Když se řekne 11. září

Šestici redaktorů DR bylo v době teroristických útoků na cíle v USA mezi devíti a čtyřiadvaceti lety. V krátkém příspěvku každý z nich přibližuje, jak čin v dané době prožíval a v čem jej událost poznamenala, případně změnila.

Dr_logo

Redakce DR

11.09.2016 09:49

  • Svět
  • Štěstí z šesti
A111

V rámci útoků 11. září 2001 zabili teroristé na tři tisíce lidí. Vláda George W. Bushe v reakci vyhlásila globální tažení proti terorismu. Foto archiv HizmetNews.com

Fatima Rahimi
„Jakým jazykem že to mluvíte?“ ptala se zvědavě prodavačka v malé večerce nedaleko Brna, když mě slyšela mluvit s mamkou. „Persky“ odpověděla jsem. „Takže jste z Peru,“ přemýšlela nahlas a čekala, že ji to potvrdím. Když jsem ji řekla, že jsme z Afghánistánu, vypadala velmi zklamaně. Nejen, že neuhodla, kde se mluví persky, ale také nevěděla, kde Afghánistán je.

Bylo to velmi častá reakce lidi, které zajímal můj původ. Nesetkávala jsem s tím pouze u svých spolužáků a dětí ze školy. Mnoho dospělých netušilo, kde země Afghánců, jak se jí přezdívá, leží. Před teroristickými útoky ve Spojených státech jsem si tajně přála, aby každý věděl, kde je Afghánistán.

Situace se změnila právě po 11. září. V Afghánistánu je přece Bin Ládin. Spolužáci za mnou chodili, zda ho neznám nebo jestli jsme ho někde v Afghánistánu nezahlédla. Padli však i zajímavější otázky jako například, zda Usáma Bin Ladin není můj příbuzný. „Mohl to být třeba tvůj strýc,“ podotknul s hlubokým zamýšlejícím pohledem kluk z vedlejší třídy.

Nepamatují si, co jsem konkrétně 11. září 2001 dělala, ale vím, že ten den mi změnil život. V očích mnoha lidí jsem byla teroristkou.

Zuzana Vlasatá
Když se řekne „jedenácté září“, jsem zpátky v autobuse, kterým se vracíme s třídou spolužáků z výletu po Velké Británii. Po dlouhém cestování se konečně blížíme k domovině, když naši únavu rozptýlí zpráva, že spadla dvojčata. Vybavuji si šrumec. Dnes pochybuji, že kdo z mých spolužáků v dané chvíli vůbec domyslel, co se děje. Já tedy ne. O nějakých dvojčatech jsem tehdy slyšela poprvé, a co je to Světové obchodní centrum, mi, myslím, taky příliš nedocházelo.

Televize na benzinové stanici: první obrázky katastrofy a informace o dalších útocích. V Americe umírají lidi. Myslíme na našeho spolužáka Karla, který odjel před pár dny na roční stipendium do Pensylvánie. Mozek mi říká, že bych to všechno měla prožívat autenticky, anebo mít strach alespoň sama o sebe, ale nejde mi to. V autobuse na evropské dálnici je den jako každý jiný. A záběry letadel narážejících do mrakodrapů, jejich sesuv a oblaka prachu a dýmu v ulicích Manhattanu – všechno to vypadá jako na plátně v kině, jako v jednom z toho nekonečného množství katastrofických amerických filmů. Nedovedu to prožívat reálněji. Čumím. Nevím, co si myslet.

Následující dny doma. Můj bratr je na brigádě ve Švýcarsku, pracuje na salaši v Alpách. Ke zprávám se moc nedostane, a tomu, co viděl či četl, moc nerozumí. Telefonáty s domovem. Bratr studuje na strojního inženýra a víc než nad geopolitikou přemýšlí nad tím, jakou silou se mohly obě budovy sesunou v zemi, v kolika stupních se tavila jejich konstrukce a podobně. Máma mu schovává štos českých novin. Čekají na jeho příjezd na červené židličce u psacího stolu.

