Katalánský dvojútok skupiny mladíků, jíž vymyl mozek fanatický imám, není u nás v EU bohužel prvním, ale už ani desátým podobným: i když teroristických útoků celkově ubývá, šlo v zemích Evropské unie tento rok už o pátý s větším počtem obětí. Logicky se tak debatuje, co dělat, jak k takovýmto situacím přistoupit.

Věc má přitom dvě roviny: jednak prvotní reakci a způsob zacházení s událostí v době prvních dní, kdy zajímá ohromné množství lidí, a jednak následná systémová opatření — takové to „co udělat, aby se minimalizovala pravděpodobnost opakování útoku někdy v budoucnu“.

Vyhodnocování starých a zavádění nových systémových opatření je v případě Katalánska zatím na začátku. Těžko tak předbíhat. Co je však záhodno vyzvednout už nyní, je ona reakce v prvních dnech. Tuto Španělé — a jednalo se vskutku o lidi z celého Reino de España, nejen Katalánce — zvládli naprosto obdivuhodně.

O co konkrétně tu běží: vedle hrůzy ze zničených životů a bolu pozůstalých znamená teroristický útok vždy také velkou zkoušku pro politické vedení země a celou společnost. Klame ten, kdo tvrdí, že každá jiná reakce než zásadní proměna fungovaní věcí veřejných směrem k utužení bezpečnosti znamená podcenění situace. Bezpečnost se utužuje vždycky. Nikdy to není tak, že by se vše odbylo nějakým prohlášením nebo demonstračním postojem.

V pozadí dění po útoku začíná vždy hned pracovat policie a odpovědné státní orgány. Zajišťuje se situace na místě, rozbíhá pátrání po pachatelích a jejich pomahačích, přijímají se bezpečnostní opatření.

Kromě toho však vystupuje někdo v popředí — starosta, premiér, prezident či král, zkrátka nějaká autorita, která státnickým slovem zastřeší všechny technické úkony, jež po útoku provádějí bezpečnostní složky. A pak je tu sama společnost, která též reaguje.

Slova státníků

Slovo autority je důležité. Má napomoci k celospolečenskému naznání, že odpovědné orgány dělají vše, co je možné, k zajištění bezpečnosti a odhalení i dopadení viníků. Má pomoct si uvědomit, že i přes spáchanou hrůzu není na místě panikařit či dokonce lynčovat souvěrce teroristů a že případný nárůst strachu, nenávisti a zoufalství jsou právě tím, co by teroristé chtěli. Důležité je pak též vysvětlit, proč ono hospodské „zavřít hranice“ či „všechny je vyhnat“ vůbec nikam nevede.

V DR jsme se už věnovali několika takovýmto projevům. Jakub Patočka tu psal o mobilizační reakci Françoise Hollanda na útok v Bataclanu, Jan Šícha o pastorském projevu Joachima Gaucka po útoku v Berlíně. A daly by se doplnit i další příklady, je jich naštěstí dost. Státnický nadhled v podobných situacích politikům v západní Evropě dosud nechybí.

V případě Katalánska bylo pozoruhodných reakcí autorit více a už je zde barvitě líčila Barbora Bakošová. Je zde nicméně ještě reakce vlastní společnosti a to je zcela jiný žánr.

I v zemích s velmi kultivovanou politikou se vždy u lidí dostavuje mix obav, hněvu, soucitu s pozůstalými, touhy po odvetě, solidárního odhodlání jít dál a jakési zaraženosti. Jde přitom o to, v jakém poměru se tento mix projeví. Jednou věcí jsou totiž oficiální prohlášení o jednotě a svornosti, jinou realita

Reakce lidí a proč je to důležité

O tom, jaké akce probíhaly v Katalánsku bezprostředně po útocích a jaká atmosféra panovala, informovala soustavně snad všechna globální masmédia po řadu dní. Důležité je doplnit, že různá vzpomínková, manifestační a demonstrační srocení se zvláště v Barceloně děla od okamžiku útoku na promenádě La Rambla po celý další týden a půl každodenně, a to nezřídka spontánně, bez nějakého organizování shora.

V prvních dnech šlo zejména o pietní shromáždění, protože první myšlenky po útoku patří ve zdravé společnosti vždy obětem. Patrick Jackson na BBC podrobně vylíčil, jak se kultura veřejné piety posunula od útoků v Paříži v roce 2015: z tradičně turisticky rušné Rambly se stalo během čtyřiadvaceti hodin poutní místo. Pouliční zpěváci změnili repertoár, stánkaři sortiment. Případy Španělů, kteří cestovali i třeba několik stovek kilometrů, aby na místě položili květiny, nebyly výjemčné.

