„Copak nemáš sestru?“ křičela šestnáctiletá Maročanka, zatímco jí muž osahával pod školní uniformou. Dívka o svém boji o právo na vlastní tělo mlčela. Nejvyšší akt neúcty k hranicím druhého člověka praskl až dva měsíce poté, když se na konci března na sociálních sítích objevilo video, které natočil násilníkův kamarád.

Video spustilo vlnu internetového znechucení provázané hashtagem #dontyouhaveasister, tedy #copaknemášsestru. Jeden uživatel Twitteru pak v reakci nasdílel obrázkový návod, jak se útočníkovi bránit. Stačí se přikrčit, vrazit mu hlavou do hrudi, překvapit kopnutím do koulí a pak dodržet pouze další čtyři kroky. Takže vytisknout do kabelky místo pepřáku a problém sexuálního obtěžování už naši společnost nebolí. Moment, návod počítá pouze s napadením zepředu, že? Nu, snad ho autor pojme jako seriál na pokračování, abychom se mohly připravit i na zákeřnější situace.

Objevily se však i ještě méně pochopitelné reakce. Reakce vinící ženu. Šestnáctiletou dívku vracející se ze školy. Zřejmě útočníka vyprovokovala svou školní uniformou. Nebo mladě vonící kůží. Či učebnicemi matematiky.

„V Maroku můžete přijmout ten nejprogresivnější zákon, ale společnost ho nevezme za vlastní. Je to mužská společnost,“ komentoval pro The Washington Post Noufal Abboud, ředitel marocké sekce neziskové organizace Search for Common Ground, zákon o eliminaci násilí na ženách z února tohoto roku. Zákon diskutovaný dlouhá léta, který má ženy chránit před sexuálním obtěžováním. Do té doby legislativa explicitně bránila pouze ženy obtěžované na pracovišti. Teď stojí mimo zákon i obtěžující doteky na ulici a virtuální slova. (Zákonodárci bohužel při tvorbě paragrafů ignorovali problém domácího násilí.)

↗

Feministická skupina Femmec dobývá nejširší bulváry i postranní uličky  v minisukních. To je v Maroku legální, ne však obvyklé. Repro DR

Přijetí zákona uspíšilo jiné video, ze srpna. Skupina mužů na něm sexuálně napadá mentálně hendikepovanou ženu. V autobuse. V hromadné dopravě největšího marockého města Casablanca. Žena brečí. Spolucestující mlčí. A útočníci natáčejí.

Rok předtím se v Maroku zapálila jiná šestnáctiletá dívka znásilněná skupinou mužů. Poté, co jí násilníci vyhrožovali, že zveřejní fotografie pořízené při činu. Jako by snad videa či snímky sexuálního násilí ponižovaly oběť, nikoliv lupiče ženiny svobodné vůle. „Muži hází více špíny na ženy, které mají mnoho konsensuálního sexu, než na muže, kteří znásilňují,“ tvrdí tweet, který před pár dny sdílela moje marocká kamarádka.

Ženy dlouhých řas a večírků

„Hmm, tamhleten se mi líbí, nechtějte vědět, co bych s ním provedla,“ vyplazovala v baru laškovně jazyk nad lžící polévky Amina, osmnáctiletá dívka umělých řas a rozlehlého výstřihu, oči nekompromisně upřené na objekt svého zájmu. Nádherně zpívala, s královským gustem večírkovala a každý hovor dřív či později stočila k tématu mužů a sexu.

Poznala jsem ji díky Ajše, se kterou jsem se v severomarockém přístavu Tangier přátelila. Ajša byla žena mého věku a nádherných ostře řezaných rysů. Často mluvila o ženách, o ženách silných, které říkají a konají podle toho, jak jim vůle napovídá. Nikdy jsem ji nespatřila bez monumentálních očních linek. Dokonce s nimi i spala.

Nejčastěji jsem ji potkávala ke konci měsíce, ufňukanou nad vyčerpaným rozpočtem. A tak jsem nám koupila víno, protože i Ajša žila noční život s gustem královny, a poslouchala jsem novinky její milostné reality. Skončily jsme na uřvané diskotéce, a zatímco já z pódia trčela jak tříska, protože prostě uřvaná diskotéka, po Ajšině svůdně se vlnícím těle stékala světla reflektorů.

Nejednou jsem si na ony dlouhořasé královny vzpomněla. A s absolutním respektem ke svobodné volbě šatníku i počtu a rozmanitosti postelových návštěvníků jsem doufala, že pro ně ženská emancipace nekončí na dně make-upu, lahví a krabiček kondomů. Vlastně mě ani tak neiritovalo, kde končí jejich ženská emancipace, jako spíš křečovitá demonstrace jejich životního stylu jakožto důkazu prozápadní orientace.

Revoluce? Nejdřív kulturní, pak sexuální

Téma sexuálního obtěžování v Tangieru akcentuje feministická skupina Femmec. V rámci kampaně dobývají její členky nejširší bulváry i postranní uličky oděné v minisukních. To je v Maroku legální, ne však obvyklé.

Sama jsem před balením krosny do Maroka přemýšlela, zda mě nebude — z principu mé svobodomyslnosti — rozčilovat, že bych po několik měsíců neměla nosit sukně či kraťasy. Pokud tedy nechci přitáhnout ještě více pozornosti. V průběhu svého pobytu jsem se této předodjezdové malichernosti musela smát.

