Čtyři pětiny území Západní Sahary dodnes vojensky okupuje Maroko. Jde o poslední území v Africe, které nebylo osvobozené podle Deklarace o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům OSN z roku 1960. A to přesto, že Saharská arabská demokratická republika (SADR) je od roku 1982 legitimním členem Africké unie, a naopak žádný jiný stát na světě neuznal okupované území Západní Sahary za legitimní součást Maroka.

Okupované a osvobozené území Západní Sahary rozděluje 2700 kilometrů dlouhá nedobytná zeď, kterou Maroko vybudovalo v letech 1980—1987. Hraniční val je ve svém okolí zaminovaný miliony nášlapných min, a jde tak o nejdelší souvislé minové pole na světě. Jde o nejstřeženější hranici, se kterou si nezadá ani hranice mezi Severní a Jižní Koreou.

Na okupovaném území Západní Sahary pravidelně dochází k pošlapávání základních práv a svobod. Pro domorodé obyvatelstvo — Sahařany (Sahrawi) v praxi panuje na okupovaném území zákaz sdružování a svobody projevu. Sahařané jsou terčem násilí, brutality a mučení a oběťmi vykonstruovaných politických procesů s nejvyššími tresty.

V jednom z posledních velkých soudních procesů známém jako Gdeim Izik 25 bylo před dvěma lety odsouzeno dvacet pět aktivistů za údajnou účast na zabití jedenácti policistů. Bez dostatku důkazů, avšak tradičně po mučení a vynucených výpovědích, vynesl soud verdikt celkem 290 let vězení a osm rozsudků na doživotí.

Aktivisté však ve skutečnosti jen užívali svých práv a svobod a účastnili se mírového protestu Gdeim Izik na podzim roku 2010 proti despotickému útlaku a okupaci Západní Sahary, který Noam Chomsky považuje vůbec za počátek arabského jara.

Obvinění strávili více než sedm let ve vazbě, zcela v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodními standardy. Během líčení byli obžalovaní v soudní síni uzavřeni do skleněné krychle a neměli možnost ani komunikovat se svými obhájci. Mezinárodní pozorovatelé byli během soudního stání vyhošťováni ze země, někteří skončili dokonce v detenci. Pronásledování se dočkali i sami obhájci.

Sahařané jsou v Maroku, zvláště pak na okupovaném území Západní Sahary, občané druhé kategorie. Nemají rovný přístup ke vzdělání a práci. Nemohou svobodně užívat nejen individuálních občanských a politických práv, ale jsou také výrazně omezováni v právech hospodářských, sociálních a kulturních včetně práva pro ně práva zcela zásadního — práva na sebeurčení. Je jim zakázován tradiční způsob života, folklor a společenské zvyky. Jejich případ může sloužit jako učebnicový příklad násilné asimilace.

Jenže spor o území se vleče přes čtyřicet let, je poznamenán obdobím studené války a krvavým vojenským konfliktem. Území okupované Západní Sahary je bohaté na přírodní zdroje — fosfát, fosilní zdroje, nerosty a horniny včetně drahokamů a strategických kovů. Moře podél západního pobřeží Afriky patří k těm vůbec nejvíce zarybněným v regionu.

Zájem na tomto území mají nejen nacionalističtí despotové a ideologičtí demagogové na jedné straně, na straně druhé postkoloniální a geopolitické světové mocnosti. A přestože je snaha hledat mírové řešení minimálně od roku 1991, dohoda mezi oběma stranami neustále stojí a padá s postoji a aktivitou klíčových světových hráčů.

I z toho důvodu se nyní veškerý zájem strhává k Asociační dohodě mezi EU a Marokem.

Svítání na západě?

V posledních letech nastaly, i z hlediska evropského kontextu, několik pozitivních změn a vývojových trendů. Za prvé se začíná dařit tlačit na některé evropské obchodní společnosti, které, jakkoli jsou obchodně spjaté s územím okupované Západní Sahary, tyto styky přerušily. Za druhé, je tu přelomové rozhodnutí Evropského soudního dvora, který v posledních dvou letech rozhodl hned dvakrát ve prospěch nezávislosti Západní Sahary na Maroku.

Evropský soudní dvůr v prosinci 2016 rozhodl, že jakékoli zboží dovezené z Marokem okupovaného území na území EU je nelegální, protože Západní Sahara není integrální součástí území Maroka. První rozsudek se vztahoval k dohodě o zemědělství.

V únoru 2018 Evropský soudní dvůr prohlásil za nelegální i dohodu o rybolovu. To znamená, že je nelegální jak dovoz z pevniny, tak i dovoz ulovených ryb v teritoriálních vodách Západní Sahary.

V návaznosti na kritiku neziskových organizací, právní nejistoty, strach z pokut a případných mezinárodních arbitráží se některé evropské společnosti začaly z území okupované Západní Sahary stahovat. Některé společnosti tyto aktivity zcela ukončily, například Spar Shipping z Norska nebo francouzský petrolejářský gigant Total.

Obecně nejvíce ohledně bezpráví v Západní Sahaře prozřela Skandinávie. Nutno dodat, že nejspíš i proto, že zde není taková hospodářská vazba na Maroko. Švédský parlament v roce 2012 přiznal sporné území Západní Sahaře. Dánský parlament roku 2016 zase vyzval dánské společnosti, aby neobchodovaly s okupovanou Západní Saharou.

Jenže Maroko je stále v regionu severní Afriky klíčovým spojencem EU, politicky jištěným Španělskem a Francií, se kterými ho váže historické pouto a také největší objem zahraničního obchodu. A tak není překvapením, že se i nadále hledají možnosti, jak mezinárodní právo obejít, nebo alespoň dostatečně ohnout.

Maroko má v mezinárodním společenství mocné spojence v čele s USA, navíc samo vyvíjí aktivity s cílem udržení a posilování statu quo. To ho samozřejmě stojí nehorázné sumy. Jen kontrola hranice a vojenská kontrola okupovaného území přijde marockou vládu řádově na desítku milionů amerických dolarů denně.

Do roku 2022 počítá marocký strategický plán (2017—2022) pro „regionální nadvládu“ s navýšením ročního rozpočtu na obranu v přepočtu na 90,2 miliardy korun.