Bez zřejmé většiny skončily nakonec nedělní parlamentní volby ve Španělsku, jež byly iniciovány v květnu premiérem Pedrem Sánchezem jako předčasné. Strany dosavadní středolevicové vlády získaly 153 křesel ze 350. Strany pravicového opozice pak dohromady 169. Zbylých 28 křesel si rozdělily malé vesměs regionalistické subjekty.

Vzhledem k tomu, že španělská pravice se vůči regionalismu tradičně vymezuje a její krajní část kolem strany Vox je k regionalistům přímo hostilní, je nepravděpodobné, že opozice získá právě regionalisty pro svou většinu.

Středolevá vládní koalice by zase potřebovala podporu všech hlavních baskických a katalánských uskupení, a to i přes jejich vzájemnou řevnivost a často až separatistické požadavky. Vzhledem k lepšímu volebnímu výsledku pravice by navíc muselo jít o podporu aktivní, ne jen o toleranci jako v minulosti.

I pro tábor premiéra Sáncheze je tak většina tentokrát jen těžko dosažitelná, ač oba bloky slibují, že se o ní pokusí.

Autoři prvních povolebních analýz vesměs předpovídají, že zemi čeká teď období nejrůznějších vyjednávacích pokusů — nový parlament se ostatně sejde až za měsíc — a poté nejspíše další volby, podobně jako v roce 2019. Velkou koalici či toleranci menšinové vlády pravice totiž Sánchez během kampaně vyloučil.

„Dosud opoziční pravice by mohla dát většinu teoreticky dohromady s Navarrským lidovým svazem (UPN), Kanárskou koalicí (CCa) a baskickou PNV, s nimiž nemá tak napjaté vztahy jako třeba s Katalánci. Zvláště PNV ale jen těžko půjde byť do nepřímé koalice s krajně pravicovým Voxem (…), bez něhož je dnes pravicová většina nemyslitelná (…) Nejpravděpodobnějším scénářem jsou tak další volby někdy na podzim,“ shrnul ve speciálu El País Xosé Hermida, parlamentní zpravodaj známého deníku.

Fotbalizační kampaň

Kampaň před proběhlými volbami byla postavena z velké části na polarizaci. Vládní tábor rámoval střetnutí jako výběr mezi „demokracií a autokracií“, přičemž rýsující se vládu PP a Voxu srovnával s frankistickým režimem.

Opoziční blok mluvil zase o volbě „Sánchez, nebo Španělsko“, přičemž zdůrazňoval závislost Sánchezovy vlády na separatistických stranách a důsledné levici — silách, jež mají v úmyslu podle něj zemi rozbít.

Premiér Sánchez dle očekávání zhusta využíval poukazy na koaliční rozhovory po květnových oblastních volbách, v rámci kterých se PP a Vox dohodly poměrně snadno na společné vládě ve třech španělských autonomních společenstvích. I v médiích hlavního proudu se totiž souběžně objevovaly profily postav typu Vicenta Barrery, vysloužilého toreadora a nově místopředsedy valencijské vlády právě za Vox, který otevřeně obhajuje starý frankistický režim.

Předseda PP Alberto Feijóo se naopak v kampani uchyloval k tématům typickým pro kulturní války. Mluvil o přistěhovalectví, gender ideologii či přepisování španělské historie. Sánchez osobně byl potom v pravicové kampani líčen nejen jako realizátor „politiky levicové menšiny“, ale i jako spojenec například baskického terorismu.

Oběma největším stranám, tedy konzervativní Partido Popular (PP) a socialistické PSOE, se daná taktika volebně vyplatila. Převzaly část elektorátu menších stran, zmobilizovaly více voličů (účast dosáhla 70,4 procenta, zatímco minule byla 66,2) a získaly o tři, respektive o jeden milion hlasů více než před čtyřmi lety.

Celkově ale kampaň dost negativně poznamenala celospolečenskou atmosféru. Znalí komentátoři hovoří v této souvislosti až o „fotbalizaci“ španělské politické soutěže.

„Osobně myslím, že oslavovat může dnes více premiér Sánchez (…). Jeho socialisté ztráceli v čase vyhlášení voleb na konzervativce z PP šest procentních bodů. Nakonec prohráli jen o jeden a půl (...). Vzhledem k pravděpodobnosti nových voleb i dalším okolnostem jde ale spíše o radost přechodnou,“ zhodnotil pro Al-Džazíru analytik Pablo Calderón Martínez.

