Obraz první

Z nedaleké mešity se ozývá hlas muezzina a já na dokonale vyprázdněných ulicích Rabatu marně hledám místo, kde bych se po dlouhém dni najedl. Některé restaurace jsou nacpané až k prasknutí těmi, kteří si místo moudře zarezervovali dopředu. Jiné podniky mají rolety stažené na půl žerdi; jejich majitelé si chtějí první jídlo užít v rodinném kruhu. Otevřou teprve za hodinu, za dvě, až se k nim nahrnou zákazníci popíjet čaj a bavit se o fotbale.

Je iftár (v marocké arabštině ftour), příjemné vyvrcholení každého dne měsíce Ramadán, kdy nastává čas přerušit půst. Jenže já nemám kde.

„Mon frère! Bratře!“

Otočím se za hlasy. Patří dvojici vrásčitých mužů v reflexních vestách, snad uklízečů nebo hlídačů budovy, na jejíchž schodech sedí. Podávají mi datle a sklenici s mlékem, tedy jídlo a pití, jímž se má podle Mohamedova příkladu poprvé přerušit půst. Pak přijdou na řadu sladké placky, muži jim říkají „marocké palačinky“. Snažím se slušně odmítnout a přiznávám to, co jim už asi došlo a co můj vzhled ostatně naznačuje: nejsem muslim.

Nenechají se odbýt. „To neznamená, že zůstaneš o hladu!“

Obraz druhý

Sedíme v hradním výklenku a vlny pod námi se rozbíjí o skály. Držíme se za ruce — já křesťan, ona muslimka. Vyruší nás zamračený chlap s tácem plným sladkostí, ze kterých se až sbíhají sliny. Jí si chlap ani nevšimne, to já jsem jeho cíl, jako cizinec na první pohled. Kup si něco, cizáku, říkají jeho oči, i když jeho ústa vyslovují falešně uctivé sidi, „pane“.