Celkem 131 bezprostředně vzniklých památníků nechala barcelonská radnice odstranit až tento týden. Před tím je přitom všechny zdokumentovala a rozhodla, že jejich jedinečné prvky zachová jako muzejní exponáty.

Ve třetím a dalších dnech po útoku měly už akce spíše demonstrační povahu. Bylo zde symbolické objetí otce zabitého dítěte s duchovním barcelonské muslimské komunity, byly zde odsudky teroristů jejich rodinnými příslušníky i celý průvod muslimů proti terorismu, jehož se zúčastnilo přes tisíc lidí.

Vyvrcholením se stala série pochodů na památku obětí a proti násilí ve Valencii, Madridu, Vize a zejména v Barceloně minulou sobotu, ve kterých pod hesly „Nemáme strach“ a „Ne islamofobii“ procházeli městem rodilí Barceloňané i přistěhovalci, zaměstnanci záchranných složek, policisté, premiér i král.

Znovu opakuji: Není pravda, když se tvrdí — anebo častěji významně naznačuje — že ten hyperkorektní Západ je vždy po útoku samé „Nebojíme se“, samé „Nás nezměníte“, ale pak už nic. Konkrétně ve Španělsku probíhá nyní už třetím týdnem intenzivní debata, jak zavčas odhalovat podobné případy vymývají mozků, jež vedou následně k terorismu, jak lépe zmapovat a likvidovat metody náboru nových džihádistických bojovníků a jak ještě důsledněji pracovat v boji s džihádistickým islámem při zapojení muslimských usedlíků — zhruba to, po čem tu po útoku v Berlíně volal Martin Rozumek.

V celé zemi byly zároveň posíleny hlídky u památek, byly zpřísněny kontroly na hranicích s Francií a pokračuje mohutné policejní vyšetřování, jakož i posuzování, kde všude případně rozmístit bariéry proti obdobným útokům osobními vozy či dodávkami.

Ony demonstrační akce a ona podoba společenské často spontánní reakce jsou však důležité neméně. Převažují-li v obvyklém mixu obav, hněvu, soucitu, touhy po odvetě, pocitu solidarity a zaraženosti negativní či útočné prvky, objevuje se sklon konstruovat kolektivní vinu, pocit strachu se šíří jako sněhová koule a roste tlak na exemplární satisfakci. Od toho je už jen krok k všeobecnému ozbrojování se a ve-vztahu-k-terorismu-absurdnímu zakládání domobran, vládě silné ruky, sankcionování celých menšin a hledání obětních beránků.

Nutná debata vs. exibicionismus

Pátrání po příčinách a co nejúčinnější prevenci džihádistického terorismu není doposud u konce, a i proto v něm mají mít všechny relevantní otázky místo — včetně debaty o politice Západu v arabských zemích nebo o problematických aspektech celého islámu. Aby měla však tato debata alespoň šanci být plodnou, musí být ony otázky řešeny náležitou formou a v náležitý čas.

Panoramatické rozklady o střetu civilizací, o příčinách v přistěhovalecké politice, o zahraničních intervencích nebo o zlu v samotné podstatě ideologie či náboženství, k nimž se teroristé hlásili, pronášené ihned po útoku, tedy v době, kdy není ještě zřejmá ani desetina z pozadí činu, jsou pouhým exibicionismem.

Ke zvládnutí aktuální situace ani ke zvýšení bezpečnosti toto rozjímání nevede. A v případě, že si jej neodpustí veřejné autority, může mít také hrozné následky.

Projev státnický a převážení pozitivních prvků v popsaném mixu společenské reakce naopak brání ve dnech hned po útocích šíření identitární paniky, jak to zde popsal už Ivan Štampach, respektive Václav Bělohradský, šíření strachu a nenávistných tendencí obecně. Jak napsal Ondřej Vaculík, sám terorismus by si počal málo, a jak Fatima Rahimi, teroristy nezajímají muslimové, ale rekruti.

I ve Španělsku se po útoku objevily případy posprejování mešit či jejich potřísnění výkaly. Zaznamenáno bylo několik nenávistných jakoby-odvetných napadení marockých mladíků a v Granadě vtrhla skupinka deseti neonacistů s dýmovnicemi do islámského centra. Celkově ale zvládli Španělé zkoušku prvotní reakce na terorismus tak, že by se to patřilo zapsat do učebnic. A zvláště v našich končinách, kde si neodpouštějí příležitost využít cizího krveprolití k propagaci vlastní ideo-politické agendy ani vládní ministři.