivana Recmanová, v Katalánsku sídlí textilka Mango, banka Caixa nebo španělská velemontovna Volkswagenu. Region potřebuje nutně k prosperitě přístup na společný trh EU, což má Španělsko možnost účinně blokovat. I slavná Barcelona by ostatně přestala hrát Primera División, a mohla dominovat tak akorát katalánské lize.

Přesto se přibližně polovina Katalánců v průzkumech od roku 2014 vyslovuje soustavně pro odtržení. A 70 až 80 procent Katalánců má za to, že je nedělní referendum na místě.

I když je tak z racionálních i formálně-právních rozkladů zřejmé, že hlasovat v neděli pro nezávislé Katalánsko je daleko riskantnější, než bylo například v roce 2014 pro nezávislé Skotsko, což Londýn tehdy Skotům na rozdíl od Madridu a Katalánců umožnil, člověk odhodlané stoupence odtržení po Rajoyově politice a pěti letech zatvrzelosti do značné míry chápe.

Co bude dále, bude záležet na tom, kam až budou ochotna odpovědná španělská místa v bojkotu katalánského počinu zajít. A jak zareaguje katalánská vláda, respektive vedení sedmnácti tisícového sboru katalánské policie.

    Diskuse
    MP
    September 30, 2017 v 10.51
    Z hlediska norem?
    "Z hlediska racionálních a formálně právních rozkladů ... je daleko riskantnější než ..."

    Ono je právo a je politika. Podle španělské ústavy je referendum nemožné, protože je v mi zakotvena nedělitelnost země. To ovšem poskytuje dvě politické možnosti:

    a) Upozorním jako ústavní soud a centrální vláda Katalance na neplatnost případného referenda a varuji, že jeho výsledky nebudu respektovat. Přesto referendum proběhne a pokud vůbec vyhrají secesionisté, poněkud se by posílila vyjednávací pozice katalánské strany. Nic víc.

    b) S odvoláním na ústavní soud se pokusím referendu zabránit, budu zatýkat, provádět domovní prohlídky, budu riskovat střet, který vytvoří národní mučedníky.

    Rozumné argumenty jsou fajn, např, Josef II. měl určitě na své straně veškerou racionalitu, když chtěl ve své říši zavést jeden obcovací jazyk a všeobecné volební právo bylo ve Francii racionálně kritizováno z obavy, že negramotné a pologramotné masy budou volit populistického vůdce.

    Ono prostě ten, kdo používá racionální argumenty bez soudnosti, je politický vůl - a to, že je to racionální politický vůl, není velká útěcha.
    Jde o to, že takové záležitosti jako jestli někdo je s tím druhým - ještě - ochoten a schopen žít ve společném svazku, se prostě nedají rozhodovat nějakými paragrafy. A ani nálezy ústavního soudu.

    Život sám je prostě někde jinde; a jestliže tento život řekne, že takhle už to dál nejde, pak všechny ty ústavní paragrafy nemají ani cenu papíru, na kterém jsou napsány.
    DU
    September 30, 2017 v 15.26
    Katalánsko i Skotsko je důkazem, že EU je stále v zajetí národních států
    A ony národní státy jsou výsledkem obou světových i napoleonských válek. Tedy byly nalajnovány Vídeňským kongresem, Versailleskou konferencí nebo úpravami na konci 2. světové války (Jalta). Dějiny však nekončí. Pokud EU utvoří funkční federaci, je v podstatě jedno, kolik se do federace začlení států. I nových. Je logické, že státem tvořící Evropskou federaci (spolek) bude Bavorsko a nikoli Spolková republika Německo jako celek. A je legitimní, pokud rovným členem federace bude Vlámsko, Katalánsko, Skotsko, Okcitánie, Benátsko apod. Ale na to je zatím brzo - viz současná reakce evropských států. Je tedy ironií kritizovat EU za to, že upírá práva národních států. Naopak, dosud je nepřiměřeně hájí.
    MP
    September 30, 2017 v 20.17
    Katalánci jsou národ, nikoli region
    Ale jinak je třeba volat s Orwellem: Hold Katalánsku!

    Jestli je lepší, aby se Katalánsko oddělilo, to je jedna otázka, na kterou já odpovědět nedokážu. Ale co je jisté (a v tomto je třeba být solidární s katalánským lidem): občané Katalánska mají právo o sobě rozhodovat, mají právo na referendum. A nelze se ohánět čtyřicet let starou, postfrankistickou ústavou!
    IH
    October 1, 2017 v 0.5
    Zatím k tématu jen krátce a z jedné strany
    Aktuální tvrdý postup španělských úřadů proti referendu v Katalánsku může stěží v lidech budit sympatie. Nejspíše vyvolá emoce, které povedou k dalšímu utvrzení se (a zatvrzení) Katalánců v jejich separatismu. O to nejspíš katalánské vládě také nyní jde, vyvolá se konfrontace, načež bude možné dostat se do role reprezentanta země, jehož nepodpora stran veřejnosti bude stěží možná.