Je to už patnáct let. Traduje se, že svět se tehdy změnil – 9/11 se stalo symbolem. Říká nám, že před patnácti lety jsme začali žít ve světě, kde existuje terorismus. V malých českých zemích uprostřed Evropy z toho do dnešního dne zbylo hlavně poznání, že po jedenáctém září máme po světě přísnější letištní kontroly. Co to doopravdy znamená, žít ve světě s terorismem, naštěstí stále nevíme.

Petr Jedlička
Ve vztahu k 11. září 2001 mi splývají ve vzpomínkách dvě věci: jednak cesta z Brna do Uherského Hradiště na koncert americké skupiny Total Fucking Destruction (ano, skutečně se tak jmenovala, na netu je dodnes i dobová recenze) a jednak návštěva divoké oslavy narozenin jistého Zdenála z Blučiny, frontmana kapely Bricanyl Turbuhaler a významné postavy tehdejší lidově-punkové scény ve vesnicích na jih od Brna. Tato oslava se konala den dva po útocích.

Vlastní útoky podnikli teroristé v době mé cesty do Hradiště. První letadlo narazilo do mrakodrapu WTC krátce před tím, než jsem odešel z domu. O druhém jsme se dozvěděli až během čekání na brněnském autobusáku Zvonařka. Rádio, které měl puštěné řidič autobusu, i pásmo ČT, na něž jsme koukali pak v hospodě, byly plné dohadů a rozhovorů s narychlo sehnanými hosty-laiky, kteří splňovali podmínku, že v USA někdy byli, a tak měli na popud moderátorů odhadovat, co událost v Americe způsobí. Z večera si pak ještě pamatuji záběry radujících se skupin Palestinců, Libanonců a dalších Arabů, které vysílaly všechny české kanály stále dokola a doprovázely je paušalizujícím komentářem o oslavách na Blízkém východě a rozdávání sladkostí.

Osobně jsem útoky v onen den příliš neprožíval. Bylo mi dvacet let, a i když jsem zahraniční dění už trochu sledoval, terorismus byl něco cizího z jiného světa. I reakce ostatních na koncertě byly na úrovni dohadů a neurčité zaraženosti, takovéto „Tý jo“ a „Už se ví něco novýho?“.

Jiné to ale bylo pak o den dva později na zmíněných narozeninách punkera Zdenála, kde se osazenstvem útok ne-přímo-slavil, ale zhusta probíral v podstatě s kolektivním zadostiučiněním, že USA konečně sklidily to, co zasévají. Oslava, na níž bylo asi sto osob, probíhala za prudkého deště v jakési provizorní boudě z dřevěných kůlů a černého igelitu, všude bylo strašně moc piva a trávového špenátu v obřích kotlech. Živě si pamatuji, jak se jakýsi holohlavec potácí od lavice k lavici a volá: „Afghánci! Súdánci! Spojte se se mnou proti Americe!“

Patří se připomenout, že útoky přišly v letech po zásahu NATO v Jugoslávii, pochybné porážce pokrokářského Ala Gora Georgem W. Bushem a po protestní mobilizaci proti WTO a Mezinárodnímu měnovému fondu v Seattlu a Praze. Tím vším jsme tehdy jako mladící hodně žili. USA byly mezi mými vrstevníky vnímány jako všemocný, namyšlený a válek- i ekonomické dominance chtivý stát a toto vnímání se začalo měnit až léta poté. Přijde mi ale, že po 11. září 2001 přestalo být celé mé okolí postupně vysloveně antiamerické, i když zůstalo vůči politice USA ve světě silně kritické.

Petr Bittner
K traumatickým událostem z abstraktního vzdáleného New Yorku jsem během těch patnácti výročí vracel s různou četností, některé roky jsem si ani nevzpomněl. Tehdy v roce 2001 nás vezla kamarádova máma na hokej z Pardubic do Hradce Králové. V rádiu během cesty hlásili víc než dvacet unesených letadel, světovou válku a totální chaos v Americe – referenčním bodu našich ambicí: sladkostí, seriálů, trendů, coolness, celebrit, svobody. Bylo nám třináct a dvanáct, zůstali jsme stát před stadionem a nevěděli, co se děje. Narazí sem letadlo? Půjdeme zítra do školy? Postaví nás do první linie? Otázky, které se mi honily hlavou, připomínaly text Mother od Pink Floyd.

