Tak už se jim to povedlo i ve Španělsku. Krajně pravicová strana Vox je od posledních voleb stranou parlamentní. I když získala jen deset procent hlasů, a tedy nebyla tolik úspěšná jako její obdoby ve Polsku, Francii, Rakousku, Dánsku či Itálii, a přestože nenaplnila ohledně výsledku ani svá vlastní očekávání, stala se z ní ve sněmovně pátá největší formace.

Svého úspěchu docílila docílila strategií, jež byla vymyšlena z velké části jinde a jejíž aplikace se dá v posledních letech pozorovat po celém světě, od Spojených států po Rusko, od Maďarska po Brazílii. Nezaškodí se tak za výkonem strany Vox v předvolebním Španělsku ještě poohlédnout.

Podobně jako u jiných krajně pravicových stran byla i u představitelů Voxu patrná snaha využít pocity nespokojenosti, strachu či onu dobře známou obecnou nahněvanost na poměry. V španělském kontextu šlo především o strach z přistěhovalců, kteří „nám berou práci“, o obavu z rozpadu státu způsobenou katalánským separatismem a o lidové naštvání na nekompetentní politiky (na derechita cobarde, tedy zakomplexovanou, zbabělou pravici) a na progre — privilegovanou elitu, do níž jsou počítáni i zástupci mainstreamových médií.

Krajní pravice si vůbec libuje v póze oběti elity. Ráda se staví jako chudičký David zastupující celý lid, jenž vzdoruje ohromnému Goliáši všemocného establishmentu. Často lze tuto figuru vidět mimochodem i u krajní levice.

V dalších komunikačních důrazech Voxu byly patrné snad všechny momenty, které rozebírá filozof Jason Stanley ve své poslední knize How Fascism Works: The Politics of Us and Them. Jde tu především o stvoření či nafouknutí mýtické minulosti, což je pro španělskou krajní pravici „reconquista“, během níž křesťané osvobodili „Španělsko“ od „muslimů“.