Svět po Paříži

Svět se s každým aktem teroru mění. Je však důležité nepodlehnout snadno rétorice války a intervence. Zdroje problémů jsou globální a vyžadují komplexní řešení. V Evropě je celá řada praxí, ze kterých se můžeme poučit.

M_auhl_b

Michal Uhl

20.11.2015 08:00

Související

Štěstí z šesti

Když se řekne 11. září

Události v Paříži zasáhly celou Evropu. Světová média referují o barbarském činu a o útoku, který Francie dosud nezažila. Stovky raněných a více než sto mrtvých – to je velmi smutná bilance.

Člověka také takové události nutí přemýšlet o postojích médií a reakcí lidí na sociálních sítích. Dlouhá nepřetržitá vysílání Al-Džazíry, BBC, CNN i France 24, silná vyjádření představitelů států a uživatelé sociálních sítí halící se do trikolóry bleu-blanc-rouge vyjadřující solidaritu. To vše ukazuje na mimořádný význam, který k tématu pařížských atentátů přikládají lidé propojení médii.

Při tak výrazné dominanci tématu pařížských útoků ve veřejném prostoru nemohu však pominout otázku, zda je to reakce zcela odpovídající, zda není v globálním kontextu poněkud přehnaná. Ne že by solidarita s Francií byla příliš velká – té přeci z povahy věci nemůže být nikdy dost. Spíše vyvstává otázka, není-li naše solidarita selektivní a proč náš zájem o jiné tragické události je výrazně slabší než v tomto případě.

Proč zprávy o záplavách, požárech, zemětřesení, či sesuvech půdy, které si často vyžádají tisíce obětí, dostávají v médiích řádově méně prostoru a proč je lze na sociálních sítích jen těžko zaznamenat? Proč je citlivost k informacím o obětech, pro Evropana příliš abstraktních válečných konfliktů, všeobecně nízká? Na zprávu o tom, že každý den umírá hladem nebo jím způsobenými chorobami čtyřiadvacet tisíc obyvatel naší planety, nenarazíme, jak je rok dlouhý.

Různá utrpení nelze ovšem porovnávat. To je myslím dobrá zásada, s níž se má k jednotlivým událostem přistupovat. Jinak se člověk ponoří do cynismu nebo apatie. S tím souvisí i kacířská otázka: je vůbec v možnostech lidského těla a mysli informačně pojmout takovou míru světového utrpení, válek a nespravedlností a neodnést si z toho psychickou újmu? Nelze popírat, že existuje značný deficit zájmu o některý typ událostí. O tom však jindy, teď zpět k pařížským událostem.

Je suis Paris
Teroristický útok v Paříži je teroristickým útokem v Evropě. Z tohoto úhlu pohledu je to útok i na obyvatele žijící v České republice, „yes, it is in our backyard“, jak říkají Američané. O to je citlivost Evropanů neskonale silnější, obavy hlubší a dopady mohou být osobnější.

Zajímavé je, že tento útok je kvalitativně jiný než útok na Charlie Hebdo. Tam byla zasažena hodnota svobody slova a „novinářský stav“. Ale pro běžného Evropana není rozhodnutí nepublikovat v médiích, která si neberou servítky a jejichž modus operandi je pozurážet všechny, příliš omezující. Koordinovaný útok okolo Charlie Hebdo útočil na symboly a po útoku si člověk nekladl otázku, zda příště obětí nemůže být on.

Smrt, stejně jako narození, patří k nevyhnutelnému každého lidského života. V evropské kultuře je však smrt pojímána jako smutná událost. Hrůza a odpor k pařížským činům ale není pouhým odmítnutím mnohočetné smrti. Lidé umírají každý den, síla a intenzita dnešní reakce však překračuje mnohé s větším počtem obětí.

Jde o kontext, způsob zabití. Že to byla smrt násilná v nahodilé podobě, která nastala jen kvůli smrti samotné a následnému strachu z ní. Může potkat každého – není důležitá oběť, jen počet mrtvých. Není relevantní se ptát, jaký je vztah vraha k oběti a jaký je motiv tohoto činu – vztah není žádný a obětí může být kdokoliv, i vy.

Biologickou přirozeností člověka je smrti se bát, i když se strach dá sociokulturně značně potlačit, například posmrtnou perspektivou. Proto si společnost snažíme organizovat tak, abychom výskyt smrti minimalizovali. Proto existuje zdravotnictví a jeho dostupnost každému, proto existují pravidla tedy zákony, které zapovídají násilí a systém trestů v případě jejich nerespektování.

