Maroko učinilo významný posun v otázce ochrany ženských práv. Ve čtvrtek totiž po pěti letech diskuzí a půl roku od schválení parlamentem vešel v platnost zákon, který znatelně zpřísňuje postihy za různé druhy násilí na ženách a některé jednání vůbec poprvé explicitně kriminalizuje.

Zákon číslo 103-13, který definuje násilí na ženách jako „jakýkoli čin založený na genderové diskriminaci, který ženě způsobuje fyzickou, psychickou, sexuální nebo finanční újmu“, mezi nové trestné činy například zavádí vynucený sňatek nebo četné podoby sexuálního obtěžování, od osahávání na veřejných prostranstvích, přes obtěžování na pracovišti až po kyberšikanu. Ty budou od nynějška penalizovány vysokou pokutou a až šesti měsíci vězení.

Zákon také zdvojnásobuje tresty pro pachatele, pokud jsou jimi rodinní příslušníci, nebo pokud je oběť nezletilá či handicapovaná, a soud může nově pachateli až na pět let zakázat kontakt s obětí. „Marocký zákon proti násilí na ženách konečně uznává některé formy zneužívání, kterým musí mnoho žen čelit ze strany manželů a členů vlastní rodiny,“ pochválila legislativu Rothna Begumová z organizace Human Rights Watch.

Nedostatky

HRW shodně s dalšími neziskovými organizacemi a místními aktivisty za ženská práva však zároveň upozorňuje na mezery nové legislativy. Zákon sice postihuje četně se vyskytující sexuální obtěžování na veřejnosti, text je však formulován tak vágně, že jeho „dokazování může být neuvěřitelně složité, ne-li nemožné“, jak upozorňuje advokátka v oblasti lidských práv, Stéphanie Willman Bordatová. Ve výsledku bude záležet na konkrétním soudci, jaké důkazní materiály připustí jako relevantní.

Předmětem kritiky je i to, že ani nový zákon na rozdíl od sousedního Tuniska nejmenuje znásilnění v manželství jako trestný čin. Marocká socioložka Soumaya Naamane Guessousová to přikládá „nedostatku odvahy“ autorky návrhu, ministryni sociálních věcí Bassimy Hakkaouiové, která se podle ní nedokázala postavit fenoménu „stále hluboce zakořeněnému v lokálních tradicích zejména ve venkovských oblastech“.

Nejslabším článkem v úsilí za účinnější obranu proti různým formám násilí na ženách podle místních aktivistů i neziskových organizací nakonec zůstávají policie a soudy, kterým chybí v podobných případech přesně stanovené postupy i zkušenosti a mají tendenci vůči obětem postupovat skepticky. Ne náhodou nahlásila podle celonárodního průzkumu úřadům případy násilí pouze 3 % žen.