Severomarocký přístav Tangier zalévá nejenom neprosincové sluneční teplo, ale jak státní, tak zahraniční investice. Zatímco v minulém století se těšil oblibě amerických literátů a umělců, v posledních letech v něm našel zalíbení i král Mohamed VI. Moje oblíbená pláž se s děsivou rychlostí mění v linii drahých hotelů a rezidenčních bytových jednotek, přístav se má brzy převtělit v blyštící obchodní zónu.

Cesta hlouběji do regionu, do oblasti Ketama v pohoří Rif, však hrubne. Autobus se opatrně kolébá mezi čím dál vyššími horami. Kamenitá půda se třpytí africkým sněhem. Změna krajiny a podnebí je sama o sobě nejvýstižnější metaforou. Vlaky sem nejezdí, autobus se pere se špatnými silnicemi šest a půl hodiny, přestože Ketama je Tangieru vzdálená dvě stě patnáct kilometrů. Tohle území investice nezalévají.

Právě tady byly téměř poprvé proti civilním obyvatelům použity chemické zbraně. Berberští partyzáni byli v boji proti španělským kolonizátorům natolik úspěšní, že se Španělé rozhodli vyléčit poraženecké bolístky trávením už tak neúrodných polí a řek. Aby Berbery vyhladili, tak jako škodlivou zvěř, vysvětloval španělský král Alfonso XIII. Rakovina zde zabíjí dodnes.

Po vyhlášení marocké nezávislosti převzali nadvládu nad dříve autonomním regionem Arabové — kteří původní berberské obyvatele do neplodných hor kdysi vyhnali — a připojili jej k Maroku. Lidé demonstrovali, bojkotovali obchody, opouštěli vesnice, protestovali proti placení daní a jakýmkoliv poutům k centrální vládě. Vláda se rozhodla připoutat je k sobě bombami. Další tisíce obětí.

Infrastrukturu, školy i nemocnice sliboval obyvatelům Rifu už první marocký král Mohamed V. v roce 1957. Rif v arabštině znamená „okraj kultivované země“. Právě odtud pochází velká část Maročanů, kteří prchli do Evropy v šedesátých a osmdesátých letech minulého století. Od vzniku samostatného Maroka demonstrovali Berbeři proti ignorování regionu nesčetněkrát. Naposledy vloni.

Čest, pohostinství a pomsta

Ve vesnici Issaguen na mě čeká Nabil zahalený do tradičního, na zem padajícího hábitu s kapucí. Nikdo z jeho početné rodiny — kromě něj a bratra — neumí jinak než arabsky a berbersky. Komunikujeme sdílením mátového čaje, granátových jablek a obrovského hrnce s tadžinem, pokrmem z brambor a zeleniny. „Jídlo pro tři se dá vždycky sdílet se čtyřmi lidmi. Nebo s pěti. Nebo s šesti,“ usmívá se Nabil, zatímco si ze společné porce nabírá chlebem fazole. Můžu prý zůstat třeba měsíc.

Čest, pohostinství a pomsta. Tři principy, které po většinu historie znamenaly pro berberské kmeny v Rifu jediný přípustný zákoník, jedinou autoritu. Přemýšlím, jak by cizího Maročana přijali doma horalové z Krkonoš. Ač, jak přiznává Nabil, pohostinství místních má co do činění se — zpravidla naplněným — očekáváním, že si od nich cizinec koupí pár gramů hašiše.

Pěstování konopí a výroba hašiše jsou řešením, kterým si většina horského regionu nahrazuje neexistující pracovní trh. Panorama člení políčka o dvaceti metrech čtverečních, která díky sestupnosti terénu a čtyřhranným pseudoplůtkům tvořeným kamením a větvemi vypadají z dálky jako terasovitá.

Teď, v prosinci, se sice nezelenají, zato však celá vesnice bubnuje. Zima je obdobím zpracování. Do paliček zelených, tedy do účinných částí rostlin, se tluče paličkami dřevěnými a z výsledného prášku se stlačí hašiš. Pracovníci se učí tlouct ve stejném rytmu, aby místní provázela po celý den primitivní hudba, nikoliv nesynchronizovaný rámus.

Nabil věří, takže nikdy nepil ani nehulil. Máma mu prý vždycky říkala, že kdyby celá rodina hulila, neměli by co prodávat — a ani co jíst. „Někdo tvrdí, že hašiš je haram. Hřích,“ ušklíbá se. „Hašiš je život. Tady nemáš na výběr.“ Studium ekonomie na tangierské univerzitě ukončil, aby převzal péči o pole po stárnoucím otci. Pozemek s konopím zpravidla živí celou rodinu. A ta má průměrně osm dětí.

Farmáři prodávají gram hašiše za třicet korun. Skutečně na něm vydělávají až dealeři v Evropě, kteří za něj chtějí desetinásobek. Berberské rodině, která kvůli ilegalitě konopí čelí celý život hrozbě zatykače, vynese pole o dvaceti metrech čtverečních okolo sta tisíc korun ročně. Což je asi desetkrát víc, než by vytloukla z pěstování obilí.

S pověstnou vzpurností regionu ostře kontrastuje klid a nezvratitelný koloběh života místních vesničanů. Ženy pečou chléb a vyprovázejí děti do školy. Muži si v létě lámou záda na polích a v zimě bubnují. Až Nabilovy malé sestřenice vyrostou, provdají se za někoho z vesnice, přestěhují se k jeho rodině a zatímco budou vařit tadžin, i jejich choťové budou trávit čas s  konopnými stonky.

Hřeji se s dětmi v jídelně, jediné místnosti disponující kamny. Tady čas teče jinak. Tady čas nekrájí deadliny v práci nebo upozornění v kalendáři. Krájí ho objem dřeva zbývajícího na zimu, vrásky na čele matek, růst dětí, výška slunce.