Vox a Sumar

Třetí největší formací španělské sněmovny zůstane i nadále krajně pravicový Vox s třiatřiceti křesly. Oproti minulým volbám však ztratil devatenáct mandátů, 2,7 procentního bodu podpory a absolutně celou šestinu hlasů — to vše při vyšší volební účasti.

Hlavním důvodem této ztráty je dle pozorovatelské shody zmíněná předvolební mobilizace, v rámci které přešlo dost voličů k největším stranám.

Rovněž se ale objevuje argument, že Vox zašel ve svém krajně pravicovém populismu až příliš daleko — jedná se o stranu, která kupříkladu popírá existenci genderově podmíněného násilí, lidskou vinu za rozvrat klimatu, pozitiva přistěhovalectví a podobně.

Čtvrtou nejsilnější formací sněmovny bude pak levicová koalice Sumar, která získala podobnou podporu jako její předchůdkyně Unidas Podemos v roce 2019. Levice zaostala za Voxem o 0,1 procentního bodu (přibližně dvacet tisíc hlasů), a získala tak 31 mandátů, zatímco Vox 33. Oproti volbám 2019 ovšem ztratila sedm křesel, což je výrazně méně než devatenáctikřeslová ztráta krajní pravice.

Znalci obecně připomínají, že ač podpora radikálních stran v letošních volbách klesla, jejich vliv zůstává zatím v podstatě stejný.

„PP a PSOE kdysi sbíraly 85 procent všech hlasů. Dnes je to 75 procent. Pro španělskou politiku se přitom stalo typické blokové uspořádání, v němž PSOE potřebuje vždy hlasy levice a PP hlasy Voxu. Vliv těchto stran je tak větší, než by odpovídalo parlamentnímu zastoupení,“ shrnul pro France 24 politolog José Ignacio Torreblanca.

Výsledky separatistů

Zatímco u baskických stran došlo jen k minimálnímu výkyvu podpory, katalánští separatisté odchází z nedělních voleb s vůbec nejhorším výsledkem. Tradiční katalánští republikáni z Esquerra Republicana de Catalunya (ERC), kteří částečně podporovali dosavadní vládu PSOE a Sumar, přišli o celou polovinu mandátů. Propodnikatelská separatistická koalice Junts, jež stála naopak proti Sánchezově vládě, přitom oslabila rovněž.

V prvních povolebních komentářích se často objevuje teze, že právě katalánští separatisté drží i přes porážku pomyslný klíč k příští vládě a že budou požadovat velké ústupky — jmenovitě milost pro někdejšího předsedu katalánské vlády Carlese Puigdemonta, který je od pokusu o katalánské odtržení z roku 2017 v belgickém exilu, a zřejmě i souhlas s novým referendem.

Něco takového je ale v současném politickém klimatu v zemi jen těžko představitelné. PP a Vox vnímají katalánské separatisty jako v podstatě zločince. A vláda Sánchezovy PSOE nikdy neslíbila separatistům více než dialog a ústavní reformu.

Sánchezova pětiletka

Pedro Sánchez stál v čele Španělska po celou dobu covidové krize i během otřesů po ruském vpádu na Ukrajinu. Jeho vládě se podařilo poměrně rychle zkrotit inflaci a přivést hospodářství opět k růstu. V roce 2022 šlo o 5,5 procenta HDP. Letos se očekávají 2,3 procenta.

V krizových letech přitom Sánchezův kabinet zrušil DPH na základní potraviny a zavedl energetické cenové stropy.

Nezaměstnanost klesla ve Španělsku od roku 2018 z šetnácti procent na současných třináct, třebaže levicová vláda zvyšovala minimální mzdu. Kritikové kabinetu ovšem poukazují na prekarizovanou povahu mnoha nových pracovních míst, jakož i zátěž pro zaměstnavatele. Platí přitom, že celá polovina pracovních míst s minimální mzdou ve Španělsku je v zemědělství.

Opozice před volbami rovněž kritizovala špatně ošetřené obsazování nových pracovních míst přistěhovalci, vysoké státní výdaje a nedůsledné využití evropských peněz z postcovidového stimulačního balíčku. Španělsko si pro své potřeby vyjednalo v EU 45 miliard eur. V roce 2022 přitom dokázalo vyčerpat pouze třetinu plánovaného objemu.