S Hamzou Lakhalem jsem si povídal na městské pláži v marockém Agadiru koncem ledna tohoto roku. Bylo to poté, co jsem se vrátil z okupované části Západní Sahary, kde jsem se bez povolení marockých autorit setkal s tamějším disentem. Vést svobodně rozhovor se sahrawánským aktivistou, básníkem a studentem anglické literatury bylo najednou mimo okupované území mnohem jednodušší. Avšak hutný obsah rozhovoru jen podtrhl to, co jsem v Laayoune zažil na vlastní kůži. Totiž nutnost překonávat celou řadu nástrah včetně všudypřítomných policejních kontrol a neustálého sledování tajnou policií, které vygradovalo v honičku a úprk v taxíku někde na periferii města. To vše společně s výpověďmi sahrawánských žen a mužů doslova vykreslilo krutý obrázek o úrovni represe a násilí vůči národu, který zcela legitimně více než 40 let volá po naplnění práva na sebeurčení a s tím i po vlastní územní suverenitě.

Hamzo, řekni mi něco o sobě.

Jsem sahráwánský básník, je mi 34 let a studuji na univerzitě tady v Agadiru anglickou literaturu. Jsem sahrawánský aktivista.

Co tě přivedlo k aktivismu?

Od čtyř let si uchovávám první vzpomínky, kdy u nás doma policie pravidelně prováděla razie a napadala moji rodinu. Bylo to vždy za soumraku. Pokaždé někoho odvedla, nejčastěji mé starší bratry. Od té doby jsem si začal uvědomovat svoji identitu. Začal jsem hledat odpovědi na to, co se kolem mě každý den děje. Když jsem pak chodil v 90. letech do školy, otázka mojí identity už byla jasná. V marocké škole se nedozvíš nic víc než marocký výklad dějin. Sahrawánci a Západní Sahara jako by vůbec neexistovali. Navíc tou dobou už byli všichni moji bratři ve vězení bez jakéhokoli rozsudku.

Jaká je tedy historie Sahrawánců? Odkud pocházíte a na základě čeho si nárokujete území Západní Sahary?

Severní Afrika byla původně obývána převážně Berbery. I mnoho dnešních Maročanů jsou Berbeři. Mezi Berbery je mnoho dalších národů, etnicit a kmenů. Jedním z národů byli Sanhadžové. Obývali území od Západní Sahary přes Mauretánii až po Senegal. Takže my jsme vlastně potomci Berberů, Arabů a afrických černochů. Tyhle tři elementy tvoří jádro našeho národa. Arabové přišli z Arábie v 8. a 9. století, kdy se na západní Sahaře potkali s lidmi národa Sanhadža. Po celá staletí žili vedle sebe, ale nikdy společně nebudovali stát ani žádné instituce. I proto, že my jsme byli nomádi. Ale vždycky to tak fungovalo. Pak nastoupila nadvláda Almorávitů, jejichž impérium zahrnovalo dnešní Maroko, část Alžírska, Mauretánii až po Senegal. Almorávité byli ale také Berbeři a tím, jaké území kontrolovali, rovněž Sanhadžové. Dnes se ve škole dětí učí, že to byli všechno Maročané. I to je jeden z výkladů, na jehož základě si Maroko nárokuje naše území. Takhle se nám snaží ukrást naši historii.

Historii píší vítězové?

Ano. To řekl Churchill, že? Nomádi žili v míru, nikdy neměli ambice budovat impérium. Jsou to muslimové, stejně jako lidé ve všech zemích okolo, ale nemají rádi ty druhy režimů, které tak dobře známe z historie — řízené králi nebo sultány. Nikdy se nespokojili s tím, že by nad nimi někdo držel kontrolu či s nimi obchodoval jako s otroky. A to trvá dodnes. Maroko je jediná země v oblasti, která je stále královstvím. Tímto způsobem nás okrádají o naši historii a učí nás ve škole, všechny Maročany i Sahrawánce, smyšlené dějiny Maroka plné lží. Od dětství nevíme nic o své historii a identitě, o sobě. Víme jen, že s Marokem přišla civilizace a my jsme jen nomádi, z podstaty zkažení lidé.

Jakým hovoříte jazykem?

Nemáme svůj vlastní jazyk. Mluvíme arabským dialektem, který se ale liší od toho v Maroku. V Západní Sahaře a v Mauritánii se hovoří jinak než ve zbytku regionu. Když přišli Arabové z Arábie a došli až na území Západní Sahary a Mauritánie, zůstali izolovaní od ostatních kultur. Proto je náš dialekt blízký té klasické arabštině. V průběhu času se zakonzervoval.

Pojďme se vrátit k tobě a k tvému životnímu příběhu. Hovořil jsi o svém dětství a o momentech, kdy sis začal uvědomovat svoji odlišnost. Jak se to projevovalo ve škole? Byl jsi kvůli tomu někdy šikanován?