Pokud chápeme teroristické útoky proti civilnímu obyvatelstvu jako prvek, který je na našem kontinentu systémově přítomný, lze očekávat reakci společnosti a reorganizaci pravidel umožňujících, aby se Evropané tomuto fenoménu účinně bránili. Pocit bezpečí je populací vyžadován, politická reprezentace se jej snaží dosáhnout. Smrti totiž nelze nečelit, to není společensky přípustné ani v lékařství, ani v dopravě a ani při obraně proti terorizmu.

S útokem v Paříži přichází nejen šok z toho, co se stalo. Celou situaci značně umocňuje obava, co se teprve stane. Událost nebude bez následků, bez politických konsekvencí, svou intenzitou a veřejným ukotvením může sehrát roli milníku podobně jako to bylo v případě 11. září 2001. Pamatuji si, jak jsem se po 11. září vysmíval komentářům o tom, že „svět se změnil“, považoval jsem je za přehnané a zbytečně emotivní. Jak hluboce jsem se mýlil.

Cité, tak se říká vyloučeným lokalitám francouzských předměstí. Žít v cité znamená nemít budoucnost. Foto lesenrages.antifa-net.fr

Debata po pařížských útocích pomalu dostává novou dynamiku. Od truchlení a vyjadřování soustrasti se volným krokem přesouváme k debatě o novém společenském uspořádání – konkrétně „jaká opatření bude nutno přijmout“. Klást si otázku „co teď?“ je velmi aktuální a namístě. Co dělat a především co nedělat?

Mám značné obavy, že debata o opatření se bude vést v podobné rétorice jako doposud: potřebujeme větší a akceschopnější armádu, více peněz pro policii, lepší (a dražší) bezpečnostní technologie, posílení všemožných kontrol, registr bankovních účtů, „monitorování“ internetové komunikace, sledování a vyhodnocování GSM sítě, posílení civilní kontrarozvědky bez adekvátních kontrolních mechanizmů, zavírání hranic, víc kamer a třeba i do bytu! Vy nemáte ještě očipované dítě? Ono chodí samo ze školy? Hazardéři!

Zkrátka postupné omezování osobních svobod za účelem (zdánlivě) větší bezpečnosti.

Čeká nás debata o systematickém dohledu nad lidmi, nejlépe permanentním? To je totiž nejúčinnější nástroj kontroly a moci. Jak už francouzský filozof Michel Foucault světu dokázal, dohled disciplinuje a je mnohonásobně efektivnější než jakákoliv forma trestu. Navíc legitimita nařízení ze strany státu vůči jednotlivci v souvislosti s terorizmem jednoznačně narůstá. S omezováním osobních svobod a státního „přituhování“ nebudou pod vlivem celospolečenské atmosféry občané jen souhlasit, budou ho po politicích přímo vyžadovat.

Je sice obtížné hledat návod adekvátní reakce, avšak přesto je nanejvýš důležité vést debatu o současné chybné praxi. Musíme hledat opatření, která se zaměří na příčiny a budou více respektovat povahu problému. Dotknu se tří okruhů, které vidím jako žádoucí agendu dneška a k nimž zatím schází politická vůle.

Důstojným bydlení k integraci
„Integrace je v Evropě úspěšná“ - tato věta není pravdivá. Pravdivé však není ani konstatování, že se integraci v Evropě nedaří. Na starém kontinentu je mnoho různých integračních modelů a vykazují různé výsledky. Je možné identifikovat na jedné straně dobré příklady praxe, zdařilou integraci, na straně druhé i totální katastrofy, které jsou jednou z příčin toho, že se teroristickým strukturám daří rekrutovat i útočníky narozené v Evropě.

Útok je o to bolestnější, že na něm podíleli i lidé na našem kontinentě narození. Je však evidentní, že nežili životy s námi, ale vedle nás. Evropě chybí seriózní debata nad integračními modely, jejich detailní komparace a ochota k radikální proměně integrační politiky v případě identifikace systémových chyb.

Kde je problém integrační politiky Francie? Jedním z problémů je, že Francie neuznává národnosti – má podobně jako USA republikánský model. Máte francouzský pas – jste Francouz. Neuznáváte-li menšiny, nemůžete je ani chránit, podporovat je či jinak s nimi „pracovat“.

S tímto v kořenech rovnostářským přístupem však Francie v praxi naráží a vytváří faktickou nerovnost. Všichni jsou Francouzi, a proto není třeba nějakého zvláštního zacházení, jen „někteří“ bydlí v ghettech, mají sotva dokončené základní vzdělání, žijí v lokalitě, kde je ekonomika postavena na obchodu s drogami nebo se zbraněmi – sečteno a podtrženo, mají nulovou životní perspektivu a obklopuje je destruktivní sociální prostředí. Stoh slámy, stačí hodit sirku.

