Tekuté hranice nacionalismu
Vendula FilipováJak vnímat katalánské referendum z hlediska mezinárodně-právních zásad? Jde spíše o sebeurčení, anebo o zneužitý národní sentiment? Vendula Filipová přibližuje další rovinu debaty o soudobém separatismu se zřetelem na jeho kritiku.
Katalánské referendum o nezávislosti, naplánované na neděli, proti sobě staví dva principy. Jedním je právo na sebeurčení, jehož se dožadují Katalánci, druhým je princip územní celistvosti, na nějž se odvolává španělská vláda.
Princip sebeurčení má sloužit poníženým národům
Právo na sebeurčení bylo institucionalizováno v Chartě OSN po trpké zkušenosti světových válek. Vycházelo z potřeby vyrovnat se s dědictvím kolonialismu, válečných okupací a genocid a zajistit, aby vůči „imperiálnímu“ zacházení s národy existovala mezinárodní ochrana. Princip sebeurčení měl zaručit politické, ekonomické, sociální a kulturní svobody všem jednotlivcům. Tím neúmyslně, ale neodmyslitelně podněcoval nacionalismus v jednotlivých národech.
Byl to paradoxně právě nacionalismus, jehož důsledkem se rozpadly mnohonárodnostní říše během první světové války a který odhalil svou destruktivní tvář během války druhé. V důsledku slepého sebevědomí národa tehdy jeho vedení dokázalo zmanipulovat společnost tak, aby se ve jménu vlastní výjimečnosti podílela na vybíjení nebo ovládnutí jiných národů.
Proto po válce zůstaly evropské státy a města, mnohé do té doby velmi multikulturní, až na výjimky národnostně homogenní, když menšiny prchly či byly přemístěny do „domovských“ zemí, pokud vůbec přežily. Zásada sebeurčení měla zabránit opakování situace, ve které si jeden národ mohl podmanit jiný, a navrátit poníženým jejich identitu a suverenitu.
Rozhodně to však neznamenalo, že bude OSN pod záminkou sebeurčení schvalovat separatismus. Tvůrcem mezinárodního práva není nikdo jiný než státy, v jejichž zájmu přirozeně není podporovat vlastní rozpad.
Při usměrňování odstředivých regionů se opírají o jiný mezinárodní princip, a sice o právo na teritoriální integritu. To zaručuje státu svrchovanost na svém území a jeho nedělitelnost. Princip sebeurčení se s principem územní integrity nevylučuje, pokud se region spokojí s uznáním své identity v rámci státu nebo federace s různou mírou autonomie.
Špatné zkušenosti z minulosti, obavy z domino-efektu v budoucnu
Evropské země mají krvavou zkušenost se skupinami, jež nezávislost vymáhaly násilím, jako irská IRA nebo baskická ETA. Násilný postup mezinárodní právo samozřejmě odsuzuje a těmto skupinám se dostalo pouze zařazení na seznam teroristických organizací. Katalánští separatisti zůstali u mírových prostředků, nezávislosti se ale dočkají stěží. Jednoduše to není v zájmu ani Španělska, ani mezinárodního společenství.
Za všeobecnou nelibostí vůči evropskému separatismu stojí vcelku oprávněná obava z dominového efektu. Pokud by se secese stala reálně dosažitelným cílem, inspirovala by další oblasti, které by mapu Evropy mohly změnit k nepoznání. Zároveň se představitelé států chytře drží pravidla „co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim“.
Kromě těchto spíše alibistických příčin existují hlubší obavy z návratu oné zlé tváře sebeurčení, která zpustošila kontinent. Na evropském horizontu se zřetelně rýsuje vlna nacionalismu a pocit národní povýšenosti, jež se projevují odstředivými tendencemi, ať již vůči EU nebo domovským státům.
Separatismus nemá být první, ale poslední volba
Princip sebeurčení byl definován s ohledem na národy, jejichž existence byla ohrožena a důstojnost degradována. To rozhodně není současná realita Katalánců. Španělsko poskytuje Katalánsku širokou autonomii, uznává jeho specifickou kulturu a Katalánce za jejich odlišné identity nestaví na druhou kolej.
Sebeurčení nemá vést k tříštění států na etnicky a národnostně vyčištěné územní celky. Pokud se tak nějaká oblast jednostranně rozhodne, okolí mu zřejmě zajistí takové podmínky, aby si podobný krok kdokoli další dobře rozmyslel.
