Bez zřejmé většiny skončily nakonec nedělní parlamentní volby ve Španělsku, jež byly iniciovány v květnu premiérem Pedrem Sánchezem jako předčasné. Strany dosavadní středolevicové vlády získaly 153 křesel ze 350. Strany pravicového opozice pak dohromady 169. Zbylých 28 křesel si rozdělily malé vesměs regionalistické subjekty.

Vzhledem k tomu, že španělská pravice se vůči regionalismu tradičně vymezuje a její krajní část kolem strany Vox je k regionalistům přímo hostilní, je nepravděpodobné, že opozice získá právě regionalisty pro svou většinu.

Středolevá vládní koalice by zase potřebovala podporu všech hlavních baskických a katalánských uskupení, a to i přes jejich vzájemnou řevnivost a často až separatistické požadavky. Vzhledem k lepšímu volebnímu výsledku pravice by navíc muselo jít o podporu aktivní, ne jen o toleranci jako v minulosti.

I pro tábor premiéra Sáncheze je tak většina tentokrát jen těžko dosažitelná, ač oba bloky slibují, že se o ní pokusí.

Autoři prvních povolebních analýz vesměs předpovídají, že zemi čeká teď období nejrůznějších vyjednávacích pokusů — nový parlament se ostatně sejde až za měsíc — a poté nejspíše další volby, podobně jako v roce 2019. Velkou koalici či toleranci menšinové vlády pravice totiž Sánchez během kampaně vyloučil.

„Dosud opoziční pravice by mohla dát většinu teoreticky dohromady s Navarrským lidovým svazem (UPN), Kanárskou koalicí (CCa) a baskickou PNV, s nimiž nemá tak napjaté vztahy jako třeba s Katalánci. Zvláště PNV ale jen těžko půjde byť do nepřímé koalice s krajně pravicovým Voxem (…), bez něhož je dnes pravicová většina nemyslitelná (…) Nejpravděpodobnějším scénářem jsou tak další volby někdy na podzim,“ shrnul ve speciálu El País Xosé Hermida, parlamentní zpravodaj známého deníku.

Fotbalizační kampaň

Kampaň před proběhlými volbami byla postavena z velké části na polarizaci. Vládní tábor rámoval střetnutí jako výběr mezi „demokracií a autokracií“, přičemž rýsující se vládu PP a Voxu srovnával s frankistickým režimem.