Večer už jsem sledoval první záběry letadel mířících do budov. Od té doby se snažím představit si perspektivu: z okna kanceláře, ze střechy budovy, z pilotní kabiny, z protějšího domu, z ulice, v pádu z okna. Zacyklená smyčka věty „Oh my god“ přihlížejících. Impozantní podívaná. „Vpád Reálna do reality“, řekl by Jacques Lacan: nesníme, když nám realita přijde nestravitelná, naopak se probouzíme, když nedokážeme unést hrůzu uprostřed snu, událost, která rozbíjí náš stabilní symbolický řád.

Co se dělo 11. září, bylo něčím uprostřed: byla to nestravitelná noční můra za bílého dne. Aniž bychom spali, byli jsme nuceni probudit se do reality nového světa, v němž je možné cokoli. I vytvořit si svou vlastní konspirační teorii. Oč je vlastně šílenější než oficiální verze? 11. září nás uvrhlo do postmoderního snu.

Gaby Khazalová
Málokteré datum spojuje ve vzpomínkách takřka všechny bez výjimky. Jako porevolučnímu dítěti se mi vybavují tři takové události: Nagano, 11. září a smrt Václava Havla. V roce 2001 mi bylo devět. Po návratu ze školy jsem v přímém přenosu na CNN sledovala, jak se hroutí newyorská dvojčata. O dva roky později, bez pochopení kontextu, se v mých očích stejně snadno zbortila socha Saddáma Husajna v Bagdádu. Dnes mi připadá, jakoby se obě události odehrály jen pár dní po sobě. Byl to zlomový moment, po němž se vršily další a další, jen v paměti se už tolik neotiskly – zato jakoby na sebe už logicky navazovaly.

O co více se u nás doma vzpomíná na válku v Iráku, o to méně na útoky z 11. září. Ne snad proto, že bychom méně soucítili. Čistý šok ale vystřídaly konkrétní politické kroky: intervence, z nichž jedna zasáhla i zemi, ze které pochází můj otec.

Když se řekne 11. září, vybaví se mi směs pochopení a odsouzení pro to, co následovalo. Frank Underwood, seriálový prezident Spojených států, na konci poslední série amerického seriálu House of Cards promlouvá k televizním divákům: „Neustupujeme teroru, vytváříme ho.“ Jiná politická strategie mu totiž tváří tvář terorismu, za ohrožení vlastní kariéry, nezbyla. A tak George W. Bush vyhlásil válku totálnímu teroru, s nímž se ale z jeho podstaty válka vést nedá.

Saša Uhlová
Vyspávala jsem po nějakém večírku, když mě probudil brácha: „Vstávej, spadly dvojčata!“ Jaký dvojčata, říkala jsem si zmateně, ale v jeho hlase jsem slyšela nezvyklé naléhání, tak jsem vstala a šla k televizi.

Sedla jsem si a dívala na stále opakující se záběry. Nechápala jsem. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaká katastrofická sci-fi, a že můj bratr si ze mě tropí krutý žert, když tvrdí, že se jedná o skutečnou událost. Teprve postupně mi docházelo, že se opravdu dívám na zpravodajství.

Hlavou mi prolétla několik let stará vzpomínka. Sedím takhle na hodině dějepisu ve francouzském Grenoblu a náš učitel vykládá, že po rozpadu bipolárního světa se ztratila ve světě rovnováha a cituje Huntingtona a jeho Střet civilizací. Vysloví i větu, že to pro svět není dobré, když rovnováha není. Opět mě zaplaví silný vztek, který jsem tehdy cítila. Takže vám připadalo dobré, když my jsme žili v nesvobodě? Proto, abyste mohli být v rovnováze? To jsem tehdy na hodině zmateně vyhrkla a snažila jsem se učiteli a spolužákům vysvětlit, že to dobré nebylo.

Jak tak sedím a slyším slova o bezpečnostních opatřeních, napadá mě, jestli by z jejich důsledné aplikace nemohl vzniknout nový řád založený na nesvobodě a potírání lidských práv. Myšlenku ale rychle zaženu, když pláču, jak vidím tváře obětí.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.