Autorka má samozřejmě plnou pravdu v tom, že takový radikální krok - odtržení - by se neměl provádět svévolně. Ale právě to se o katalánských snahách po národní samostatnosti naprosto říci nedá, že by byly výsledkem nějaké momentální nálady.
-- To myslíte, že se má počkat, až stát uzná, že obyvatelé, v tomto případě shodou okolností jeho nejbohatší části, jsou dostatečně uvážliví a odpovědní, aby se rozhodli o tom, žít bez něj?
Autorka má pravdu, opět máme v Evropě potíže s identitárním nacionalismem. Jen navrhuje podivuhodnou léčbu.
Jako Katalánec nesmím mít referendum o samostatnosti a když to nepochopím, zatýká se a vyhrožuje. Pak se mi nabídne vyjednávání, pod podmínkou, že nebudu chtít to, oč jsem doposud politicky bojoval. Ideální motivace, abych se ztotožnil se španělským státem, uznal, že je konstituční a právní, že volby v něm proběhly řádně --a tudíž, pokud jsem náhodou příslušníkem národní menšiny, mám právo držet hubu a krok.
Anebo referendum proběhne a buď jsem prohrál anebo se stát rozdělí. Protože jsme v Evropské unií, budou dále zcela otevřené bezeclé hranice s volným pohybem osob; protože jsme už dávno přijali euro, nebude potřebná měnová odluka. Samozřejmě, budeme chvíli dohadovat o rozdělení zbraní apod., ale budou to věci, které dokázaly zvládnout Česká republika a Slovensko bez unijní vazby a s lidmi jako Klaus a Mečár v čele.
Nemám odborné vzdělání jako autorka a proto si naivně myslím, že ta druhá varianta přispívá k nárůstu nacionalismu mnohem méně, než zákaz referenda a rozšíření prostoru místní autonomie (myslím správní autoritu, ne stav), aby se při každém vlastním selhání vymlouvala na Madrid.
Když poslouchám brněnské politiky, kteří umí perfidní zlovůlí Prahy vysvětlit, proč u nich před bouřkou smrdí kanály a proč šalina nejezdí na čas, vždycky získávám znovu úctu k prozíravému moravskému lidu, který je nebere vážně a nežádá houfně secesi Moravy.
Navíc ani v případě Skotska nebo Katalánska se nejedná o uplatnění práva na sebeurčení ve prospěch nacionalismu, který svůj národ povyšuje nad ostatní. Chtějí jen rovné postavení mezi dalšími státními celky bez ohledu na to, jaká byla imperiální pozice jejich starých center před desítkami až stovkami let.
Decentralizace, regionalismus a odpor proti byrokratickému centralismu je progresivní hodnotou, se kterou se mnozí levicové aktivisté kupodivu neztotožňují. To jen dokazuje, že jsou také v zajetí nacionalismu 19. a 20. století. Naštěstí ne všichni.
Ale vážně. Pokud by se na Zelňáku a před Kašparem noci a kašparem dne shromáždilo dost moravského lidu požadujícího referendum, neviděl bych jinou rozumnou cestu, než jim ho umožnit. A to si pište, že by bylo svévolné, už vidím Ǔstavní soud, jak se vzdává své pohodlné vzdálenost od politického centra a soudce z Čech, jak riskují, zda znovu získají svůj post.
Kdybych byl pražský centralista, naopak bych takovou moravskou touhu po referendu zuby nehty podporoval. Protože vím, jaký zájem mají "moravští" politici na své pražské pozici, jaký moravští lobbisté atd. -- právě to jsou lidé, kteří těží z "centralismu" a kteří představují moc, proti které nějaké neotužilá okamžitá promoravská nálada či protipražské brblání nevyhraje a houževnaté a vlivné moravistické hnutí neexistuje.
Houževnaté a vlivné hnutí by bylo moravské, nikoli "moravistické", protože je potom nesmysl označovat podobná (reálná nebo potenciální) hnutí po Evropě s touto příponou jako skotistické, jihotirolistické, vlámistické, benátistické, lombardistické apod. Nerad opravuji učitele, ale měli bychom se vyjadřovat korektně a správně.
Toto houževnaté a vlivné hnutí však neexistuje a aby mohlo existovat, je nutné určité prolomení do moci mediální a vzdělávací. Když by se žáci na Moravě o své zemi dozvěděli ve školách více nebo kdyby Česká televize pustila více peněz a času do svého moravského a slezsko-moravského studia.
To se týká i bonmotu, který jsem slyšel a který je výstižný. Víte jaký je rozdíl mezi Moravou a Skotskem? Padesát let.