Problémy integrace se samozřejmě netýkají všech potomků migrantů. Ve Francii žije šest milionů muslimů a v ghettech žije jen malá část z nich. Většině se integrovat daří, což dokládá, že to možné je.

K úspěšné integraci jsou klíčové dva prvky. Zaprvé funkční a desegregovaná bytová politika a zadruhé inkluzivní školství. Zní to banálně, ale provedení obou je nákladné a politicky ožehavé. Otázku školství nechci rozebírat dopodrobna, jen poznamenávám, že schopnost školské soustavy dobře integrovat alteritu (jinakost, odlišnost), je silně vázána na druhou oblast, jíž se chci věnovat více. Je jí desegregované dostupné bydlení. Absolvování základní školy v ghettu není vstupenkou do nového světa. Geografická desegregace je předpokladem pro desegregaci vzdělanostní.

Vídeň představuje avantgardu mezi evropskými poliitkami bydlení. Třeba tady by mohla Evropa čerpat zkušenosti, až bude chtít řešit hlubší strukturální příčiny odcizení a teroru. Foto Michal Uhl

Začátkem měsíce jsem byl ve Vídni přiučit se systému veřejně dostupného bydlení tohoto města. Vídeň má jeden z nejlepších a nejpropracovanějších systémů bydlení v Evropě. Ani nelze hovořit o sociálním bydlení, jako spíš o dostupném bydlení. Město drží čtvrtinu všech vídeňských bytů, které jsou rozprostřeny po celém městě.

Vzhledem k neustálé imigraci realizují úřady masivní developerskou výstavbu. Její program je pro všechny lidi, kteří vydělávají méně než tři tisíce euro měsíčně, tedy skoro pro všechny. Výsledkem je, že při záměrném zachovávání pestré sociální skladby v jednotlivých domech nemá Vídeň skoro žádná dysfunkční ghetta. Nad bytovou politikou panuje konsenzus, ze sociálního smíru totiž těží celá společnost.

To Francie na rozdíl od Vídně se svou bytovou politiku úspěchy neslaví. Dnes stojí ve Francii mnoho ghett, kde stát není schopen vynucovat právo, kde vládne organizovaný zločin a vlastní pravidla. Jsou to takzvaná cités, mající zpravidla odcizenou panelákovou strukturu. Žiji zde prakticky pouze potomci sociálně a ekonomicky neúspěšných imigrantů. Narodit se dnes na sídlišti, v takovém ghettu jako je například v Saint-Denis, Aubervilliers nebo Clichy, znamená nemít budoucnost.

Nihilistický urbanismus francouzských cités musíme ve jménu budoucnosti odmítnout. Odmítnout, aby takové sídelní struktury vůbec na evropském kontinentu mohly existovat. Žít v nich, rodit se do nich znamená být kriminálník. Cesta k fanatismu a později terorizmu nemůže být dlouhá. Bude to drahé, chce to značnou politickou odvahu, ale jediné funkční řešení dotčených lokalit je povolat bagry a nechat je zbourat.

K tomu, jakým způsobem přistoupit k nové výstavbě a jak současně i nové nájemníky do nové výstavby alokovat, musí hledat Francie inspiraci ve městech, kde politika bydlení funguje, třeba právě ve Vídni.

Konzervativní zahraniční politika
Otázka, zda jako „západ“ nejsme spolutvůrci příčin vzestupu Al-Káidy a takzvaného Islámského státu (přesněji Daíš či Daeš, tedy démon) a zda současná migrační vlna není jen důsledek naší chybné zahraniční politiky, se v debatách o příčinách situace neustále vrací. Série vojenských intervencí v zemích jako je Afghánistán, Irák, Libye, Sýrie vedla k hluboké destabilizaci celé oblasti.

Politika západu po 11. září 2001 nabrala novou dynamiku. Bushovou strategií národní bezpečnosti si „západ“ legitimizoval politiku preventivního útoku. Definování takzvaných darebáckých států a vůle po zničení jejich mocenských struktur – to byly první roky zahraniční politiky jednadvacátého století. Empiricky se však ukázalo, že odstraněním stávajících struktur či zabitím diktátora se demokracii ještě nikde konstituovat nepodařilo. Nastal jen chaos a nestabilita.

V zájmu interkulturního porozumění si ale musíme odpustit fetiš lidských práv a demokracie a musíme naopak respektovat odlišnost. Jiný kulturní okruh, jiný svět, jiné hodnoty – jak prosté. Imperiálně vnucovat své etnocentrické představy o životě a společenském uspořádání je nefunkční až kontraproduktivní. Západ si musí uvědomit, že zkrátka není možné šířit demokracii raketami s plochou dráhou doletu.