No, například na základní škole s námi maročtí učitelé nakládali ani ne jako s lidmi druhé kategorie, ale jako se špinavci, kteří nejsou hodni vzdělání. Prostě proto, že jsme pro ně byli barbaři. Většina z nich byla současně agenty, pracovali pro rozvědku. Takže když nás třeba ve třídě bili, připomínalo to mučení ve vězení. To ve mně vyvolávalo hněv. Od té doby jsem se začal ptát vlastní rodiny, proč se tohle děje. Proč na nás útočí, proč se ke mně ve škole tak chovají. Můj bratr mi to postupně začal vysvětlovat. Když ho společně s ostatními bratry zavřeli do vězení, už jsem věděl, že je tam něco, co nás jakožto Sahrawánce od Maroka odděluje.

Kolik ti tehdy bylo let?

Bylo mi sedm. V té době jsem začal pomáhat aktivistům v tajné činnosti. Tehdy bylo a dodnes stále do velké míry je zakázané jakkoli veřejně demonstrovat. Dneska však máme media, internet, moderní technologie nebo lidi jako ty, kteří se dostanou dovnitř a můžou o nás svobodně informovat. V 80. a 90. letech jsi nemohl vůbec nic, ani vyjít na ulici a jakkoli třeba jen uvažovat o tom, že bys veřejně řekl, že jsi Sahrawánec. Za to se tehdy nešlo ani do vězení, ale rovnou do hrobu. I proto se aktivisté v tuto dobu projevovali spíš skrze graffiti jako ¡Viva Western Sahara!, ¡Viva Polisario! s vyobrazením západosaharaských vlajek nebo prostřednictvím různých samizdatů.

Jako dítě jsem v té době pomáhal samizdaty a další tištěné materiály roznášet. Policie nikdy neměla tušení, co jsem nosil v batohu. Ještě jsem ale samozřejmě nerozuměl, o co ve skutečnosti jde. Že je to nějaká politika, otázka kulturní, ekonomická, politická. Dělal jsem to prostě proto, že jsem nenáviděl to, jak se mnou nakládají, jak nakládají s mojí rodinou, s mými bratry, se mnou ve škole. To vše jsem si začal uvědomovat později, jak jsem postupně vyrůstal. Věděl jsem, že marocký režim se nám snaží vzít identitu. Když přijedeš na okupované území Západní Sahary, první věc, která tě musí překvapit, je, že tam nenajdeš ani jednu univerzitu, nenajdeš tam žádnou knihovnu, žádné pokročilé vzdělávací instituce, žádné divadlo ani pořádné kino. Prostě nic, co by pomáhalo lidem se vzdělávat a kulturně se rozvíjet. Žádné takové místo na okupovaném území není.

Jako student jsem se o tohle začal zajímat. V roce 2002 jsem společně s dalšími přáteli založil iniciativu, která po marocké vládě požadovala vybudování univerzity na okupovaném území. Netrvalo dlouho a policie nás všechny pozatýkala a uvěznila. Policie v té době dokonce zaútočila na naši školu a zmlátila všechny studentky a studenty. Mě, jelikož jsem byl vůdce iniciativy, ihned odvedla k výslechu. Zajímalo je zejména, zda jsem v kontaktu s Polisariem. Ve skutečnosti jsem žádné kontakty neměl. Byl jsem mladý kluk. Nic jsem neschovával. Realita byla prostě taková, že jako Sahrawánec jsem se cítil utlačován. Nebyl jsem svobodný. Sakra, vždyť jen pobřeží Západní Sahary má přes 1200 kilometrů a není tam ani jediná univerzita!

Dodnes?

Ano, dodnes. Přitom naše země je bohatá. Přesto tam není vůbec nic. A kvůli mé studentské iniciativě mě v roce 2002 vyhodili ze školy. To je důvod, proč jsem dneska na univerzitě teprve ve 3. ročníku. Opět studovat jsem mohl začít až v roce 2014. Celých 12 let jsem měl do školy vstup zakázán.

Co se změnilo roku 2014, že ses mohl vrátit ke studiu?

V Maroku se od roku 2005, od počátku intifády, hodně věcí začalo hýbat. No dobře, hodně je asi silné slovo. Tak alespoň něco. Mnoho informací se začalo šířit za hranice a Maroko se dostávalo pod mezinárodní tlak. Svět se dozvídal o krutostech, které marocký režim po dlouhá léta na okupovaném území praktikoval. Ať už šlo o násilné potlačení mírových protestů, mučení a jiné nelidské zacházení, nebo dokonce masové vraždění, bití žen a všech nevinných uvězněných v nelidských podmínkách. Lidé o nás začali víc mluvit a Maroko bylo nuceno změnit přístup.

Co je pravdy na tom, že se Maroko začalo chovat jinak jen navenek, předstírat demokratický přístup, avšak ve skutečnosti si zachovalo svoji tradiční míru represe?

Ano, tak to je. Maroko předstírá, že je tu demokracie, navenek se tváří, že je vše v pořádku a že tu nikoho neutlačují. Zprvu Maroko začalo dávat Sahrawáncům práci, i z toho důvodu, že uzavřelo s EU dohodu o volném obchodu, která s sebou přirozeně nesla i plnění základních demokratických předpokladů včetně práva na práci. Jenže kolik těch pracovních míst ve skutečnosti bylo? Šest set. To je jen nepatrný zlomek.