Polisario (Frente Popular de Liberación de Saguía el Hamra y Río de Oro, v překladu Lidová fronta za osvobození Saguía el Hamra a Río de Oro) je hnutí, které bojuje za nezávislost Západní Sahary, která je podle něj nelegálně okupovaná Marokem. Maroko naopak tvrdí, že Západní Sahara je jeho integrální součástí — historicky sem totiž marocké panství zasahovalo. Samozřejmě, více než o historii má Maroko zájem o fosfáty a rybnaté vody.

Fronta reálně ovládá jen nárazníkové pásmo mezi Marokem a Mauritánií, úzký pruh země, kudy projedou kamiony a po jehož délce leží mnoho min, a východní část Západní Sahary, kterou od Marokem ovládaného území odděluje písečný val a další spousty min. To ale vzhledem k tomu, že marocko-alžírské hranice jsou uzavřené, znamená, že Polisario drží veškeré pozemní cesty z Maroka.

Na tomto pouštním území je Polisario mimo jiné obviňováno ze zapojení do pašování drog ale také lidí. Žijí zde primárně kočovníci a pod správu hnutí spadají také uprchlické tábory u města Tindúf, ve kterém sídlí i exilová vláda Saharské arabské demokratické republiky (SADR). Tindúf pak leží na území Alžírska, které hnutí podporuje.

Tindúf, kam se v 70. letech uchýlili uprchlíci před marockými silami, je velmi nepříjemné místo k životu. Místní lidé už prakticky padesát let nemají možnost lokalitu opustit. Zároveň ale v táboře vybudovali vlastní správu a organizaci. A ačkoli Polisario obviňuje Maroko z porušování lidských práv, z oblastí, jež spravuje, přicházejí zprávy o podobném chování také z jeho strany. Celková situace je velmi nepřehledná a je zcela jisté, že takové uspořádání, které by uspokojilo všechny strany, neexistuje.

Nový konflikt se dostal do médií, když Maroko na území Polisaria vyslalo armádu s úkolem, aby zde zajistila pořádek. Tento krok následoval poté, co bojovníci Polisaria na tři týdny zablokovali pásmo mezi Marokem a Mauritánií a ignorovali mezinárodní výzvy k jeho uvolnění. Podobné blokace, stejně jako například útoky na marocké řidiče kamionů, nejsou přitom v pásmu ničím neobvyklým. Tři týdny je nicméně nový rekord. Krok Polisaria byl navíc v rozporu s dohodou z roku 1991 o zastavení bojů v nárazníkovém pásmu. Vyslání armády bylo ze strany Fronty následováno vyhlášením války — Maroko podle ní porušilo svou vojenskou přítomností klid zbraní. Nyní se čeká, co bude dál.

A jak vypadá situace z pohledu častého návštěvníka? Je zjevné, že Maroko do rozvoje Západní Sahary investovalo miliardy. Vše, co zde stojí, je budováno z marockých peněz, a místním lidem jsou i zaručena marocká práva. Vláda dokonce uměle snižuje ceny letenek, aby Sahařané mohli studovat v jiných městech země. Velké množství Sahařanů se tak k marocké přítomnosti nevyjadřuje a spíše z ní čerpá. Do bojů a aktivní opozice se zapojuje jen zlomek lidí. V roce 1997 OSN pro Sahařany zorganizovala referendum o sebeurčení, které však Maroko odmítlo. Stejně ztroskotaly i další snahy o komunikaci a diplomatické řešení otázky.

SADR, založený Polisariem, je dnes uznáván čtyřiceti čtyřmi zeměmi světa — ještě letos v březnu jich ale byl dvojnásobek. Čtyřicet států OSN se SADR zachovává styky, pouhých sedm jej pak uznává jako stát. Zároveň je SADR plným členem Africké unie a má své zástupce při OSN. Vztahy Polisaria a jiných zástupců SADR jsou komplikované, a i když je Polisario reprezentantem SADR, v minulosti mezi nimi došlo k mnoha neshodám.

Ačkoliv se nastalý konflikt nemusí očím Středoevropana zdát důležitý, opak je pravdou. V posledních patnácti letech je Maroko pro Evropu důležitým ekonomickým partnerem, ale také spojencem v řešení islámského radikalismu. Marocký přístup k náboženství od království „nakupuje“ řada afrických i evropských zemí. Konflikt a zhoršení situace země, ležící hned na druhé straně Gibraltaru, by tak pro nás mohl mít velmi nepříjemné následky.