Nelze totiž jednoznačně tvrdit, že demokracie, jak ji známe z existujících modelů naší civilizace, je vždy lepším uspořádáním společnosti než uspořádání jiná. Na to bychom měli myslet v situacích, kdy se díváme za hranice našeho kulturního okruhu. A třeba i myslet na to, že rozmanitost kultur je taková, že některé mohou být s našim společenským řádem nekompatibilní. Představa, že celý svět obrátíme na naší „víru“ v demokratický řád euroamerického typu, je ostatně představou notně neokoloniální.

Západu by v zahraniční politice slušel konzervativnější přístup. Měl by respektovat existující mocenské struktury a nesnažit se je násilně smést v naději, že demokracie a prosperita pak už číhá za dveřmi. Rovněž je nutná zdrženlivost v otázce exportu zbraní do nestabilních regionů. Jejich poskytování těm, kteří jsou momentálně přijatelnější stranou konfliktu, je krátkozraké a brzy se může obrátit proti nám.

Od Françoise Hollanda i Nikolase Sarközyho jsme těsně po útocích několikrát slyšeli, že „jsme ve válce“. Je to velmi nebezpečná hra se slovy, a může spirálu nenávisti a útoků jen akcelerovat. Cesta k neintervenční zahraniční politice je složitá a vyžaduje vybudování nového citu pro míru zdrženlivosti. Nic totiž není dogma a v situacích podobných, jako byla ve Rwandě, si samozřejmě musíme nechat prostor pro ozbrojenou intervenci.

Mezikontinentální solidarita
Nerovnoměrná distribuce bohatství vytváří napětí. Tomu jsme se před dlouhou dobou rozhodli na úrovni států čelit daněmi a následným přerozdělováním. Sociální smír a soudržná společnost je hodnota, kterou si cení všechny tradiční demokratické politické proudy Evropy (od komunistů přes liberály až po konzervativní pravici). Nad jistou formou přerozdělování je celospolečenský konsenzus. Předmětem politické pře jsou de facto jen parametrické úpravy. Velmi obecně lze konstatovat, že z přerozdělování mají prospěch všichni – nejchudší mají vyšší životní úroveň, a ti co na ni přispívají, pomáhají tím k celkové stabilitě prostředí, v němž žijí, včetně bezpečnosti.

Snižování rozdílů mezi jednotlivými státy na úrovni našeho kontinentu známe také. Evropská unie systematicky přesouvá peníze od bohatších členských států k chudším. Přerozdělování v rámci EU je bezesporu pro Českou republiku blahodárné a celkově prospívá rozvoji celé Evropy, ale ve světovém kontextu je to stále jen přesun peněz od bohatých k těm, kteří jsou trochu méně bohatí. Chudí jsou jinde.

Během současné migrační vlny zaznívá napříč celou Evropou, že je nutné řešit „problém“ v místě vzniku. Byť je to ve skutečnosti jen rétorická figura těch, kteří nechtějí přijímat válečné uprchlíky, obsahuje tato věta hlubokou pravdu. Musíme hledat nástroje, které stabilizují nejchudší oblasti planety a zajistí jim perspektivu. Pokud by byl přijat mechanizmus celosvětového přerozdělování, byl by to výrazný stabilizační prvek ve světovém uspořádání. Pokud nadále budeme ignorovat chudobu „jihu“, vytváříme si jako „sever“ velké problémy do budoucna. Současná politika rozvojové pomoci není dostatečná, připomíná almužnu bohatého chudákovi, která byla předchůdkyní systémového přerozdělování.

Zapomíná se také ještě na jinou věc. S rozvojem informačních technologií se svět propojil komunikačně, sociální rozdíly však zůstávají stejné. Vzhledem k tomu, že pocit spokojenosti je relativní a vždy se vztahuje ke kontextu, jsou dnes rozdíly patrnější než dříve a to vytváří kvalitativně větší napětí. Světový sociální smír je silně v zájmu té bohatší části, za přerozdělováním můžeme hledat hodnoty jako je solidarita či pomoc bližnímu, ti co hodnoty nehledají, mohou tak činit z čirého pragmatismu. Jsme odsouzeni spolu žít jedné planetě, bohatí z ní před chudými utéct nemohou.

Tři zmíněné okruhy problém nevyřeší, všechny se však problému radikalismu a terorismu týkají. Různorodost okruhů dokládá mimo jiné, že je to problém opravdu široký a spletitý. Možná dokonce terorizmus není tím pravým problémem, ale indikátorem něčeho hlubšího – dosavadní neschopnosti našeho kulturního okruhu hledat dlouhodobě společnou a důstojnou řeč se zbytkem světa.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.