    Je otázka, zda mělo Španělsko ohledně své reakce fakicky příliš na vybranou. A je též sporné, zda je záhodno svěřovat plebiscitům rozhodování o separaci. Víme, jak kolísavé mohou být nálady voličstva a jak málo přesvědčivé bylo britské ne EU. Pokud budou mít občané právo a šanci celkem kdykoliv změnit základní přináležitost svého národa, budou tak činit, takže každé uspořádání poměrů bude přirozeně nahlíženo jako málo trvalé, ne dost spolehlivé, jako šance licitovat.
    MP
    October 1, 2017 v 10.33
    Ivo Horákovi
    Státy držela pohromadě nutnost uhájit suverenitu a sjednocený tržní a celní prostor. To se vznikem EU odpadlo, kromě politických a lobbistických elit navázaných na centrum nemá většina občanů na svém státu jiný zájem než estetický.

    Nebýt to nebezpečné, bylo by celkem zábavné pročítat katastrofické scénáře, kterými se katalánským separatistům vyhrožuje -- okamžitý odchod 12 000 firem z bohatého regionu do chudšího a konkurenčně přetíženého prostředí, FC Barcelona se nebude moct účastnit španělské ligy atd.

    Ano, v této situaci je každé uspořádání poměrů založené na zombii národního státu v nadnárodním celku zajišťujícím nejméně tři z pěti základních funkcí tohoto státu opravdu málo trvalé.
    October 1, 2017 v 10.45
    Pochybné mi připadá
    deklarované odhodlání vyhlásit samostatnost při prosté většině odevzdaných hlasů bez ohledu na účast.

    Problém separačního či exitového plebiscitu vidím v tom, že proces je nakloněn směrem k ano. O nezvratném rozhodnutí stačí hlasovat jednou, dát dohromady hlasy k odmítnutí je potřeba opakovaně. I pokud je referendum platné jen při vyšší účasti, může rozhodnout menšina. V ústavách bývá nějaké pojistky, aby vítěz volbách nemohl jen tak snadno udělat nezvratné kroky, které mu zajistí další vítězství. V Maďarsku už se to přesto stalo a PiS v Polsku se o to snaží.

    DU
    October 1, 2017 v 12.19
    Se současnými národními státy je to přesně tak, jak popsal pan Profant
    Významné funkce má již totiž nadstátní konfederace (EU). Referendum a snaha o odtržení Katalánska však není legální záležitost, španělská ústava secesi nepřipouští. Jedná se o revoluční záležitost, něco podobného, jak když před 99 lety vzniklo Československo s tím rozdílem, že ony tři z pěti funkcí jsou již na evropské úrovni a Katalánsko o ně dlouhodobě přijít nemusí.

    Protože je referendum legitimní, i když není legální, nemá smysl řešit, jestli rozhoduje těsná většina nebo významná menšina. Ve volbách i plebiscitech běžně rozhodují aktivní významné menšiny.

    Katalánské (i Skotské) referendum je však něco jiného než Brexit. Katalánci a Skotové se emancipují od vlády zombie národního státu, jak trefně popisuje pan Profant, kdežto Brexitové referendum byl populistický krok právě ony vlády zombie národního státu.

    Katalánci nebo Skotové by naopak rádi v EU byli zejména proto, že nebudou některou agendu muset na nové státní úrovni řešit. Jen EU zatím nepřipouští tzv. vnitřní rozšíření.
    October 1, 2017 v 12.25
    Pane Kubičko, ono je zas potřeba vzít v Katalánsku do úvahy tu genezi, není to jedno rozhodnutí a basta. Separatisté tam vyhrávají s programem odtržení volby řadu řadu let. Teď konkrétně odvozují svoje právo ze čtyř "projevů lidové vůle": 1) konzultačního plebiscitu z roku 2014, kde se Katalánci vyslovovali, zda chtějí za A), aby se z Katalánska stal stát, a za B) zda chtějí, aby se tento stát odtrhl; 2) voleb z roku 2015, kde strany tvořící a podporující současnou vládu kandidovaly poprvé s programem jednostranného odtržení; 3) rozhodnutí katalánského parlamentu z letošního léta, který schválil ustavující zákon nového státu a 4) výsledku dnešního referenda, pokud by bylo umožněno.
    A kdy je možno po jednom referendu uspořádat nové referendum o tom samém? Za měsíc? Za rok? Za deset let?

    Když sleduji, co se stalo kolem brexitu, tak jediná spravedlivá možnost mi připadá, že za platné je vyhlášeno až potvrzovací (druhé) referendum.
    Neboli když vyhlásím referendum, musí do roka proběhnout další, se stejnou otázkou.
    Pokud je v prvním i druhém referendu stejný výsledek, je rozhodnuto, pokud ne, za rok se uspořádá nové referendum a za rok další a tak dál, dokud občané nerozhodnou 2x po sobě stejně. Pak věc min. na 25 let uzavřít.

    Ano - drahé a nereálné.
    Ale jinak pro velké otázky by to asi bylo nejrozumnější.
    + Další komentáře