Daleko víc než poslušné halení noh mně rozčilovalo, když před mým výletem do Španělska nedokázala zaměstnankyně přístavu pochopit, proč cestuji sama, místo abych žila s matkou. Vždyť jsem žena. Když jsem musela odrážet dotazy, zda mám přítele, kdy si ho vezmu a kolik chci dětí. Vždyť jsem žena.

Nenakloněnost nahým stehnům jsem vnímala jako pseudoproblém. S respektem k Femmecu se mi zdálo, že vzhledem k tradiční marocké kultuře se jejich minisukňové poselství míjí s porozuměním. Sedm z deseti marockých žen je nezaměstnaných. Nejčastěji se to týká žen do třiceti let. A pouhá pětina z nich zůstává doma proto, že to tak chtějí. Je třeba vybojovat rovná dědická práva pro muže a ženy, legální potraty, povolení vzít si nemuslima nebo ukončit diskriminaci samoživitelek. Na sukně bude čas později.

„V první řadě potřebujeme kulturní revoluci. Potřebujeme naučit lidi kriticky přemýšlet, vzít v úvahu pluralitu kultur ve světě, aby začali vnímat arabskou kulturu pouze jako jednu z mnoha kultur ve světě, která nutně nemusí být tou nejlepší. Sexuální revoluce je ztráta času, dokud lidi nenaučíte hodnotit vlastní kulturu s odstupem,“ upozorňovala marocká filmařka Lajla Marrakši rok po arabském jaru.

Právě v marockých protestech během arabského jara stejně jako při loňských demonstracích v severním regionu sehrály ženy důležitou roli. Vyšly do ulic i v loňský a předloňský srpen, aby řekly ne právě sexuálnímu násilí. Před týdnem více než sedm tisíc marockých žen podstoupilo zkoušky, aby se mohly stát notářkami. Vykonávat profesi těšící se náboženské autoritě mohou teprve od ledna. Kvóty ale zaručují ženám pouze ale přece šedesát křesel v 395členném parlamentu. Každým rokem roste podíl neprovdaných žen, které dávají přednost studiu či kariéře. Maroko v otázce ženských práv činí ostýchavé krůčky vpřed, ne že ne.

Žádná ruka na stehně, ale miliony poznámek

Problém sexuálního obtěžování však pluje nad marockou emancipací jako deštěm a bouřkami nasycený mrak nadále, nové legislativě navzdory. Prší často. Podle loňských dat zakusilo sexuální obtěžování ve veřejném prostoru sedmdesát tři procent Maročanek, což znamená meziroční nárůst o šest procent. V sedmi procentech případů šlo o obtěžování fyzické. Letos proto vznikla mobilní aplikace Finemchi, do níž lidé vkládají hodnocení jednotlivých míst, zvláště restaurací a kaváren, na základě jejich přístupu k ženám.

Magnety pohledů a mnohojazyčná snaha získat mou pozornost a telefonní číslo — nejprve po španělsku „Hola guapa“, následované francouzským „Salut, tu parles français ?“ a posledním výstřelem „Hey beauty, give me your number,“ — znepříjemňovaly každodenní klid i mně. Na každém rohu a náměstí, na každé vyhlídce a pláži. Zvykla jsem si. Míjela jsem je jako patníky, pohled ignorantsky vbodnutý v dál. „Snad by to ani nebylo Maroko, kdyby na nás neustále nemluvili cizí muži,“ smála jsem se při své poslední návštěvě Tangieru se svou španělskou přítelkyní.

Občas na mě někdo zakřičel: „Proč se mnou nemluvíš? Tady nejsi v Evropě, tady spolu lidé mluví!“ A jeden muž na pláži se na mě ve chvíli, kdy jsem zoufale toužila po samotě, obořil: „Tienes un corazón como un pero!“ Tienes un corazón como un pero! Máš srdce jako pes.

Měla jsem na ně mluvit.

Nutno dodat, že s nejneurvalejšími případy sexuálního obtěžování jsem se setkala na půdě Evropy. V Maroku mi nikdy nikdo bez dovolení nevložil ruku na stehno. Nikdy na mě nikdo nezahulákal, že by mě rád ošukal. Skutečně bránit své hranice, ať už slovy, či reálným shazováním dlaní ze své kůže, jsem musela na starém kontinentu. A ne, ty dlaně nepatřily nadrženým migrantům.

O to četnější však byla v Maroku frekvence poznámek.

Na těchto řádcích nemám šanci rozbít dilema, zda je v Maroku čas na sexuální revoluci. Zda by náhodou nenapomohla roztříštění konceptu mužského mačismu a ženského panenství, které četnost sexuálního obtěžování přiživují. Zda je v Maroku čas na minisukně, kterou si koneckonců i na Západě musela vzít nějaká žena první. Jak moc souvisí sexuální a oblékací revoluce s problémem sexuálního obtěžování a obecnou ženskou emancipací.

A snad je hedonistická emancipace Ajši a Aminy opravdu trochu nemotorná a netrefná. Snad lze debatu o sexuálním obtěžování otevřít trochu srozumitelnějším způsobem než minisukněmi členek Femmecu.

Ale Ajša, Amina i členky Femmecu vyslaly Maroku svým svérázným způsobem zprávu o tom, že o hranicích svého těla si rozhoduje žena. Já se mezitím producíruji Prahou mnohdy v minisukni a mnohdy s rozlehlým výstřihem a ostře reaguji na většinu poznámek. Ale v Tangieru jsem mlčela. V Tangieru jsem mlčela a problém sexuálního obtěžování jsem míjela jako patník, pohled vbodnutý ignorantsky v dáli, zatímco násilníci možná natáčeli na video další zneužitou dívku.