Sám terorismus by si málo počal

Smyslem teroru je strach, v němž se společnost účinně rozkládá podle představ teroristů a sama vykoná to, co jim by se nikdy nepodařilo a nač ani nemají síly. Myšlení podléhající strachu připomíná normalizaci.

Souběhem příznivých okolností jsem ve vysílání Českého rozhlasu vyslechl dvě velice zajímavé debaty na podobné téma – bezpečnost státu, solidarita s uprchlíky a postoj většinové společnosti a politiků k nim.

Hostem znamenitě vedené debaty (patrně na ČRo – Plus) byl náš přední odborník na bezpečnost státu, armádní činitel Otakar Foltýn. K mému překvapení odborně potvrdil názor, který v tomto našem listě povětšině sdílíme na základě různých postřehů, životních zkušeností nebo vhledu do problematiky. Zejména že strach z terorismu je hlavní silou terorismu. Sám terorismus by si málo počal, kdybychom jeho skutečné účinky – nelze je ale podceňovat – hodnotili stejně jako jiná osudová ohrožení se ztrátami na životech.

Technoktatičtěji založeným posluchačům Foltýn předložil několik statistických údajů, z nichž například vyplývá, že smrtelný pád z postele ohrožuje naši existenci více než výpady teroristů, a to asi tři sta krát. Nemluvě o smrtelných nehodách na silnicích, které jsou proti teroristickým atakům hotová jatka, a přesto denně auto používáme, aniž bychom o zdaru naší cesty měli jakoukoli pochybnost. To je ale známá věc.

Smyslem teroru je strach, v němž pak se společnost začne účinně rozkládat podle představ teroristů a sama vykoná to, co jim by se nikdy nepodařilo a nač ani nemají síly. Boj proti terorismu má dvě složky, zdůraznil plukovník Foltýn: Bezpečnostní složky musí co nejúčinněji proti terorismu včas zasahovat, nicméně stoprocentní účinnost nikdo nemůže zaručit, jinak by terorismus ani nebyl. Do jisté míry nám nezbývá ne se s ním smířit, ale snášet ho jako jiné osudové rány.

Druhou složkou je nepropadání panice a nešíření strachu. U nás se děje opak, a mnohá média už pracují jako by ve službách teroristů: intenzívně šíří strach, jímž posilují strach z imigrantů (a obráceně), což plodí nenávist ke všem „podezřelým“ lidem jiné pleti a jiné kultury či konfese. Společnost sama pak ve své pseudoobraně začíná páchat to, oč teroristům jde. To opravdu řekl plukovník Foltýn vědom si odpovědnosti, kterou má. Postoj našeho prezidenta v této věci a některých politiků pokládá za velmi nešťastný.

Máme se cítit ohroženi? – zeptal se reportér. – Jenom tak, jak ohroženi jsme, měli bychom mít zdatnější armádu, která má schopnost také účinně bránit vlast, jinak jsme v rámci současné obranné koncepce spíše přítěží. Přimlouval by se za dvou tříměsíční povinný branný výcvik místo někdejší vojenské základní služby. Inu voják.

K překvapení nás posluchačů mluvil o jistém ohrožení ze strany Ruska, přestože sám sebe pokládá v širším slova smyslu za milovníka Ruska a jeho kultury. Rusko rovněž pro svou vnitřní stabilitu potřebuje, abychom se ho báli, na což má dosti sil. Vůči jeho velmocenské politice máme být ostražití a vážit si toho, že jsme vázáni evropskými smlouvami v rámci EU, tedy i vzájemnou solidaritou. Prahnutí po odchodu z EU přímo ohrožuje naši bezpečnost, zdůraznil plukovník Foltýn. Překvapilo mě, že mluvil téměř tak, jak si to já myslím.

Smyslem teroru je strach, v němž se společnost účinně rozkládá podle představ teroristů a sama vykoná to, co jim by se nikdy nepodařilo a nač ani nemají síly. Foto americasquarterly.org

Druhý znamenitý rozhovor vedla Goranka Oljača, redaktorka Českého rozhlasu, s Adamem Borzičem, českým básníkem, překladatelem, publicistou, současným šéfredaktorem Tvaru a sympatickým přispěvatelem našeho elektronického listu. Borzič je chorvatského i českého původu, zná poměry v bývalé Jugoslávii, leccos prožil sám. Připomněl zajímavou okolnost, kdy před lety, v době srbské (i jiné) agrese jsme samozřejmě přijali množství různých utečenců, také Bosňanů, mezi nimiž bylo nemálo uslimů. Byl to samozřejmý výraz naší solidarity, již nikdo nezpochybňoval.

Na současných našich poměrech Borziče nejvíc mrzí ten třeskutý rozpad solidarity, jedné z největších společenských (a kulturních) hodnot – za nějž ale někdo nese odpovědnost, dodávám já. Sdělovací prostředky, politikové. Dneska se mi zdá, že snad pouze Český rozhlas je schopen neztrácet hlavu a ideu…

To jakési až národní propadnutí se do malomyslnosti mi dodatečně vysvětluje někdejší „normalizační malomyslnost“ po srpnu 1968, přesněji po „poučení z krizového vývoje“ v roce 1970, kdy sdělovací prostředky začaly šířit strach, a národ ho přijal – pod vlivem hloupých hesel a projevů se sesypal na hromadu. A je jedno, jestli té lži uvěřil, nebo jí jenom podlehl…

V roce 1974 jsem seděl ve večerní škole pro „středně těžce pracující lid“ a vedle mě seděl také kamarád Jiří Fürst, jemuž nejsem schopen změnit jméno. Nad katedrou stále ještě visel portrét Ludvíka Svobody, prezidenta. Pro nás tento chrabrý muž byl symbolem zrady. (O Ludvíku Svobodovi ještě napíšu někdy příště.) Jiří byl výborný kreslíř a v náhlém hnutí mysli načrtl na piják velmi výstižnou karikaturu Ludvíka Svobody, jak jsme se furt na něj dívali, a na provázek za něj připřáhl kachničku na kolečkách. K tomu napsal „škleróza ž Bužuluku“.

Piják i s diktátem odevzdal paní učitelce (nikoli zaryté komunistce), která pak běžela s pijákem za ředitelem školy a na Fürsta žalovala. Fürsta začali vylučovat ze školy, ale díky přímluvě jiné paní učitelky, která měla Fürsta možná i ráda pro jeho modré oči, to dopadlo dobře.

Často přemýšlím, proč ta první, žalovací paní učitelka byla tak blbá, když jinak vůbec blbá nebyla? Jaká pak nastala zbytečná kombinace zbabělosti s chrabrostí…

Z nějakého podobného důvodu možná nyní hloupnou mnohé naše sdělovací prostředky, původně také docela chytré.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 13.Září 2016, 13:12:42

Ukazovat takovýto piják (respektive obrázek) v sedmdesátých létech učitelce bylo ovšem - nedá se nic dělat - výrazem čirého magorství.

Mě sice shodou okolností někdy v téže době také vylučovali z gymnázia za velmi podobný "zločin" - tady byla ovšem smůla v tom, že s o u d r u ž k a ředitelka (původní profesí švadlena, do své ředitelské funkce se dostala po čistkách z počátku sedmdesátých let jako spolehlivý stranický kádr) si při hospitaci v naší třídě sedla do vedlejší lavice, a náhle si vyžádala k nahlédnutí můj sešit. A neštěstí bylo hotovo. Nakonec to naštěstí ovšem také dopadlo dobře. Především díky třídnímu učiteli.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.