V posledních letech se v evropských státech doslova roztrhl pytel s referendy o nezávislosti. Jednou se konalo v Grónsku, poté ve Skotsku, možná se ve Skotsku bude konat znovu a nyní se vznáší ve vzduchu otázka Katalánska, které je součástí Španělského království.

Když člověk přiletí do Barcelony, všimne si na letišti cedulí, na kterých jsou tučně napsány časy odletů, a to v katalánštině a angličtině. Až teprve pod nimi člověk najde nápis ve španělštině. Skrytý záměr?

Nazývat španělštinu španělštinou je beztak složité. Jako španělské se označuje ledacos, co pochází ze Španělska, stejně tak i tamější úřední jazyk, který je jedním z nejrozšířenějších na světě. Španělský lid ale nemluví jen španělsky; existují území, kde se mluví i jinými jazyky, tedy katalánsky, galicijsky nebo baskicky. To, co se označuje jako španělština, je potom politicky korektně nazýváno kastilština, španělsky nebo kastilsky castellano.

Jednota státu

Podle španělské ústavy má každý španělský občan povinnost rozumět španělštině a právo užívat svůj jazyk. Už tato věta dává tušit, že mezi různými španělskými národnostmi budou zřejmé nerovnosti, jestliže něčí rodný jazyk je pro ostatní povinný, zatímco rodný jazyk toho druhého není.

Říká se, že v Katalánsku se člověk španělsky nedomluví, jelikož místní raději používají angličtinu. Není to tak úplně pravda. Když se vrátíme zpátky do Barcelony, zjistíme, že tu krom katalánsky mluvícího obyvatelstva žije i to, které katalánštinu neovládá nebo není jeho rodným jazykem. Podle statistik barcelonského magistrátu tvořili místní obyvatelstvo v roce 2004 skoro z čtyřiadvaceti procent ti, kteří se narodili na území Španělska mimo Katalánsko. Ti, kteří se narodili v Katalánsku, tvořili třiašedesát procent. Zbytek tvořili občané narození mimo Španělsko.

↗

Možná překvapivě mezi Katalánci mírně převažují ti, kteří si nezávislost nepřejí. Foto thelocal.es

Tato situace je jedním z několika příkladů, které ukazují, proč jsou jakékoliv pokusy o referendum o nezávislosti Katalánska shazovány ze stolu. I přes to, že Katalánci mají vlastní jazyk a kulturu, je jejich historie dlouhodobě spjata se zbytkem státu. A to natolik, že si zbytek Španělska nejspíš nedovede představit, že by musel fungovat bez nich. Vždyť se jedná o nejbohatší španělský region, který tvořil před třemi lety skoro devatenáct procent státního HDP. Jeho ekonomický přínos nespočívá jen v turismu, ale i v dalších odvětvích: Katalánsko je domovem textilky Mango nebo banky Caixa a sídlí zde i automobilka Volkswagen.

Nelze opomenout ani přínos pro vědu a výzkum: Mezi prvními třemi nejlepšími španělskými univerzitami se podle Times Higher Education nacházejí jen ty katalánské: Autonomní barcelonská univerzita, Barcelonská univerzita a Univerzita Pompeu Fabry. Všechny zmíněné jsou navíc mezi 2,5 procenty těch nejlepších.

Další problém je z právního hlediska. Několikrát proběhla tiskem zpráva, že referendum o nezávislosti Katalánska by bylo protiústavní. Definitivní verdikt vyslovil ústavní soud, který se k vyhlášení referenda postavil negativně. Španělská ústava totiž hovoří o jednotě státu, a i když výslovně nezakazuje referendum o nezávislosti části Španělska, ústavní soud se přiklonil k této interpretaci.

Na ústavní změnu by samozřejmě byla potřeba ústavní většina v celonárodním parlamentu — a ačkoliv v něm zasedají i zástupci stran, které ve svém programu mají výslovně uvedeno, že podporují referendum (například CDC), sami o sobě změnu prosadí, nenajdou-li podporu mezi kolegy z ostatních stran. Dokonce i katalánská odnož Podemos, respektive koalice En Comú Podem a Guanyem el Canvi, která se původně k podpoře referenda hlásila, by raději uvítala předčasné volby v katalánské provincii, jelikož provinční vláda nebyla schopná vyjednat podporu ze strany té celostátní.

I kdyby se ale referendum nakonec konalo, není vůbec jisté, že by se většina obyvatel vyslovila pro nezávislost. Podle posledního sociologického průzkumu mezi Katalánci totiž převažují ti, kteří si nezávislost nepřejí, ačkoliv se jedná o nepatrný rozdíl oproti zastáncům nezávislosti — obě skupiny totiž tvoří něco přes čtyřicet procent dotázaných. Z toho vyplývá, že část obyvatelstva není rozhodnuta nebo jí na tom nesejde. Je samozřejmě možné, že se poměry změní, ale nelze vyloučit, že by případné referendum dopadlo stejně jako ve Skotsku — totiž vyslovením se proti nezávislosti.