↗

Zatím lze těžko predikovat, jak dlouho dohody mezi Izraelem a arabskými státy vydrží. Zdá se totiž, že jsou možné jen díky tuhým autoritářským režimům, jejichž zájmy a postoje se diametrálně odlišují od většinového názoru arabské veřejnosti. Foto Crossed-flag-pins.com

Další arabskou zemí, která ohlásila normalizaci vztahů se židovským státem, je marocké království. Maroko se tak po Spojených arabských emirátech, Bahrajnu a (nepravomocně) Súdánu stalo dosud poslední zemí, která Izrael uznala. Za zprostředkováním dohody stojí americká administrativa Donalda Trumpa, stejně jako tomu bylo v předchozích případech.

Donald Trump označil navázání vztahů těchto dvou zemí, z nichž obě jsou blízkými spojenci Washingtonu, za „masivní průlom k míru na Blízkém východě“. Podobně prezentoval i předchozí dohody mezi židovským státem a již zmíněnými arabskými státy. Maroko je — stejně jako Súdán — sice zemí, která se formálně účastnila šestidenní války proti Izraeli, nicméně počty jejich jednotek byly naprosto zanedbatelné.

Zajímavější je však událost, o které před několika lety promluvil bývalý šéf izraelské vojenské rozvědky Šlomo Gazita. Maročané měli prý v roce 1965 nechat izraelské agenty Mosadu odposlouchávat konferenci vrcholných arabských politiků, kteří se sešli, aby projednali připravenost na válku s Izraelem. I na základě této informace provedl poté židovský stát „preventivní úder“, během nějž zaútočil na špatně připravené egyptské letectvo.

Izraelští agenti „na oplátku“ vyzradili plán marocké opozice na svržení krále Hasana II. Poté, co se s pučisty sami sešli. Izrael se podílel i na dopadení marockého opozičního lídra Mehdího ben Barky, který byl režimem brutálně umučen. Poté, co maročtí agenti v Paříži ben Barku během mučení nechtěně usmrtili „příliš brzy“, povolali na pomoc Izraelce, aby pomohli tělo tehdy známého arabského opozičníka „uklidit“.

Během posledních pětadvaceti let uplynuvších od dohod mezi Izraelci a Palestinci v Oslu spolu obě země v bezpečnostních otázkách spolupracovaly. Severoafrickou zemi s židovským státem totiž spojují i desetiletí se vlekoucí okupace dvou národů — Palestinců a berberských a tuarežských Sahráwíjců, obyvatel Západní Sahary. Maroko si území Západní Sahary nárokuje, což je nyní také důvodem, proč došlo k marockému uznání Izraele.

Země, které uznaly Izrael, jsou dlouhodobě pro židovský stát naprosto bezproblémové a bezpečné. Všechny jsou blízkými spojenci Washingtonu, a stojí tudíž na téže straně barikády v hlavním sporu Blízkého východu, jimž je saúdsko-íránský konflikt. Do nedávné doby se však tyto země snažily alespoň rétoricky předstírat, že stojí za Palestinci. Nyní už spadla i tato maska. Součástí dohody mezi Izraelem a Marokem je navíc i to, že americká administrativa Donalda Trumpa uznala marocké nároky na území Západní Sahary.

Stejně jako když nechal americký prezident přemístit americkou ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma, vybočil i zde z úzu, který zastává světové společenství v mezinárodně-právních otázkách. Spojené státy totiž zřídí svůj konzulát ve městě Dachla, které dle mezinárodního práva není marockým územím.

Napětí v Západní Sahaře, kde probíhal mezi lety 1975 a 1991 ozbrojený konflikt mezi povstaleckým hnutím za samostatnost Sahary, známým pod španělským akronymem Polisario a marockou vládou, nyní opět eskalovalo. Fronta Polisario byla dříve úzkým spojencem Organizace pro osvobození Palestiny Jásira Arafata. Maroko a Izrael tak měly společné nepřátele a v boji proti nim intenzivně kooperovali již dříve.

K nynějšímu konfliktu došlo poté, co Polisario zablokovalo přístupovou cestu do Mauretánie. Marocká vláda vyslala do oblasti armádu, ale k ozbrojeným střetům zatím nedošlo. Pro marockou vládu je tedy právě nyní americké uznání tohoto území velmi dobře načasované a americká administrativa jasně ukázala, komu v konfliktu straní.

V záležitosti uznání Západní Sahary bude zajímavé sledovat, jak se k tomuto rozhodnutí postaví nově zvolený americký prezident Joe Biden, až se koncem ledna příštího roku ujme úřadu.

Marocká opozice

Záhy po marockém uznání Izraele svolali maročtí propalestinští aktivisté proti tomuto kroku demonstraci, kterou vláda rozehnala pomocí vodních děl. Dle mnoha průzkumů drtivá většina obyvatel Maroka s navázáním vztahů s Izraelem nesouhlasí, stejně jako tomu je i v Súdánu. Zatím lze těžko predikovat, jak dlouho tyto dohody mezi Izraelem a arabskými státy vydrží. Zdá se totiž, že jsou možné jen díky tuhým autoritářským režimům, jejichž zájmy a postoje se diametrálně odlišují od názoru arabské veřejnosti.

V této záležitosti je také nutno vzpomenout Mauretánii, která Izrael uznala jako třetí arabská země, ovšem po změně režimu toto rozhodnutí zvrátila. Změna královského režimu v Maroku se nejeví v tuto dobu jako něco pravděpodobného, ovšem téměř nikdo nedokázal predikovat ani arabské jaro, které se mimo jiné zrodilo právě v regionu Západní Sahary.